Únor 2011

FLCL - recenze

23. února 2011 v 18:36 | Katsumi-sama |  Anime recenze
Ve městě, kde se nikdy nic zajímavého neděje a všechno zůstává zoufale stejné, žije čtrnáctiletý Naota.
Nemá to v životě zrovna jednoduché, protože jeho starší bratr Tasuku odjel do Ameriky, protože dostal nabídku hrát se známým baseballovým týmem, a tak nějak se vykašlal na svou holku Mamimi, která se svou opuštěnost rozhodla řešit neustálým dolézáním za Naotou. Náš puberťák sice není tak zoufale pitomý, jako je většina hlavních hrdinů, ale přece jen nemá to srdce jí nějak šetrně sdělit, že nijak netouží sloužit jako náhrada za jeho bratra. (A navíc jde o Mamimi, takže není tak úplně jisté, jestli by nějaké vyjádření nesouhlasu vůbec brala v potaz.) Tak líně plynou dny, ty se slévají v týdny a měsíce... A pořád se nic nemění... Samozřejmě až do chvíle, kdy Naotu srazí šílená motorkářka Haruhara Haruko a pak jej ještě dorazí, když ho bezdůvodně praští svou kytarou po hlavě, čímž mu naprosto převrátí život naruby (a ne, ne kvůli tomu, že ho by ho zmrzačila a on strávil zbytek života jako slintající blbeček na kolečkovém křesle), protože od té doby mu z hlavy začal vyrůstat roh. Zdá se vám to divné? A to ještě nevíte, že později mu z ní začnou vyskakovat roboti. Ne, nedělám si srandu.
"Paní doktorko, co mi je? Ten roh mě vážně znepokojuje." - Naota
"Máš nemoc Fooly Cooly." - doktorka
"A to má být co?" - Naota
"To se dětem stává, když na sebe nakládají příliš velkou zodpovědnost, když se až moc snaží ve škole a tak." - doktorka
"To jste si teď vymyslela." - Naota
"Jo. A?" - doktorka
Pokud jste si podle anotace a citátu pomysleli, že FLCL (nebo taky Fooly Cooly, případně Furi Kuri) nemůže být normální anime, pak máte 100% pravdu. O FLCL se vskutku dá prohlásit hodně věci, ale není nikdo, kdo by řekl, že je "tradiční," "všední" nebo dokonce "nudné," nedej Bože "normální," protože tohle anime je od normálnosti tak vzdálené, jak jen to jde. To s sebou samozřejmě přináší poněkud smíšené reakce fanoušků - někteří FLCL považují za kapitální kravinu, která absolutně nedává smysl, jiní zase prohlašují, že jde o jeden z nejzajímavějších počinů poslední doby.
Jak to tedy je?
