Říjen 2010

Mononoke - recenze

29. října 2010 v 18:39 | Katsumi-sama |  Anime recenze
mono1
Japonskem koluje legenda o muži, který nemá jméno a nestárne. Říkají mu Kusuriuri, což znamená prodavač medicíny, protože... ehm, prodává medicínu. (To byste neuhodli, že?) Kusuriuri cestuje zemí se svou záhadnou, těžkou bednou na zádech, váhami, které neslouží k vážení a mečem, který nedokáže ublížit žádné lidské bytosti.
A vymítá démony, kterým se říká Mononoke. Jestli si ale myslíte, že je to všechno jednoduché, pletete se: aby mohl Kusuriuri tasit Meč exorcismu, musí zjistit Mononokeho Katachi (Formu), Makoto (Pravdu) a Kotowari (Lítost).
Připadá vám to jako typické anime bez lineárního příběhu, kdy Kusuriuri v každém dílu zabije jiný druh příšery a všichni budou žít šťastně až do smrti?
Nemohli byste se více zmýlit. Každý příběh, který se v Mononoke vyskytne, je sám o sobě natolik dobrý, že by stačil na krátké anime o asi 6 epizodách. U většiny z nich jsem zapomínala dýchat, zarývala nehty do stolu a kdykoli na mě někdo během sledování promluvil, musel svou otázku zopakovat ještě minimálně pětkrát, abych k němu otráveně vzhlédla a doporučila mu, ať sklapne. Když už jsme u toho, sledování anime mi poslední dobou poněkud narušuje rodinné vztahy. V Mononoke je celkem pět příběhů, z nichž každému jsou věnovány 2 - 3 epizody. První z nich, Zashiki Warashi, pojednává o příběhu mladé těhotné ženy, která v hostinci hledá úkryt před nájemnými zabijáky, jenž usilují o život její i o život jejího nenarozeného dítěte. I když se hostinská zdráhá ji ubytovat, nakonec svolí, ale už má volnou pouze jednu místnost, o které se říká, že v ní straší. V druhém z nich, Umibozu, se plavba na moři strašlivě zvrtne, když jeden z cestujících pokazí kompas a loď se tak dostane do moře Ayakashi, teritoria démonů, příšer a nočních můr. Kdo by však něco takového dělala a proč? Třetí příběh, Noppera Bou, je o mladé ženě, která není ve svém manželství šťastná. Místo rozvodu však tuto situaci "vyřeší" vyvražděním celé své rodiny. Jenže jak by mohla samotná netrénovaná žena vyvraždit celou rodinu samurajů? Předposlední příběh, Nue, vypráví příběh paní Ruri, o kterou se uchází čtyři nápadníci. Aby si mezi nimi vybrala, hrají podivnou hru, ve které kandidáti na manžela hádají vůně. Na tom všem je ale něco divného - jeden z nápadníků vůbec nedorazil a druhý tvrdí, že poblíž slyšel výt Nue, příšeru z japonských legend... A konečně poslední příběh, Bakeneko, je příběhem mladé vycházející hvězdy, novinářky, která má před sebou zářnou budoucnost. Přesto však spáchá sebevraždu. Krátce nato se ve vlaku setká několik lidí, kteří se sice navzájem neznají, ale mají něco společného s její smrtí, která možná přece jen nebyla sebevraždou...

Jestli vám jméno posledního příběhu něco připomíná, možná jste viděli Ayakashi: Japanese Classic Horror, jehož poslední arc se jmenuje Bakeneko a celé anime Mononoke se z něj vlastně zrodilo. Malou zajímavostí budiž fakt, že všechny postavy z Bakeneko z Mononoke jsou vlastně reinkarnové postavy z Bakeneko z Ayakashi: Japanese Classic Horror.

