Leden 2011

Ghost in the Shell (1995) - recenze

28. ledna 2011 v 20:31 | Katsumi-sama |  Anime recenze
gitsKdyž se tak dívám na stav dnešního anime průmyslu, občas mám tendence srovnávat ho se "starými časy," vrtět hlavou a tvrdit, jak všechno bylo mnohem lepší, když ještě otaku neznali slovíčko "moe" a producenti netušili, jak moc dobře se to bude prodávat mezi zarostlými třicetiletými losery, kteří místo toho, aby konečně sebrali odvahu a pozvali holku ven, fantazírují nad 2D slečnama. Sice si u toho připadám trochu jako důchodkyně a v některých případech poměrně nepatřičně, protože jisté kousky jsou dokonce starší než já, ale uznejte, že k tomu mám celkem dobrý důvod, vždyť v 19. a 20. století vycházely legendární anime filmy, filmy jako Akira, Perfect Blue, Nausicaa of the Valley of the Wind, Ninja Scroll... A samozřejmě Ghost in the Shell, který se dnes považuje téměř za zakladatele moderního sci-fi a předchůdce slavné trilogie Matrix.


Nacházíme se ve futuristickém světě roku 2029, kdy technologie prolomila bariéry mezi zeměmi. V této době je velice těžké najít někoho, kdo se nestal alespoň částečně kyborgem, to znamená, že má ve svém organickém těle zabudouvanou i umělou část. Je to sice všechno moc hezké, protože to lidem celkem usnadňuje život, ale přirozeně s tím souvisí jistá nebezpečí, jako například fakt, že schopný hacker se vám dokáže nabourat do mozku a tam si v podstatě dělat, co chce: pozměnit vám vzpomínky, upravit vaše myšlenky, donutit vás k něčemu, co byste jinak nikdy neudělali... Možností je spousta. Major Kusanagi Motoko je jedna z kyborgů, jejichž těla byla nahrazena docela a její jedinou zbývající lidskou částí je mozek v titanové lebce a tím pádem samozřejmě "duch," jak se tady slangově přezdívá vědomí. Je schopnou velitelkou Sekce 9, speciální policejní jednotky, která se skládá téměř výhradně z kyborgů a která řeší... poněkud zvláštní případy. Sekce 9 momentálně řeší problém s jistým hackerem, kterému se pro jeho schopnosti přezdívá "Loutkař." Loutkař se vždy věnoval kriminální činnosti, ale nedávno se začal nabourávat i do mozků vysoce postavených úředníků, aby ovlivnil politické záležitosti země. Je jasné, že něco takového Motoko a její lidi nemohou dovolit...
Teď se možná ti cyničtější z vás ušklíbnou a pronesou něco ve stylu: "Hm, jasně, nezní to tak špatně, ale co je na tom tak skvělého? Další sci-fi thriller, no Bóže." Kdo z vás tak učinil, přiznejte se, ať vám můžu vlepit virtuální facku. Musíte si totiž uvědomit hned několik faktů: v roce, kdy byl Ghost in the Shell vydán, to nebylo jenom "další sci-fi," ale něco nového, něco revolučního, většina sci-fi se prakticky zrodila z Ghost in the Shell a Akiry. V tomhle prohlášení ani v nejmenším nepřeháním, mnoho známých režisérů se nechalo slyšet, že na ně tyto filmy měly velký vliv, jako příklad uvedu třeba takové hvězdy jako je Stephen Spielberg, James Cameron a Roland Emmerich.
Přesto je tu stále něco, čím se Ghost in the Shell liší od filmů, které inspiroval: neopakovatelná atmosféra a způsob, jakým je příběh vystavěn. Neříkám, že je to nejúžasnější příběh pod sluncem, ve své duši jde vlastně o staré dobré "policajti chytají zločince," ale úžasný mix dystopického světa, který je na první pohled propracovaný, fungující a žije si vlastním životem, složitých politických záležitostí, které se promítají celým filmem, dechberoucích akčních scén a hlavně velkých myšlenek je to, co činí celý film nadčasovým.
I když se to možná na první pohled nezdá, Ghost in the Shell si hodně zakládá na své myšlence, dokonce bych si troufla říct, že je na ní postaven. Už jméno filmu - Duch v mušli - je jedna z mnoha metafor, kterými je film protkaný. Tohle anime se totiž nebojí vznést kontroverzní otázku: Co vlastně dělá člověka člověkem? Jsou to snad maso a kosti, nebo vědomí? A co se stane, když vám mohou paměť vymazat stejně snadno jako obsah vadného CDéčka, které může být kdykoli přehráno něčím jiným? A pokud máte mechanické tělo, můžete se stále nazývat člověkem? Nad touhle otázkou Motoko rozjímá v průběhu celého filmu. Co když ani nikdy člověkem nebyla? Je docela možné, že její staré "já" je už dávno mrtvé, že je jenom stroj, kterému byly nahrány vzpomínky té Motoko, která zemřela. Pokud tomu tak je a ona vážně není ničím jiným než poměrně vyspělou hromadou šrotu, jak si může být jistá, že její myšlenky jsou opravdu její myšlenky a že to, co cítí, cítí doopravdy? A když už jsme u toho, dokáže vůbec cítit? Myslí si to, ale kdo ví, kde je pravda. A vůbec, i kdyby kdysi byla člověkem, kdo... nebo co je vlastně teď?