Příběh FLCL patří mezi ty, které se nechápou zrovna snadno, ale v tomhle případě to není způsobeno složitou zápletkou - tohle anime je jednoduše útok na všechny smysly. Moc dobře si vzpomínám, jak jsem seděla nad první epizodou, oči navrch hlavy a nad hlavou se mi vznášelo pomyslné WTF. To, co jsem prožívala, by se dalo nazvat jako naprosté zahlcení dojmy: postavy mluvily rychlostí 200 slov za minutu (fakt, že jsem neměla české titulky, tomu moc nepomáhal, angličtina mi sice nedělá problémy, ale tady to přece jen byo trochu obtížnější), přičemž konverzovaly o tématech, které na první pohled vůbec nedávaly souvislost s danou situací, do toho hrála hodně nahlas rocková hudba, a než jsem se v tom všem stihla zorientovat, nastal nějaký opravdu šílený dějový zvrat, pak si tvůrci zjevně řekli, že to všechno ještě není dost ulítlé a přepnuli animaci do poněkud zvláštního módu, při kterém se na obrazovce na chvíli objevovaly pouze nehybné panely z mangy, seiyuu k tomu četli své komentáře, a já byla uvržena do ještě hlubšího zmatku. A víte co? Královsky jsem se bavila. Přestože jsem při prvním podívání ještě tak úplně nechápala, o co jde, ani na okamžik jsem si nepomyslela, že by to snad bylo nudné nebo se to táhlo. Naopak, dialogy mezi postavami byly chytře napsané a zábavné, do jisté míry mi svými slovními hříčkami a artovou animací připomínaly jiné anime: Bakemonogatari. Přesto se celkový pocit mezi těmito dvěma kousky velice lišil. Zatímco u Bakemonogatari jsem se vždycky cítila celkem nejistě a vnucoval se mi takový plíživý pocit, že za chvilku se určitě stane něco špatného (a často taky stalo), U FLCL jednoduše musím udělat výjimku, jelikož něco tak krásného jsem ještě nikdy neviděla. Ne, nejde o to, že by se v sérii vyskytovalo deset bishíků na metr čtvereční, vlastně je to spíš naopak: celé anime se nese v poměrně lehkých, pastelových barvách, postavy mají své specifické obličejové rysy, takže je nebudete muset rozeznávat podle barvy vlasů, většinu normálních věcí zobrazuje poměrně realisticky, zatímco u těch nenormálních někdo hodně popustil uzdu fantazii. FLCL není svou podstatou akční anime, přesto se může pochlubit snad nejkreativnějšími bojovými scénami, jaké jsem kdy viděla (a já sleduju hodně akčních sérií). No řekněte, viděli jste někde jinde používat jako zbraň kytaru? Kytaru, která umí létat? Měnit se v jiné věci? Otevírat portály do jiných dimenzí? A ještě u toho zvládá nevypadat dementně? Je stará známá věc, že film spíše než se slovy musí pracovat s obrazy, a tenhle seriál se tohoto nepsaného pravidla drží zuby nehty. Jistě, celkem dost se tam mluví, jak už jsem ostatně napsala výše, ale používá hodně vizuálního symbolismu. I když se totiž na první pohled zdá, že FLCL vážně nemá moc silný příběh (respektive žádný), opak je pravdou: je to příběh o dospívání, jenom hodně zahrabaný pod vší tou symbolikou. Vzpomínám si na jednu moc hezkou scénu, ve které se jedna z postav delší dobu zamyšleně dívá na nebe skrz plastovou dětskou pistolku. Přijde mi to jako vhodný příklad za všechny: je to sice jenom hračka, ale podobá se zbrani dospěláků. Takových výjevů je tam spousta, stačí se jenom pozorně dívat. Postupem času Naota a jeho přátelé zjišťují, že svět kolem sebe jednoduše nezmění a je jedno, co pro to udělají. Můžou utíkat od svých povinností, můžou proti tomu bojovat, můžou se vztekat, ale jsou jenom pověstnou kapkou v moři a život vždycky půjde dál, bez ohledu na jejich touhy. A naučí se to bez zbytečných keců přijmout, stejně jako fakt, že jediné, co můžou skutečně ovlivnit, jsou jenom a pouze oni sami. A taky to, že někdy naše životní volby samy o sobě nejsou zas tak důležité, protože ve skutečnosti záleží jenom na tom, protože jenom my sami si určujeme, jak se budeme dívat na výsledek našich akcí.
Schválně, jestli uhodnete, co mi na tom všem připadá neuvěřitelné? Že takové a podobné myšlenky jsou nám servírovány v podobě, která nám nezpůsobí deprese, ale naopak rozesměje, možná trochu zarazí a po důkladném promyšlení zanechá s hořkosladkým úsměvem na rtech. Možná to byla pro naše hrdiny trochu tvrdá lekce, ale rozhodně nezbytná.