I když příběhy, které jsem uvedla nahoře, možná můžou trochu zavánět klišé, ujišťuji vás, že to není pravda: v každém příběhu je nečekaný zvrat událostí, který je doopravdy nečekaný, ne nečekaný v uvozovkách.
Předem vám říkám, že když chcete sledovat Mononoke, musíte odhodit předsudky - a to hlavně předsudky ohledně grafiky. Znám dost lidí, kteří kresbu označili prostě za "hnusnou" (WTF, jestli říkáte, že tohle je hnusná kresba, nejspíš jste neviděli Akagi, co?) a jenom kvůli tomu to přestali sledovat. Uznávám, že já z toho na začátku taky nebyla zrovna dvakrát odvařená, přece jen jsem odkojená na kresbě typu Death Note, která se od Mononoke velice liší, ale po pár epizodách jsem uznala, že to byl jenom nezvyk - kresba Mononoke je prostě úžasná. Je stylová, hýří barvami, cítíte z ní tu atmosféru - a vemte jed na to, že ať už zkouknete jakýkoli počet anime, kresbu Mononoke poznáte na první pohled. Mimochodem, kdybyste na Mononoke nechtěli koukat kvůli příběhu, pak se koukněte už jen kvůli bojovým sekvencím, které jsou naprosto nepřekonatelné. Jeden by řekl, že v tomhle bude excelovat spíš nějaké shounen anime, ale kam se hrabe třeba Bleach nebo Claymore: Mononoke při boji používá symbolismus a velice čerpá z japonské mytologie, takže pokud něco víte o exorcistech, kterým se říká Onmyouji, potěší vás to. Ne nadarmo se říká, že tohle anime je vizuální mistrovské dílo. Nevěřili byste, jak esteticky dokáží vypadat vyhřezlá střeva na stěně. (Když si tak po sobě čtu to poslední větu, říkám si, že něco takového mohl napsat jenom psychopat. Kdybych měla nějakou pověst, asi se o ni začnu bát.) Postavy nejsou hezké - kromě Kusuriuriho tam nenajdete ani jediného bishíka, ale to ani není nutné, protože zbytek postav je vesměs epizodní. A navíc, Kusuriuri vydá za deset bishíků. OK, já nejsem zatížená na bishíky, vlastně je spíš nemám ráda, tohle označení používám je z těžké ironie: vážně jsem ho použila jenom dvakrát v životě. Poprvé to bylo pro Itoshiki Nozomu ze Sayonara Zetsubou Sensei, podruhé to bylo pro Kusuriuriho. Přeberte si to, jak chcete. Já mám prostě ráda divné typy. O charakterech moc mluvit nemůžeme, protože je většinou pozat nestihneme, ale chování postav jejich pohnutky jsou svým způsobem pochopitelné... Pokud se ovšem dokážete vžtít do jejich mnohdy hodně zvráceného uvažování. O Kusuriurim nevíme dohromady nic - jenom to, že je tajemný, skoro nic ho nikdy nerozhází, ví toho hodně o nadpřirozenu a rád pronáší sarkastické poznámky v nejméně vhodných chvílích. Typický cool gyu, jaké je nesnáším, ale Mononoke prostě dokazuje, že když dva dělají totéž, není to totéž - postava Kusuriuriho mi nejenže nevadila, ale já ho měla upřímně ráda. Ha! A pak že se mi nedá zavděčit.
Hudba je moc příjemná, atmosférická a celkově dolaďuje náladu. O výkonech seiyuu sice obvykle nemluvím, ale tady si neodpustím poznámku, že Kusuriuri má úžasný hlas. Soukromá poznámka: Zjistit si, kdo ho mluvil a začít ho stalkovat.
Obvykle sem dávám jenom openingy, ale protože endingu se nemůžu nabažit, dostanete oba.
Mononoke o sobě sice tvrdí, že je to horor, ale já nesouhlasím. Jistě, jsou tam nějaké ty brutalitky, ale jde tady hlavně o lidské příběhy, ačkoli se to může zdát jako paradox. Co k tomu dál říct? Mononoke je jednoduše moje srdcová záležitost, ale to jste asi poznali. Museli byste být dost natvrdlí, kdyby vám to ještě nedošlo. Bylo to příjemné, inteligentní, přesto pochopitelné... a hlavně to mělo srdce. Existuje vůbec něco důležitějšího?
P.S.: Jestli se vám líbilo Mushishi, Mononoke se vám bude líbit téměř určitě.

Zdroj obrázku: anime Mononoke, režisér Nakamura Kenji, animace Sakurai Tsukasa, Amano Yoshitaka a Suzuki Michie, vzala jsem to odtud

Neon Genesis Evangelion - recenze

23. října 2010 v 15:49 | Katsumi-sama |  Anime recenze
eva1
Je rok 2015. Ne, svět v roce 2012 neskončil, ale zato se stalo něco, co radikálně změnilo dějiny lidstva - při tzv. Druhém nárazu, kdy do Antarktidy narazil obrovský meteorit, byla vyhlazena skoro polovina veškeré populace na zemi. Od této doby již uplynulo 14 let a lidstvo se jakž takž vzpamatovalo, život jde dál. Ale jako by toho nebylo málo, v novém Tokiu se začnou objevovat Andělé - a ne, nejsou to roztomilá humanoidní stvořeníčka s křídly a svatozáří, jsou to váleční mechové, kteří samozřejmě nemají zrovna přátelské úmysly. I přes značný technický pokrok na ně normální zbraně nemají skoro žádný účinek (některé věci se nemění), proto přichází ke slovu NERV, tajná organizace, která vyvinula roboty Evangelion, jenž slouží právě k boji s Anděly. S Evangeliony je ale jeden malý zárhel, nemůže ho pilotovat jen tak někdo. Ikari Shinji je čtrnáctiletý kluk, který je jako jeden z mála kvalifikován k tomu, aby se stal pilotem Evangelionu...