Na Ghost in the Shell je skvělé, že nejen že má odvahu si tyto otázky položit, ale ono i poskytuje odpovědi. Samozřejmě že ne na všechno a je to jenom názor, s kterým můžete a nemusíte souhlasit, ale to je na tom přirozeně to zajímavé. Další věc, která je na Ghost in the Shell super, je fakt, že přestože je inteligentní, nezabývá se celou dobu pouze myšlenkami, které by obecenstvo mohly až příliš zahltit. Filozofické pasáže jsou citlivě proloženy akcí (žádný Matrix, který později sklouzává pouze k bezhlavé akci). Tempo filmu není zrovna rychlé, ale není ani pomalé a už vůbec ne nudné, příběh nás postupně, jakoby hypnoticky vtáhne do víru událostí a ke konci už většina z nás jako u vytržení sedí na židli a skoro zapomíná dýchat.
Co se týče postav, tak je tohle anime zaměřeno skoro primárně na Motoko, její pochybnosti a neschopnost zapadnout do běžné společnosti. Samozřejmě jsou tu i ostatní zajímavé postavy jako Batou, její kolega, ale vzhledem k tomu, že se jedná o film dlouhý hodinu a půl, je jasné, že nějakého většího vývoje se dostalo jenom jí, ale ujišťuji vás, že to stojí za to. Navíc je Motoko sympatická hlavní hrdinka, ne jako velká část anime hrdinek, které bych nejraději vzala po hlavě pánvičkou: přestože je zmítána svými vnitřními démony, nezapomíná na své povinnosti a snaží se, aby tím její práce nebyla příliš ovlivněna, přestože se jí to ne vždycky daří, ale něco takového je lidské. Ironie, ne?
Grafika Ghost in the Shell je pochopitelně starší, ale já si nemůžu pomoct, podle mého názoru prostě vypadá pořád líp než většina současných anime. Nevím, jestli je to faktem, že se jedná o temnější prostředí a že slovo "moe" tehdy vážně neexistovalo (naštěstí, kdyby tohle vypadalo jako K-ON!, asi to nepřežiju), takže se tam nikdo nesnaží vypadat roztomile, nebo prostě množstvím práce, která byla vložena do malých detailů. Sama Motoko vypadá velice dobře a je vidět, že nad jejím designem někdo přemýšlle, protože na rozdíl od její pozdější verzi v seriálu Ghost in the Shell: Stand Alone Complex tady naše hlavní hrdinka ze všeho nejvíc připomíná jakousi panenku, hlavně svýma nemrkajícíma očima. Zvláště dobře vypadají akční scény, když je někdo rozstřílen na cucky, vidíme i jeho orgány, ne jenom neidentifikovatelný proud krve, jak mají některé anime zvykem (ano, myslím tím tebe, Elfen Lied). Zvláštní efekty si taky zaslouží zmínku, například to, jak se Motoko skrývala pomocí termického maskování s okolím, bylo zpracováno naprosto skvěle. Tady by se nejspíš hodil zmínit i fakt, že aby to mohla udělat, musela se vždycky svléknout skoro do naha, protože oblečení by jejímu tělu kyborga v maskování překáželo. A víte, co je zajímavé? Nevadilo mi to, protože její nahota nepůsobila vulgárně, ale naprosto přirozeně: bylo to něco nutného, nedělaly se kolem toho zbytečné cavyky a rozhodně to nevyvolávalo to, čemu já říkám "ecchi syndrom" (opět se dívám na tebe, Elfen Lied).
Hudba, kterou zkomponoval Kawai Kenji, je něco neuvěřitelného, dokonale podtrhuje celou atmosféru filmu a dodává mu jisté zvláštní kouzlo. Soundtrack Making of Cyborg byl, je a vždy bude jeden z mých nejoblíbenějších soundtracků vůbec.
A závěr? Pokud se chcete podívat na inteligentní film, pak směle do toho. Pokud do toho jdete jen kvůli akci, pak vás Ghost in the Shell taky nezklame, protože, jak už jsem napsala, přes svou podstatu udržuje akci a nikde nevázne. Nestárnoucí klasika, které se hned tak něco nevyrovná a definitivně jeden z mých nejoblíbenějších filmů.