Co se týče postav, tak zajímavější sestavu už jsem dlouho neviděla. Naota narozdíl od většiny hlavních hrdinů používal mozek, dal se poměrně snadno pochopit a celkově působil jako sympaťák. Haruhara Haruko je pravděpodobně nejpsychopatičtější postava, jakou jsem měla čest poznat - šílená mimozemšťanka, která jezdí na motorce a je vybavená onou pověstnou smrtící kytarou, jenž má nejspíš na Zemi nějakou tajnou misi, ale většinu času se věnuje hlavně blbnutí, svádění Naoty i jeho otce a celkově znepříjemňováním života všem kolem sebe. A pak je tu Samejima Mamimi, bezdomovkyně, která je ztracená ve svém imaginárním světě a skoro až pateticky závislá na svém okolí, přesto to není jedna z těch postav, které bych nejradši pořádně propleskla a řekla jim, ať se vzpamatují, ona je zpracovaná tak, že ji nejen že chápu, ale dokonce celou dobu fandím... A to je co říct, protože povahy jejího typu obvykle nenávidím. Ostatně jsem si nakonec zamilovala všechny postavy, protože byly ve vší své šílenosti tak zvláštně přirozené.
Interakce mezi postavami jsou někdy hodně bolestné, i když je všechno skryto pod maskou lhostejnosti, kterou si tak často nasazujeme i my.
Co tedy říct na závěr?
Z mého pohledu má FLCL všechno - (ne)přiměřené množství bláznivosti, skvělé postavy, myšlenku, akci, vtip. Nemusí to být váš šálek čaje, ale rozhodně doporučuju tohle anime všem fanouškům. Přestože se vám líbit nemusí, je to rozhodně neopakovatelná zkušenost a těch šest dílů to vydržíte. Ano, celé anime má jenom šest dílů. Nevadí mi to, protože se na to nedívám ani tak jako na seriál, ale spíš na delší film. A vždycky platilo, že někdy je méně více a že v nejlepším se má přestat.
Víte, FLCL je perfektním příkladem toho, proč se Gainax, který ho má na svědomí, řadí mezi moje tři nejoblíbenější anime studia. Pokud chcete dobré akční seinen, najděte si něco od studia Madhouse. Jestli toužíte po závanu černé komedie a netradičním přístupu, pak vás pravděpodobně uspokojí studio SHAFT. Ale jestli chcete něco skutečně odvážného a tak nějak jiného, vsaďte na Gainax.
(Ending FLCL)
Zdroj obrázku: anime FLCL, režiséři Tsurumaki Kazuya a Saeki Shouji, studio Gainax, režisér animace Imaishi Hiroyuki, vzala jsem to odtud. Asi jsem pako, ale můžete mi někdo říct, jak to v tom novém systému udělám, aby mi šly vkládat odkazy? Na to tlačítko mi nejde kliknout :D EDIT: Jsem pako. Díky, Rue :)

Report z olympiády a jiné kecy

9. února 2011 v 18:19 | Katsumi-sama |  Egocentrická rubrika aneb JÁ
Osud konečně vyslyšel mé prosby a já onemocněla. Není to sice tak hrozné, abych ležela v posteli a umírala na své obvyklé horečky nad 39 stupňů (můj osobní rekord je 41 a půl), zato mám pořádnou angínu a beru nějaká antibiotika, takže de facto nemůžu mluvit (!), jíst normální jídlo (!!!) a bolí mě i zívání. Bezva. Pozitivní na tom všem je, že počítač je volný.
Ale předpokládám, že nikomu z vás se nebudou chtít číst moje hypochondrické výlevy, takže přejdu k tomu zajímavějšímu. Ano, jako obvykle se před vámi budu s něčím vytahovat. Kvůli nedostatku času (čtěte: lenosti) jsem se jaksi nedostala k tomu, abych sem napsala, že jsem postoupila ze školního kola olympiády v angličtině a tím pravděpodobně dost naštvala třeťáky-gymnazisty, protože porážka druhačkou-chemičkou v JAZYKOVÉ olympiádě musí být poměrně potupná... Ha ha, in your face, noobs! A pak ať mi nikdo netvrdí, že hraní her a sledování anime v angličtině je ztráta času, protože mě to naučilo daleko víc než všichni učitelé. (Rozhodně víc než moje učitelka ze základky, která mi kdysi tvrdila, že "lock" je klíč a "key" je zámek. No comment, na to jsem jí neskočila ani v té páté třídě nebo kdy to bylo.)