Když jsem četla, o čem má NGE být, ušklíbla jsem se - no jasně, máme tu další generické shounen, ve kterém obyčejný kluk najednou získá schopnosti (v tomhle případě mecha) a půjde zachraňovat svět. Jak jinak, další pilotové jsou hezké dívky v jeho věku, jedna je tsundere a druhá "klidný, ale smrtící typ", to zas bude drámo. Aha, on ještě bude žít v jednom bytě s tou kapitánkou, co vypadá jako supermodelka? Na co se to sakra koukám?! Ale když jsem začala Evangelion sledovat, pochopila jsem, že je to... něco jiného. Pochopila jsem, proč lidé prohlašovali, že je Evangelion znechutil a šokoval. A bylo to moc příjemné překvapení. Jedno vám řeknu rovnou: pokud jdete do NGE jenom kvůli tomu, že očekáváte "megahusté mecha souboje", nebudete spokojení. Jestli toužíte po tomhle, jděte se raději poohlédnout po Code Geass: Hangyaku no Lelouch, Macross nebo Gundam (i když já zastávám názor, že Gundam je spíš telenovela, která se vydává za mechu, ale kdyby mě slyšeli skalní fanoušci, nejspíš by mě ukamenovali, takže budu mlčet - prozatím. Gundame, čas tvé recenze se blíží.) Neříkám, že v NGE tyhle souboje nejsou, vlastně je to naopak, asi do poloviny anime se tam kromě soubojů s různými typy Andělů nic moc neděje, ale pokud se na anime díváte delší dobu, vycítíte, že něco je jinak. Máte v ústech jakousi podivnou pachuť, cítíte lehké rozčarování z... něčeho, co moc dobře nedokážete popsat, zároveň však fascinaci. Co je tedy to tajemné "něco," co jej odlišuje od ostatních mecha? Podle mého skromného názoru je to především atmosféra. Většina anime, která mají podobný koncept, si jenom hrají na temnou a těžkou atmosféru, zatímco Evangelion je na téhle hutné atmosféře zcela založen. Ve chvílích, kdy jsou hrdinové zdeptaní (a to bývá mimochodem velice často) opravdu cítíte, že zdeptaní JSOU a autoři se to nesnaží ulehčit nějakým hloupým vtípkem (alespoň většinou). Zkrátka je nechají v depresi, ať se podusí ve vlastní šťávě a nějak se s tím vyrovnají. Problém je ale v tom, že oni se s tím vyrovnat neumí, případně ani nechtějí, takže dál zůstávají zakomplexovanými chudáky. A to není špatně: už mám dost toho, jak má v anime hlavní hrdina děsnou fobii, ale v kruciálním momentu se s tím nějak srovná, zabije záporáka a získá nějaké to dívčí srdce. Pro jednou taky chci vidět lidi, kteří se ze svého utrpení hned tak nevzpamatují. (viz. rozhovor po písemce z fyziky - já: "Jsem v depresích. Víš, jak to vyřeším?" kámoška: "Budeš žrát zmrzlinu, jako to dělají v amerických filmech?" já: "Ne, jdu koukat na lidi, kteří jsou ještě zdevastovanější než já, což znamená, že si jdu pustit Evangelion." Já vím, jsem zlá.)
Neon Genesis Evangelion je psychologické anime, tudíž je logické, že je založeno hlavně na postavách. Proto je celkem ironické, že Ikari Shinji, hlavní hrdina, je jeden z důvodů, proč někteří lidé tohle anime nenávidí. Hádám, že prostě chtěli dalšího hlavního hrdinu typu Kurosakiho Ichiga, který má chování řeznického psa, je ze všech nejlepší a nejsilnější, zachraňuje svět, tváří se u toho, jako kdyby to nic nebylo a ještě u toho všeho stíhá vypadat dobře (to není můj názor, já si myslím, že jeho design je odfláknutý, to tvrdí fanynky.) Shinji se ale podle mého názoru chová tak, jak by se chovalo skoro každé dítě, které je přinuceno bojovat na život a na smrt. Zaráží mě, že vážně existují lidé, kteří mu vyčítají věci jako: "OMFG, je to takový zbabělec!" a "Nechápu, proč není šťastný, že může pilotovat tak dokonalý stroj, jako je Evangelion!" Vzpamatujte se, je mu 14 a na jeho věk se chová docela normálně, rozhodně to není takový spratek jako Asuka, která je naopak jednou z nejoblíbenějších postav. Není se čemu divit, tsundere vždycky frčely. Ale ne, abych k ní byla spravedlivá, tak je to celkem rozvinutá postava, má zajímavou minulost, chvílemi má i jisté záchvaty lidskosti, ve kterých je poměrně sympatická a její interakce s Shinjim jsou někdy naprosto nezapomenutelné. Rei, poslední