Zdroj obrázku: anime Ghost in the Shell, režisér Oshii Mamoru, původní tvůrce Shoriw Masamune, režisér animace Okijura Hiroyuki, vzala jsem to zde

Yosuga no Sora - recenze

27. ledna 2011 v 18:59 | Katsumi-sama |  Anime recenze
yosuga
Tok Katsumiiných myšlenek, když narazila na Yosuga no Sora:
1. Jé, to je pěkná kresba.
2. Ale oni píšou, že je to ecchi. Ty přece nesnášíš ecchi a nebudeš na to koukat jenom proto, že se ti líbí kresba.
3. *přečte si, o čem že to má být* Je-jenže oni tam slibují příběh! Ecchi s příběhem, to musím vidět! (A navíc je ta kresba vážně pěkná.)
4. Ne, nedělej to! Budeš litovat!

Bohužel jsem ignorovala racionální část své mysli, která marně křičela, abych místo toho šla radši dokoukat třeba Noir, a vážně si to pustila. To jsem ještě nevěděla, do čeho jsem se to dobrovolně pustila.

Jednovaječná dvojčata Kasugano Haruka a Kasugano Sora se stěhují nazpět do svého rodného města, protože jim umřeli rodiče, což je hodně logické, protože v tom městě TAKY budou žít sami v jednom domě, pochopila bych, kdyby tam jeli kvůli příbuzným, ale tohle? V databázi MALu píšou, že tak jednají "z blíže nespecifikovaného důvodu," ale mým osobním tipem je, že se vrátili, aby Haru mohl sbalit každou holku v okruhu 10 km, ale to je vedlejší. Potkávají staré přátele, všechno vyznívá mírumilovně, ale v pozadí je skryt pravý důvod jejich příjezdu, tajný slib, který si sourozenci dali, a jistá dávno ztracená věc. Aspoň to tvrdila anotace, kterou buď psal někdo hodně opilý, nebo někdo, kdo si prachsprostě střílel z nic netušících diváků. No dobře, uznávám, že jsem teoreticky mohla tušit něco nekalého vzhledem k tomu, že Yosuga no Sora byla natočena podle stejnojmenné erotické hry, ale tenhle fakt jsem přirozeně zjistila až v okamžiku, kdy mi to došlo tak nějak samo o sobě. Já vím, moje blbost. Příště si v zájmu svého už tak narušeného duševního zdraví zjistím všechny dostupné informace, ale popojedem.
Yosuga no Sora je v podstatě harémovka, přesto to není úplně obyčejný harém, ve kterém je neschopný a průměrný hrdina obklopen větším množstvím krásných dívek, které ho z nevysvětlitelných důvodů milují, zatímco on si vybere jednu, ale protože se tvůrce tohoto veledíla nemohl rozhodnout, s kým se nakonec Haru vyspí, zařídil to tak, aby se nakonec vyspal se všema. Po chvilce mu ale došlo, že některým lidem by z nějakých jistě pochybných důvodů hlavní hrdina připadat poněkud nesympatický, kdyby se vyspal se vším, co se hýbe, ale pak ho osvítil Duch Svatý a on dostal (čtěte: okopíroval z Amagami SS) svůj úžasný nápad: anime rozdělil na několik částí, z nichž se několik kapitol věnuje jedné dívce, po sexu a Harukou se všechno restartuje a nám je dopřána ona potěcha vidět, jak by to vypadalo, kdyby se místo tamté slečny věnoval slečně jiné. Zní to zábavně? Nenechte se zmást. Jasně, teoreticky by tenhle setting mohl být celkem výhodný: vezměte si třeba situaci, ve které sledujete harém a oblíbíte si jednu z hrdinek, té ale tvůrci nevěnují příliš prostoru a místo toho je polovina anime o sladké a naivní kravce, kterou z duše nesnášíte. Tato situace se odehrává s železnou pravidelností, protože většina tvůrců má zvláštní tendence oblíbit si tu nejméně snesitelnou postavu.