Ale zpět k tématu, v pondělí se konalo okresní kolo, kde jsem dopadla... Ne, to neprozradím hned, protože jak vás tak znám, nečetli byste to dál.
Než jsem dorazila na místo konání, stihla jsem se několikrát ztratit, i když jsem už tam asi 2x byla. Nevadí, s něčím takovým jsem počítala, na to znám sama sebe až moc dobře, takže jsem si to prozíravě zařídila tak, abych měla zhruba tři čtvrtě hodiny na zmatené pobíhání celou Ostravou a obtěžování spoluobčanů kvůli dotazům ohledně cesty. Už když jsem vystupovala z tramvaje, neměla jsem ani páru, kde to vlastně jsem, ale pak jsem spatřila kluka, který vypadal, jako kdyby měl taky namířeno na onu olympiádu. Neptejte se, jak můj chorý mozek došel k tomuhle názoru, taky bych to ráda věděla. Hádám, že to spíš bylo toužebné přání, abych se pro jednou vyhnula oněm trapným dotazům. Na nějaké pochybosti (a na hlas logiky) nebyl čas, tak jsem se prostě z oněch neznámých pohnutek pustila za ním. Zdálo se mi, že cesta, kudy se vydal, je mi trochu povědomá, což jsem považovala za dobré znamení a stalkovala ho ještě asi deset minut... Až k paneláku, kde pravděpodobně bydlí. Pomyslela jsem si něco ve stylu: ".... A čekala jsi snad něco jiného?"
Naštěstí jsem měla pravdu ohledně toho, že prostředí mi připadá známé, protože když jsem se odvážně pustila jednou z úzkých uliček, skutečně jsem dorazila do Ostrčilovy ulice, kde se nachází Středisko volného času, v němž se celá ta sláva měla konat. A nikoho jsem se nemusela zeptat! Měla jsem víc štěstí než rozumu. Díky, neznámý kluku, máš to u mě. Jestli tě ještě někdy potkám, poděkuju ti osobně.
Byla jsem tam očividně mezi prvními, tak jsem si pustila iPod a ignorovala podezřívavé pohledy lidí kolem mě, když jsem začala zasvěceně kývat hlavou do rytmu (nebo spíš mimo rytmus, ale to oni naštěstí nemohli vědět). Ani nevěděli, jaké měli štěstí, obvykle si totiž své oblíbené písničky i přes zoufalý nedostatek talentu vesele prozpěvuju, ale dokonce ani já nejsem tak drzá, abych podobná zvěrstva provozovala na takových místech. Místnost se čím dál tím víc zaplňovala a já si čím dál tím víc připadala jako Buran z Buranova, poněvadž všichni na sobě měli už od pohledu značkové oblečení, zatímco já jsem na sebe jako obvykle hodila to první, co mi ve skříni přišlo pod ruku a mám takové nepříjemné tušení, že to bylo z vietnamské tržnice. Další nepříjemné překvapení nastalo, když jsem viděla seznam lidí z mojí kategorie. Všichni byli ze soukromých gymnázií a jazykových škol, což mi sice nepřidalo, ale zároveň to ve mě vyvolalo jakýsi záchvěv hrdosti a já si řekla, že jim ukážu, jak se studuje angličtina na chemické. Byl to asi první záchvat patriotismu, jaký jsem kdy ohledně naší školy měla, a řekla bych, že na hodně dlouhou dobu i poslední.