z pilotů, je naprostý opak Asuky, zdá se, že nemá žádné emoce a existuje jenom proto, aby mohla pilotovat Evangelion. Nemůžu říct, že by mě na začátku nějak zvlášť zajímala, ale postupem času jsem si k ní utvořila jakousi... no, toleranci. Přestala jsem doufat, že umře nějakou bolestivou smrtí. Na postavách v Evangelionu je úžasné to, jak jsou všechny propracované, můžete si být jistí tím, že i vedlejší postavy mají své touhy, sny, svou minulost... A hlavně problémy. Dokonce sám režisér Evangelionu někdy prohlásil, že nechápe, proč je jeho anime tak populární, když všechny jeho postavy jsou v podstatě tak zvrhlé.
A má naprostou pravdu, protože šílenější a zakomplexovanější partičku jsem snad ještě neviděla. Dokonce i veselá a věčně opilá Katsuragi Misato, kapitánka, se kterou Shinji žije, později ukáže svou temnější stránku. A to, co prováděla na první pohled seriózní a chladná vědkyně Ritsuko, mě osobně šokovalo ze všeho nejvíc. Ritsuko, proooč?!
Musím uznat, že kdyby nebylo postav a zajímavého přístupu k nim, asi bych si Evangelion neužila. Příběh sám o sobě není zase tak revoluční, jak o něm někteří prohlašují, ale pořád dokáže zabavit. První polovina mi přišla poněkud nudná, protože se v ní pořád dokola opakuje stejná formule, ve které systematicky likvidují Anděly. To druhá polovina, ve které se začali zabývat tím, proč se vůbec Andělé snaží zničit Zemi, jak to bylo s pohnutou minulostí Druhého nárazu a co se stane, až bude poražen poslední Anděl, byla daleko zajímavější a dostála své pověsti. Ze zpětného pohledu sice chápu, že první polovina tu byla jenom proto, aby navodila správnou atmosféru, pořád si ale myslím, že nemusela být tak dlouhá. Takových 5 až 6 dílů by bohatě stačilo.
Z biblických narážek, které se v Evangelionu nacházejí, jsem popravdě řečeno byla nadšená, to ale jenom do doby, než jsem narazila na oficiální prohlášení režiséra, který přiznal, že jsou tam jenom proto, že mu to připadalo cool a že nemají hlubší význam. No, tak to bylo vážně zklamání. To se ale nedá prohlásit o posledních dvou epizodách, ze kterých jsem byla přímo u vytržení. Dovedu pochopit, že spoustu fanoušků akorát naštvaly, protože nic moc nezodpověděly, ale mi to přišlo psychedelické, stylové a hlavně experimentální. Ještě jsem nezažila, aby měl někdo tolik odvahy, že by odvysílal tak kontroverzní konec. Zlí jazykové sice tvrdí, že to bylo hlavně kvůli tomu, že ke konci už společnosti Gainax docházel rozpočet, ale i tak.
Hudba v tomhle anime snadno zapamatovatelná, opening je tak chytlavý, že vám v hlavě bude strašit ještě hodně dlouho, ale nepřipadá mi, že by se hodil k celkové náladě. Důkaz:
Na druhou stranu musím prohlásit, že hudba u soubojů byla přímo epická - no řekněte, v kterém jiném anime uslyšíte klasickou hudbu, zatímco se u toho brutálně mlátí dva roboti? (No dobře, Mars of Destruction se nepočítá, to byl epic fail number one).
Co se týče grafiky, nebudu do ní moc rýt: vzhledem k tomu, že tomuhle anime je 15 let, je to pořád moc hezky udělané, takže si rýpnu jen jednou: někteří Andělé vypadají vyloženě směšně, ale naštěstí jich není moc. Jinak si nemám na co stěžovat, Evangelion je po vizuální stránce nádherný stroj.
Někde jsem četla, že Neon Genesis Evangelion je mimořádně násilnické anime. Zpočátku jsem nesouhlasila, souboje sice byly dost dobře vymakané, ale z mého pohledu šlo o běžná standard. Jenže pak jsem pochopila, že tady nejde o vizuální násilí - tady jde o násilí psychické. Když si uvědomíte, co všechno se těm dětem děje a jak všichni v tomhle anime uvažují... Brrr. Takže ano, je to mimořádně násilnické anime. Z toho vyplývá, že jsem si to užila a pokud nejste mimořádně citliví jedinci, případně ti, kteří hledají jen nějakou bezmyšlenkovitou zábavu, pak si to užijete i vy. Pokud vám vadí konce, které nic moc nevysvětlí, pořád tu máte film Neon Genesis Evangelion: End of Evangelion, který drtivou většinu faktů objasní.