Problém Yosugy tkví hned v několika životně důležitých bodech najednou: První a nejdůležitější jsou postavy. Když vynecháme Haruku, který je mimochodem dle tradice hrdinů harémovek naprosto nezajímavý a bez osobnosti k tomu, dívčí hrdinky ani nestojí za řeč. Jsou tak nudné, až mě udivuje, že si vůbec pamatuju jejich jména - ony si totiž nějaká jména vůbec nezaslouží. Všechny jsou jenom zosobněný stereotyp a nikdy z něj nevystupují: máme tu Bohatou dokonalou slečinku, Kněžku miko, Brýlatou kamarádku z dětství a Loli sestřičku (slečen by i bylo víc, ale naštěstí má Yosuga no Sora jenom 12 dílů, takže na víc se nedostalo. Naštěstí.) Mezi hrdinkami "vyniká" Harukova sestřička Sora, která to mimochodem dotáhla až do mých TOP 10 postav... Do TOP 10 nejvíc nenáviděných postav, abych byla přesná. Ano, za předpokladu, že se vyžíváte v loliconu, budete tu malou kreaturu milovat, ale pokud patříte k té normální části světa, která nemyslí jenom kalhotama, bude vás její věčná ukňučenost, nesamostatnost a trucovitost štvát stejně jako mě. Já bych jí vrazila takovou facku, až by jí zeď vpálila druhou.
Všechny tyto dívky se do Haruky přirozeně zamilují jenom proto, že je hezký (podle nich, ale já si myslím, že vypadá jako šampón - na klucích, kteří používají víc make-upu než já, jsem vždycky viděla něco podezřelého), což je samozřejmě nejlepší způsob, jak si najít partnera. Jednotlivé arcy s vybranou hrdinkou jsou jako přes kopírák. Po nějaké mimořádně debilní události vyjde najevo, že holka a Haruka se mají rádi, přičemž mezi nimi zpravidla není ani špetka chemie, pak se v rámci pseudopříběhu dívce naroubuje nějaké trauma z dětství/problém/whatever, aby se nějakou dobu mělo co řešit, ale všechno se vždycky v dobré obrátí, následuje sex a restart.
Zajímavé je, že i když jej na začátku touží sbalit všechny do jedné, tak se najednou sokyně stáhnou, když se zaměří na vybraný kus, a ještě jejich vztah podporují v rámci udržení kamarádství. Jasně, to je hodně realistické.
Abych tomu anime nekřivdila zase tak MOC, tak si dovolím prohlásit, že arc s Kněžkou mikou alias Amatsume Akirou byl poměrně snesitelný. Pořád debilní, ale o trochu míň než zbytek celého anime, navíc byla Akira jedna z těch snesitelnějších postav, která netrpěla emo záchvaty 10x za den (a když ano, tak byla alespoň natolik soudná, že to před celým světem skrývala a ušetřila nás dalšího trápení, za což jí patří můj dík).
Zobrazení sexu v Yosuga no Sora je kapitola sama pro sebe, na rozdíl od většiny jiných harémovek zachází trochu dál a onen akt i ukazuje, ale nedělejte si naděje, kromě prsou hrdinek a nějakého toho sténání stejnak neuvidíte nic (ne že bych o to osobně stála, ale pokud se na Yosuga no Sora chcete dívat právě kvůli erotickým scénám, ani to nezkoušejte a přejděte rovnou na nějaké hentai.)
Co se týče kresby, kvůli které jsem se původně na to anime začala dívat, tak ta se mi nakonec zprotivila. Ze začátku to vypadalo celkem hezky, zvláště scenérie a záběry na modrou oblohu s nádhernými bílými mraky, ale postupem času mi začala vadit koncepce postav, obzvlášť ty někdy až moc přehnané oči a vlasy. Mnohem víc mi však vadilo to šílené množství fanservisu, kterým se tvůrci snažili zamaskovat mizerný scénář (nepovedlo se) a animaci, kterou časem taky začali poněkud flákat.
Hudba.. No, opening celkem ušel, vlastně mi ze začátku připadal celkem příjemný, ale stejně jako kresby jsem ho za chvíli měla plné zuby. Posuďte sami, nejlépe tak, že si ho pustíte několikrát za sebou. A abyste měli radost, vkládám rovnou plnou verzi toho úchvatného songu (ne, vůbec to není proto, že na youtube jsem tu zkrácenou verzi nemohla najít s vokály a že s videi z jiných stránek blog.cz evidentně příliš nespolupracuje). Zbytek hudby jsem tak úplně nepochopila, protože ať se děje cokoli, hraje nějaká smutná nebo dojemná melodie, která působí celkem směšně vzhledem k tomu, že k dané situaci vůbec nepasuje.