Samotná olympiáda se skládala ze tří částí, přičemž první byl poslech. Zodpovědně můžu říct, že tohle je část, která mi jde ze všeho nejmíň, protože jsem evidentně podědila po mamce trochu špatnou doslýchavost na jedno ucho, ale nebylo to tak hrozné, jak jsem čekala, většinu věcí jsem i slyšela a zbytek nějak doplnila podle kontextu. Je divné, že za celou dobu poslechu se mi povedlo na sebe nijak zvlášť neupozornit. Po skončení téhle části nás vyhodili a volali si nás jednoho po druhém k ústní části. Během té krátké doby jsem se stihla pustit do řeči s dvěma holkama, přičemž jedna z nich se oblékala ve stylu goth, poslouchala metal, sledovala anime, učila se japonsky a měla poněkud sadistické sklony, takže jsme si poměrně rozuměly. (Což mi připomíná, že až bych si konečně měla sehnat ten kredit, abych jim oboum mohla napsat, jak jsem slíbila.)
Ústní část by mohla dopadnout lépe, kdybych si nevytáhla téma "Attitude to the school I go to," o čemž se mi totálně nechtělo mluvit, upřímně řečeno bych k tomuhle tématu neřekla moc ani v češtině, takže jsem ke své milované škole řekla jenom pár vět a pak jsem to nějak zakecala, takže jsem se ve zbytku času se svými zkoušejícími bavila o knížkách a anime.
V třetí části mě dali dohromady s nějakým klukem, jeden z nás měl vylosovat téma a my měli zharát improvizovaný rozhovor. S tím jsem problém neměla, protože už na základce byly všechny moje rozhovory, co jsem měla za domácí úkol, zásadně improvizované. On samozřejmě vylosoval něco ve stylu: "Dva staří lidé diskutují o svém zdravotním stavu." Jelikož ohledně nemocí nemám zrovna skvělou slovní zásobu, znám možná tak chřipku, rýmu, bolest hlavy a podobné blbosti, opět jsem to zakecala něčím jiným, tentokrát jsem přímo na místě začala rozvíjet různé konspirační teorie o tom, jak nevěřím práškům a že nám do nich vláda určitě přidává něco, co ovlivňuje naše myšlení. Zahrála jsem to tak, že se všichni smáli a nikdo si nevšiml, že jsem vlastně vůbec nemluvila k tématu. Celkem mě zarazilo, že mi to prošlo, ale nečekala jsem žádný velký úspěch. Přece jen jsem věděla, že jsem to mohla říct líp a nebyla jsem se svým výkonem moc spokojená....
Proto mě celkem zarazilo, když mi při vyhlašování oznámili, že jsem třetí. Třetí z celé Ostravy, to není zase tak špatné, ne? A když si vezmeme, že já tam vážně byla jediná z technické školy a ještě ke všemu nejmladší z mé kategorie, tak to zní ještě líp... No nic, už zhruba vím, co mě na takových soutěžích čeká, takže příští rok budu první :D

A když už jsme u těch cizích jazyků, pustila jsem se do překladu Zessei Bijin, endingu Sayonara Zetsubou Sensei. Pokud je tu někdo znalý japonštiny, mohl by mi to aspoň zhruba zkontrolovat? Díky i v případě, že se nikdo neozve, což je více než pravděpodobné. Mimochodem, tu písničku miluju, je tak lehká a zároveň psychopatická, když si uvědomíte, o čem to vlastně zpívají... Co jiného čekat od SZS, že.


Zessei Bijin - Dokonalá krása

Dnes opět slyším jejich nádherný jekot
S tebou můžu jít klidně až na konec světa
A cestovat skrz moře iluzí
Je mi souzeno milovat,
i když se znova zrodím
Dokonce i legendy mohou tvořit romanci
Když se podíváš za sebe,
Je to jedinečná krása
Nešťastné krásky, královny noci
Ve stínech jsou ženy krásnější
Tiše přijmi provaz
Smrt se plíží za tvými zády
Hříšníci se topí v přemíře lásky
Dnes opět slyším jejich nádherný jekot
V noci za svitu srpku měsíce
Vzpomínání je nádherná věc
I peníze, které lidé ztratili, padají
Jestli existuje Bůh, co odhazuje, existuje papír, co shromažďuje
To je koloběh společenství
Kdepak jsou ty jedinečné krásky?