Zdroj obrázku: anime Neon Genesis Evangelion, režisér Anno Hideaki, animátoři Ando Masahiro, Iso Mitsuo, Kuroda Kazuya, Takahashi Shinya, Yoshinari You a Matsumoto Norio, vzala jsem to odtud

Fantasy: Braková literatura?

18. října 2010 v 19:26 | Katsumi-sama |  Knihy
"Co to čteš? Muži ve zbrani? To je nějaké fantasy nebo sci-fi, ne? Bože, to zas bude brak!"

Kdykoli slyším, jak někdo vypustí z úst podobný skvost, nejraději bych mu rovnou zakroutila krkem a brání mi v tom jenom a pouze fakt, že patnáct mi už bylo, tudíž bych šla sedět. Místo toho většinou dotyčného obdaruji takovým pohledem, že kdyby měly pohledy sílu zabíjet, dotyčný by byl těžce raněn. Zlý pohled Katsumi (zkráceně ZPK) se už naučila znát většina spolužáků a všichni učitelé literatury, které jsem kdy měla.

Víte, co je ale na lidech, kteří takovéto soudy pronášejí, nejzajímavější? Většinou jde o lidi, kteří o fantasy zhola nic neví a přečetli možná tak Harryho Pottera, přesto se tváří, jako kdyby snědli veškerou moudrost světa. Zkrátka jde o obyčejnou ignoranci, se kterou se tak často setkávám, o stejnou ignoranci, kvůli které lidi prohlásí, že všechny anime jsou "kreslené blbosti pro děti." Je hodně smutné, že dneska společnost tak ráda vynáší soudy bez znalosti faktů. Velice běžný je třeba případ, kdy dotyčný ani neodliší fantasy od sci-fi, přičemž je rozdíl zcela jasný - jde o to, že zatímco sci-fi je alespoň částečně postaveno na vědeckém základu, ve fantasy se může odehrát naprosto cokoli.

Nebudu vám tady tvrdit, že fantasy je ta nejlepší četba na světě, protožo něco takového logicky nemůžu prohlásit, jelikož fantasy je žánr. Možná si říkáte, proč takovou samozřejmou věc vůbec vyznačuju tučně, ale věřte mi, že existuje spousta lidí, které to stále není tak docela jasné.
Existují tuny a tuny fantasy knížek, které sama bez váhání označím slovem "odpad" a nepřečetla bych si je, ani kdyby mi za to zaplatili, ale existují i opravdové skvosty mezi fantasy. Znáte pana Terryho Pratchetta? V jeho případě se až podivuju, jak se tak nadaný člověk mohl vůbec narodit. Má osm diplomů z různých univerzit, dokud pracoval, staral se o tři jaderné elektrárny a kromě toho píše jako bůh. Ne, to je špatné vyjadření: někdy mám pocit, že pokud bůh existuje, přeje si umět psát jako Terry Pratchett. I když píše fantasy, tak jeho svět se v mnohém podobá tomu našemu, dělá si legraci ze známých klišé, absolutně nic mu není svaté, je vynalézavý a i když jsou jeho knihy založené hlavně na inteligentním humoru, stále nezapomíná na děj. Ale nejlepší na jeho knihách jsou ty postavy, ty prostě nemůžete nemilovat. Já obvykle většinu postav ze srdce nenávidím, ale tady prostě všechny postavy zbožňuju: ať už je to desátník Nóblhóch, který byl vyloučen z lidské rasy za mnohonásobné nečisté zákroky (do bitev si vždy nosí dvě uniformy a převléká se podle toho, která strana zrovna vyhrává - dokonce se říká, že někteří generálové určovali průběh bitvy podle toho, jakou uniformu měl zrovna Noby na sobě), Bábi Zlopočasná, která má klobouk plný ostrých jehlic a nebojí se je použít, desátník Navážka, jehož IQ se pohybuje v pokojových teplotách nebo zbabělý a neschopný mág Mrakoplaš, jenž umí jenom jedno jediné kouzlo, které ještě ke všemu nemůže vyslovit, miluju je všechny. Proč? Protože i přes to, jak bizarní všechny ty postavy jsou, tak jsou jakýmsi zvláštním způsobem uvěřitelné, což je podle mě znak dobré knihy. Kromě toho je svět Zeměplochy, kde se všechny příběhy odehrávají, dokonale promyšlen - fyzikální jevy, místní zvyky, historie, přičemž většina opět paroduje fantasy klišé. Knížky pana Pratchetta může brakem nazvat jenom ten, kdo je proti fantasy opravdu silně zaujat. Jistě, není to zrovna hlubokomyslná psychologická studie, ale člověk se taky potřebuje bavit.

Další můj oblíbenec je Andrzej Sapkowski, mnozí z vás jistě budou znát jeho ságu Zaklínač. Ačkoli Spakowski i Pratchett píší technicky vzato do toho samého žánru, nemůžou se navzájem více lišit. Sapkowski totiž exceluje v naprosto jiném směru: jeho příběh není humoristický, ale temný a realistický. Věřte, že to rozhodně není pohádka, pokud popisuje válku, líčí syrově a bez obalu všechny její hrůzy. Postavy si nehrají na hrdiny: lžou, podvádějí, kradou, vraždí, navzájem se využívají, dokonce i znásilňují. Pokud jde o Zaklínače, tak to jsou zmutovaní bojovníci, kteří bojují proti příšerám, protože obyčejní lidé by proti nim neměli šanci. Spisovatel ale Zaklínače nepopisuje jako nějaké spasitele - jsou to de facto nájemní zabijáci, kterých se ostatní lidé straní kvůli jejich schopnostem a nejraději by je viděli mrtvé. A co elfové a trpaslíci? Ano, vyskytují se tam, ale elfové nejsou ta moudrá stvoření jako z Pána Prstenů - lidé je diskriminují, takže elfové mají něco jako vlastní teroristickou organizaci. Rozhodně to není četba, po které půjdete klidně spát a není to četba, která by se líbila všem, i když asi každý dokáže ocenit, jak je to napsáno, protože Spakowski má neuvěřitelný vypravěčský talent. Pokud vás ale zajímá temnější stránka lidské mysli, budete do Zaklínače zažraní, to vám garantuju.