Co k tomu říct na závěr? Yosuga no Sora je fail na všech frontách. Neuspokojila ani milovníky hentai, na které není dost explicitní, ani milovníky dobrého dramatu, protože... Zkrátka to není dobré drama, dokonce ani velmi průměrné, je jen hodně špatné. Označila bych celé tohle anime za ztrátu času a zpětně se divím, že jsem to vydržela až do konce, asi jsem chtěla vidět, jakých zvěrstev se ještě autoři dopustí. Nestálo to za to. Sice jsem se párkrát zasmála, ale mnohem častěji jsem si hrůzou rvala vlasy.

P.S.: Pokud byste chtěli tip na anime této sezóny, tak rozhodně vyzkoušejte Mahou Shoujo Madoka Magica. Ne, nedělám si srandu. Poslechněte staré přísloví, které tvrdí, že nemáte soudit knihu podle obalu. A když řeknu, že na tomhle zajímavém dílku se podílí i studio SHAFT, které má na svědomí třeba černou komedii Sayonara Zetsubou Sensei nebo chytré duchařské anime Bakemonogatari, je vám nejspíš jasné, že půjde o poněkud nekonvenční podívanou. Já jsem zatím vrcholně spokojená.
Malá ukázka v podobě endingu:
Myslím, že teď je tím tuplem jasné, že nepůjde o typické mahou shoujo. Hell yes.

Zdroj obrázku: anime Yosuga no Sora, režisér je Takahashi Takeo, designéři postav Kamimoto Kanetoshi a Suzuhira Hiro, vzala jsem to odtud.
Na veškeré texty mám copyright a tečka. Jakmile někde najdu něco svého, budete litovat, že jste se narodili.