Nešťastné krásky, třídenní krásky
Zrcadlo, pane Zrcadlo, chci být krásná
Co by se stalo, kdybych umřela?
Pojďme nanést růž
Pokud se zamiluješ, jsou tu dvě pasti
Pokud chceš sníst jed, můžeš po sobě pomýt talíř
Bolestným očekáváním zdivočelo mé srdce
Za úplňkové noci
Tvůj jazyk chutná zoufalstvím
Říkam ne, ne, ale stejně tě miluju
Jsem milována až moc, brzy se mi zastaví dech
Dnes opět slyším jejich nádherný jekot
V noci za svitu sprku měsíce

Jak já miluju všechny písničky ze Sayonara Zetsubou Sensei, jsou tak okouzlující a psychopatické zároveň, skoro jako samotné anime. Mimochodem, tohle je teprve druhá romantická píseň, co mám ráda. Ta první se jmenuje Kuusou Rumba, taky pochází od SZS a nikdo jiný kromě mě ji neshledává romantickou.

Pro dnešek to bude asi všechno, sice jsem původně chtěla napsat ještě recenzi na FLCL, ale musím si trochu urovnat myšlenky, protože takhle zmatená jsem byla naposledy.. no, asi nikdy, takže nejspíš až zítra. Mějte se.

H2O ~Footprints in the Sand~ - recenze

3. února 2011 v 10:31 | Katsumi-sama |  Anime recenze
h2o
Hirose Takuma je slepý jako patrona, jeho laskavost až nápadně hraničí s blbostí a je studentem střední školy, příčemž nežije s rodiči, z čehož podle zákonu o Otaku, oddílu č. 52 o Pravděpodobnosti jasně vyplývá, že jde buď o typického hrdinu shounen, nebo o typického hrdinu harémovek. Pokud stále ještě máte nějaké pochybnosti, koukněte na úvodní obrázek a pokud nejste beznadějně zabednění, mělo by vám to celkem rychle dojít.
Tak tedy, Takuma se přestěhuje kdesi do vidlákova, kde si má nechat léčit svůj zrak či co, protože doktor ho v podstatě prohlásil za simulanta, když mu tvrdil, že fyziologicky mu vlastně nic není a všechno nasvědčuje tomu, že by vidět měl. Usoudil, že je to všechno kvůli psychologickému traumatu (WTF? Už jsem slyšela o případech, kdy lidé kvůli šoku třeba ochrnuli, ale tohle mi přijde poněkud pofidérní, oko je přece něco jiného než třeba noha, že,) a naordinoval mu pobyt v již zmíněném Zapadákově s jeho potenciálně úchylným strýcem (Pedobear by zaplesal). Už při první návštěvě školy přitáhne pozornost většiny děvčat, protože je přirozeně jeden z mála zástupců mužského pohlaví ve třídě a shodou okolností jediný, který není nakreslený naprosto ohyzdně. (A taky pořád tvrdily něco o tom, že mu musí pomáhat, protože je slepý, ale já bych jim to moc nevěřila). I když se na něj jako na mucholapku v podstatě nalepily všechny, zvláštní zmínku si zaslouží bloncka Hinata (na obrázku první zleva), která je i na standardy harému přehnaně přítulná a oslovuje Takumu "Hirose-sama," loli bloncka Otoha (úplně vpravo), která o sobě prohlašuje, že je duch a nevidí ji nikdo kromě Takumy, takže je to buď pravda, nebo chodí náš hrdina věčně zfetovaný (obojí je celkem možné vzhledem k tomu, že v tom vidlákově není moc způsobů, jak se zabavit) a černovlasou tsundere Hayami (hádejte, která to je), jenž pro změnu zvolila opačnou taktiku a na rozdíl od ostatních dívek ho od sebe odhání a div ho nečastuje pohlavky. To samozřejmě brzy splní svůj účel, tedy přitáhne pozornost hlavního hrdiny, který v dobré víře, že "ona přece nemůže být tak špatná, protože... éééé... protože nikdo vlastně není tak špatný, žer?" chce zjistit, co naší dívence přelétlo přes nos. Brzy si všimne faktu, že se k ní všichni chovají hnusně, o přestávkách ji běžně šikanují, lijí po ní vodu ze záchoda a tak, přičemž učitelku a nikoho jiného to zjevně nezajímá, takže se rozhodne odhalit pravdu o příčinách jejího utrpení a samozřejmě tomu zabránit.