Mám samozřejmě ráda ještě další spisovatele, ale tyhle dva mám asi nejraději...
Ale je tu i opačný extrém, spisovatelé, které prostě nemůžu vystát. Jako příklad poslouží třeba Christopher Paolini, dnes poměrně známý autor Odkazu Dračích jezdců (Eragon, Eldest, Brisingr). Tohle je přesně ten typ fantasy, který nemám ráda: všechno v něm jede podle velice neoriginální šablonky: chudý chlapec získá sílu (v tomto případě draka), cestuje po celém království a svou odvahou (já bych řekla spíše tupostí a schopností namočit se do každé lapálie, ale dejme tomu) změní svět. Přiznávám, že třeba Kroniky Prydainu, které mám docela ráda, se také řídí touhle šablonkou, ale provádí to správně: autor má smysl pro humor a celkově je to takové milé. To se ovšem o Eragonovi a spol. říct rozhodně nedá, celý boom téhle knižní série byl vystaven na obrovské reklamní kampani a taky na faktu, že autor to celé napsal, když mu bylo 15 let. No Bóže. Nemluvě o tom, že pokud máte načteno aspoň trochu fantasy dojde vám, odkud Paolini bral inspiraci (čtěte: kopíroval). Netvrdím, že jde o špatnou knihu, ale jde o knihu po všech stránkách průměrnou. Za celou dobu mě Eragon překvapil jenom tím, že mě vůbec ničím nepřekvapil.

A ještě něco: Byl pro mě hodně velký šok, když někteří lidé začali prohlašovat, že Stmívání od Stephenie Meyerové je fantasy. WTF?! Tohle je druhá největší urážka, jakou jsem kdy slyšela (ta první byla, že o mně kdosi prohlásil, že jsem roztomilá, brrr!) Kdyby něco, upíři jsou většinou doménou hororového žánru. Sice se v některých fantasy vyskytují, ale pořád je spíš řadím k hororu. (Ale Stmívání samozřejmě ani není horor, to bych urazila všechny příznivce žánru, tedy i sebe, Stmívání je prachobyčejná harlekýnka, která se snaží být zajímavá). Dvěma slovy: Epic fail.

Závěrem bych tedy chtěla říct, ať lidi neposuzují žánr fantasy jako takový, ale jednotlivé knihy - je to stejné jako s čímkoli jiným. Každý žánr má své klišé a nešvary, to však není důvod ho označovat za brak - to dělají jenom literární snobové, kteří považují za kvalitní knihu jenom tu, o které se učíme v literatuře. A ať nevěří reklamě: knížky, kolem kterých je rozpoutaná obří reklamní kampaň, většinou nestojí za nic. O tom bych mohla ještě dlouho vyprávět.

Hřbitovní humor

13. října 2010 v 17:37 | Katsumi-sama |  Úvahy
Hřbitov a humor nejsou zrovna slova, která slýcháme dohromady v jedné větě, že? Pokud tedy nepatříte k okruhu mých přátel, kterým není nic svaté, ale o to tady nejde. O čem tedy mluvím?
O tom, jak někteří z vás pojali články na téma "Hřbitov." Dobře, nejsem škodolibá, ale... Počkat, na co si to hraju, JSEM škodolibá, ale o to tu taky nejde.
Pokud články na téma týdne pročítáte, určitě jste si všimli všech těch "zaručeně pravdivých příběhů." Sice mne zaráží fakt, že jste schopni něco takového vůbec vyprodukovat, ale ještě více mě zaráží to, že tady existují lidi, kteří něčemu takovému opravdu věří. Pro lepší ilustraci vám se napíšu typickou ukázku "pravdivého příběhu," samozřejmě s mými glosami, které napíšu kurzívou.

Tehdy mi bylo tak deset let. Bylo asi 11 v noci a já šla s kámoškou na procházku (jasně, bylo jí deset a v jedenáct v noci šla na procházku, to zní věrohodně, co?) Abychom si zkrátily cestu domů, šly jsme přes hřbitov (už vidím desetileté dítě, které si v noci zkracuje cestu přes hřbitov). Celou dobu jsem měla takové podivné tušení (že jsem doma nechala zapnutý sporák). Když jsme šly kolem hrobu neznámého bohatého chlapíka s temnou minulostí (však to znáte, na každém hřbitově jich najdete aspoň padesát), uslyšely jsme podivný zvuk. Děsně jsme se vylekaly, otočily jsme se... A uviděly jsme, že na hrobu toho zbohatlíka byla zavražděná černá kočka!!!! (Není nad originalitu.) Začaly jsme ječet (což je naprosto logické, protože kdyby tam vážně byl vrah, takhle by vás rozhodně nenašel), ale to nebylo VŠECHNO! Na jeho náhrobku bylo KRVÍ (proč je to vždycky krev a nikdy ne třeba marmeláda?) napsáno: "Vy, jenž jste narušily můj klid, zemřete!!!" (to je samo sebou, snad nečekáte, že jste nesmrtelné?) S jekem jsme utíkaly k domovu a přísahaly si, že už se tam nikdy nevrátíme. Dodnes se nám o tom zdají zlé sny (o vybájené historce? Ty jsi ale cíťa).

Musím říct, že sama mám tyhle historky ráda, protože tak dobře jsem se už pěkně dlouho nezasmála a navíc mě baví vyvracet jejich (povětšinou velice chatrné) argumenty. Lidi, kdy se konečně naučíte, že když už si vymýšlíte, máte to dělat uvěřitelně? To je celá podstata lhaní.

Vždycky mě zajímalo, proč si lidé vymýšlejí, že zrovna na hřbitovech straší. No vážně, kde je v tom logika? Někteří z vás budou možná namítat, že na hřbitově je přece plno mrtvých lidí. A uvažovali jste někdy o tom, že i na vaší zahradě jsou pravděpodobně mrtvoly z dávných časů, kdy se hřbitovy moc nevedly? Nebo že se tam odehrála nějaká prastará bitva a duše účastníků války stále nedošly pokoje? Nebo že to kdysi bylo pohřebiště? Podívejte se na to logicky: nejspíš každý den šlapeme po stovkách mrtvol. A pokud jsou duchové mrtví, kteří nedošli klidu, pak TIHLE mrtví by toho byli ukázkovým příkladem, ne mrtví, které na hřbitově opečovává jejich rodinka. Ne že bych na podobné věci věřila.

"After they die, the place they go to is MU (Nothingness)."
"Poté, co zemřou, dostanou se na místo zvané MU (Nicota)." (volnější překlad, takhle mi to zní v češtině líp).

(citát z mangy Death Note, volume 12)

Jako fanynka DN jsem si ten citát nemohla odpustit, protože tak krásně vyjadřuje můj názor ohledně duchů a podobných existencí. Já prostě věřím, že po smrti není nic, respektive Nicota. Některým lidem to možná připadá strašné, ale mi zase připadá strašná myšlenka, že se na světě pohybují pořád ty samé recyklované duše, případně že se miliony duší tísní někde v nebi a nemají co dělat. (A navíc vím, kam bych šla, kdyby to vážně bylo takhle, takže...)
Co tím vším chtěl básník říci?
Podle mě hřbitovy vzbuzují až přehnaně moc emocí. To teď nemluvím o to, když vám umře milovaný dědeček, vy ho tam chodíte navštěvovat a pobrečíte si u toho, ale mluvím o lidech, kteří se jich bojí/případně zbožňují.
Strach je možná docela přirozený - vždyť je to de facto strach z neznáma - ale všechny nás to jednou čeká a hřbitov je pouze místo, které slouží jako připomínka na věci minulé, nic víc. A to zbožňování? Je už celkem známý fakt, že na hřbitovech nestraší duchové, ale náctileté rádoby goths.
A co já? Pro mě je hřbitov místo jako každé jiné. Nejspíš jsem na případnou romantiku, o které někteří mluví, až trochu moc cynická.