První záběry z H2O mi okamžitě připomněly jiné anime: Air. Nevím, čím to bylo, jestli atmosférou, záběry na modrou oblohu nebo hudbou, každopádně se tak stalo. Podvědomě jsem se začala docela těšit, protože ačkoli obvykle nejsem velká fanynka romantických příběhů, Air patří k jedněm z mála, které mě dokázaly chytit za srdce, navíc mi tady vážně připadalo zajímavé, že hlavní hrdina je slepý. No řekněte, kolik jste viděli anime, ve kterých je slepý hlavní hrdina a ne nějaká vedlejší postava? Bod za originalitu, říkala jsem si v duchu. Problém s touhle "originalitou" nastal už v první epizodě, kde nějakého génia napadlo využít jeho slepotu jako prostředek k dosažení fanservisáckých scén, takové to: "Ups, já vážně neviděl, kam ti to sahám!" a podobně. V takových chvílích jsem si říkala, zda Takuma opravdu jenom nesimuluje a celé to nepředstírá, aby mohl beztrestně osahávat své spolužačky. Řeknu to asi takhle: já ecchi nemám ráda (jako holka taky nejsem cílová skupina, co si budeme povídat), ale dokážu ho přežít, pokud ho není přehnaně moc a hlavně pokud se do celé série hodí. U H2O mi to připadalo nesmírně mimo mísu, protože ono působí poněkud divně, když se snaží o víceméně vážný příběh, který má diváky dojímat a pak tam jen tak z hecu nahází nějaké ty ecchi scény, protože, hahaha, diváky to určitě pobaví. Nepobavilo.
Druhý problém s "originalitou" jeho slepoty byl ten, že Takuma po většinu času ani slepý nebyl. Proč? To vám neřeknu, protože důvod je velkou součástí zápletky, ale to nic nemění na tom, že jsem byla zklamaná, protože jsem se vážně těšila na hlavního hrdinu, který bude slepý, pokud možno celou dobu. Kdyby se něco takového provedlo správně, jsem si jistá, že by šlo o výjimečné anime.
Když už jsme u samotného příběhu, tak ten je ve své podstatě jednoduchý, přesto rád mate diváky tím, že tam přihazuje věci, které nejsou zas tak důležité a hlavní příběh celkem dlouhou dobu tak trochu ignoruje. Nevím, jestli je to moudrý postup pro anime, které má pouze 12 epizod, ale na druhou stranu se mi opravdu líbilo, že skoro každá postava měla svůj vlastní příběh, který byl nějakým způsobem navázaný na ten hlavní. Můžu říct, že třeba příběh Hinaty mi přišel zábavný, smutný a dojemný - byl přesně to, co jsem očekávala od celého tohohle anime a užila jsem si jej asi nejvíc, i když Hinatu jako postavu vážně nemám ráda. Jen škoda, že se v podobném duchu neneslo víc epizod, protože zbytek většinou osciloval mezi lehkou nudou a přehnanou melodramatičností. Zářným příkladem je to, jak se skoro všichni chovali k Hayami, i když k tomu v podstatě neměli žádný důvod, minimálně ne logický. Celé to na mě působilo strojeně a poněkud účelově, protože jsem z toho cítila, jak nás autoři tímto způsobem nutí, abychom ji litovali. Minimálně v mém případě to nefungovalo, navíc se jim povedlo docílit opačného efektu, protože některé scény byly natolik přitažené za vlasy, že jsem se neudržela a chytala jsem záchvaty smíchu. Pokud ve vás podobné pocity vyvolává něco, co má být drama, tak se ptáte, kde je chyba. To vám řeknu hned: v provedení. Celý příběh není špatný, to ani náhodou, ale scénáristé se na to těžce vykašlali, takže výsledek je poněkud polovičatý. Jsou tam světlé momenty, ale bohužel i ty horší, mezi které rozhodně patří konec. Nepřeháním, když prohlásím, že je to jeden z nejhorších konců, jaké jsem kdy viděla, už jenom proto, jak slibně to vypadalo a jak snadno zničili celou mou iluzi během cca tří minut, kdy jsem se hodně držela, abych zoufalstvím nemlátila hlavou do stolu.
Charaktery postav jsou... No, generické, co chcete. Abyste věděli, tak H2O je další anime, které vzniklo podle hry, konkrétně dating simu, takže dívky jsou zase víceméně stereotypy, které se dají popsat několika slovy a hlavní hrdina tak trochu bez osobnosti. Dobré na H2O je, že každé dívce se dostane jistého charakterového vývoje v epizodě, která je jí věnována. Méně dobré je, že většina dívčích postav mě neuvěřitelně štvala, ani ne tak svou osobností, jako spíš tím, jak se chovaly a proč, kupříkladu Hinatino věčné: "Hirose-sama," a to, jak se po něm pořád věšela, mi úspěšně ničilo nervy celých 12 epizod. Podobně (možná dokonce víc) mě dopalovala Hayamina pasivita. Na druhou stranu se mi zdálo, že vztahy mezi postavami jsou přece jen vykresleny o něco lépe než v průměrné harémovce, což se počítá.
Kresba není špatná, ale na to, že anime vzniklo v roce 2008, bych vážně čekala něco lepšího. Vemte si třeba takové Haibane Renmei, které vzniklo roku 2002 a stejně vypadá lépe. Přesto s ní nemám nějaký výrazný problém, sice to není přesně dle mého gusta, ale rozumím tomu, že k seriálu tohoto typu se poměrně hodí, celé se to nese ve výrazných pastelových barvách. Postavy jsou naprosto typické, což znamená přehnaně velké oči, skoro žádný nos a pusa nejde vidět, pokud zrovna postava nemluví. Jak už jsem řekla, není to můj šálek čaje, ale chápu, že jsou lidé, kterým to vyhovuje.
Hudba je další světlá stránka anime, opening je velice dobrý a většina ostatních melodií neruší, což je v podstatě to jediné, co od hudby v anime požaduji.

Jak tedy zní můj konečný verdikt? H2O ~Footprints in the Sand~ není špatné anime, ale mohlo být daleko lepší, kdyby to scénáristé neflákali a trochu používali hlavu. Původní nápad je dobrý a i přes nedostatky jsem se u sledování celkem bavila, to přiznám bez mučení, ale nic revolučního nečekejte. Je to prostě jedna z oddychovek, jenž doporučuju všem, kteří hledají nenáročnou romantiku a nevadí jim výše zmíněné kiksy.

Zdroj obrázku: anime H2O ~Footprints in the Sand~, režisér Tachibana Hideki, studio Zexcs, původní tvůrce Makura, vzala jsem to odsud

P.S.: Tak co, Skullko, že bych začala dělat víc recenzí na přání? :D
Na veškeré texty mám copyright a tečka. Jakmile někde najdu něco svého, budete litovat, že jste se narodili.