Bleach - recenze

12. října 2010 v 16:59 | Katsumi-sama |  Anime recenze
b1
OK. Proč tohle píšu? Mám několik důvodů: za a) jsem zjistila, že mám na blogu povětšinou samé až moc kladné recenze, protože jsem tak nějak podvědomě psala skoro jenom o tom, co se mi líbí a za b) je vždycky sranda počtvat si proti sobě bandu rozzuřených fanoušků, kteří neví, kde bydlím. (Muhehe, jsem tak zlá!!!) Takže vám pyšně představuji něco, co znají všichni: Bleach. Anime, které dokázalo, že lidi budou klidně sledovat všechno, co před ně naservírujete. O čem to tedy je? Kurosaki Ichigo je ne tak docela obyčejné budižkničemu s mozkem o velikosti fazole, které shodou okolností dokáže vidět duchy. Nikdo ho nezajímalo, proč se mu to vlastně děje, což je samo o sobě důkazem jeho inteligence, ale nepředbíhejme. Náš Ichigo si (jako ostatně každý hrdina shounen) krátí čas pomáháním nevinných, mlácením svých ošklivých a zlých spolužáků, kteří těmto nevinným ubližují a ponižováním svých méně inteligentních kamarádů, kteří by se mimochodem dali spočítat na prstech jedné ruky. Samozřejmě je outsider, protože (no podržte mě!) má oranžové vlasy. Proto ho všichni zlí spolužáci mlátili, když byl ještě malé pískle. Měl kvůli tomu strááášně smutné dětství (a taky kvůi tomu, že mu zabili matku, ale to je vedlejší). Z našeho Ichiga vyrostl archetypální hlavní hrdina... chci říct, silný charakter. Ha ha ha. Ichigo jednoho dne potká holku oblečenou v černém, která je celá vedle z toho, že ji vůbec vidí, zatímco Ichigo je celý vedle z té příšery. Tím jsem samozřejmě nemyslela tu holku, ale stvůru, se kterou bojovala. Díky velice nepravděpodobnému sledu událostí je holka přinucena odevzdat Ichigovi své schopnosti, který obludu ve velice drmaatickém souboji vyřídí její katanou. Posléze se dovídáme, že holka se jmenuje Kuchiki Rukia a je Shinigami, Bohyně Smrti. Zní to možná cool, ale hned vzápětí se dovídáte, že takových Bohů Smrti je cca 10 na metr čtvereční, že pomáhají přecházet hodným duším na druhý břeh a ty zlé (jako byla příšera, kterou Ichigo zmasil) likvidují. Rukia vzápětí dodává, že jelikož jí Ichigo sebral síly, musí teď dělat její práci. Ten se sice vykrucuje, ale protože je to shounen anime, hodně rychle si na nový úděl zvykne, sesbírá partičku dalších archetypálních hrdinů se špatným dětstvím, a dobrodružství může začít...
Nebo spíš kolotoč předvídatelných událostí, boje a power boostů. Dobře, uznávám, že příběh Bleache by měl jistý potenciál, kdyby nezdegeneroval v typické podřadné shounen. Bleach se mohl zabývat tím, co je po smrti, mohl se zabývat psychologií dospívajícího hrdiny, který je najednou přinucen hrát hru, jejímž pravidlům nerozumí... Místo toho se soustřeďuje na zachraňování dámy v nesnázích a rádoby vtipné gagy. Není nad originalitu, že? Dejme tomu, že anime se dalo tolerovat prvních pár epizod a Soul Society arc byl celkem zábavný, protože Ichigo ještě všechno neuměl (respektive nebyl dokonalý a všemocný), boje byly sice zdlouhavé, ale docela napínavé a jeden si na to všechno ještě nestihnul pořádně zvyknout, takže to i vypadalo originálně... Prostě to byla docela příjemná záležitost na ukrácení času, když jeden neměl dělat co jiného. Jenže pak se ukázalo, že Tite Kubo nemá žádnou představivost a umí jenom recyklovat staré zápletky, které ani předtím nebyly žádná sláva. Ale co na tom, když to docela slušně vydělává, že? Protože to je jediný důvod existence Bleache - ždímat z lidí peníze. A kupodivu to i funguje. Celý Bleach se v podstatě skládá z toho, že Ichigo bojuje s protivnékem, kterého nemůže porazit, protože je zkušenější a silnějš, ale on ho porazí, získá novou sílu, zase bojuje s protivníkem, který je silnější, zase ho porazí, potká dalšího protivníka, ale ten už je jako fakt silný, proti tomu nemá šanci... Ale on ho porazí, jak jinak. Napětí v Bleachi naprosto chybí, komedické odlehčení nefunguje, protože všechno působí strojeně a postavy berou samy sebe moc vážně. Když už jsme u postav...
Ichigo. Nejnudnější a nejotravnější postava vůbec. Jeho jedinou motivací je chránit přátele a rodinu, na všechny si bezdůvodně otvírá hubu, jeho IQ se pohybuje v pokojových teplotách. I když je charakterově naprosto plochý, je samozřejmě středobodem vesmíru a vše se točí kolem něj. Rukia. Nudná emo holka. Orihime. Věčně si stěžuje, nikdy sama nic neudělá, často pláše, miluje Ichiga, ráda se lituje - ale všichni ji milují, protože má velké poprsí. Typická ženská postava v shounen. Ishida. Typický přemoudřelý chytrolín, kterého byste nejraději nakopali. Chad. Nudný, tichý a silný typ. Postav je hodně, ale v ději většinou nehrají moc velkou roli, jsou nedomyšlené a v podstatě je mi jedno, co se jim stane. Jediná postava, která stojí za zmínku, je prodavač Urahara Kisuke, který je kupodivu sympatický, vtipný a vůbec není dementní, takže zákonitě dostává v anime málo prostoru. Postavy v Bleachi nikdy neumírají, i když je jich tam jako much. Pokud někdo umře, je to zákonitě záporák (a to si ještě vůbec nejste jistí, jestli umřel doopravdy, protože mají nepříjemnou tendenci zjevovat se jako Deus ex Machina). Kdyby autor polovinu postav vůbec nevymyslel a místo toho raději lépe promyslel ty, které jsou pro příběh nezbytné, udělal by daleko, daleko lépe. Nakreslené je to celkem slušně, není to špatné, ale není to ani nijak excelentní. Opening ani ending tady dávat nebudu, bylo jich hodně a ostatně to nebylo nic výjimečného, takže si ten zážitek klidně můžete odpustit.
Bleach není úplně špatné anime - občas se jim povede vtip, který je opravdu vtipný, pokud máte rádi akci, pak si přijdete na své, některé souboje jsou opravdu vymakané, ale řekla bych, že časem to začne nudit každého, protože se dokola opakuje to samé a neskutečně se to táhne. K dnešku čítá Bleach neuvěřitelných 292 epizod, ve kterých se z velké části nic neděje, jenom bojuje. Já sama jsem vydržela něco kolem 150 (což byl heroický výkon, který bych dnes už nezopakovala), znechuceně jsem toto anime odhodila a šla koukat na něco pořádného. A ne, já nejsem ten typ, který nemá rád akci a souboje, ale ne na úkor příběhu, kterého si cením víc. Pokud s anime začínáte, je ale Bleach celkem logickou volbou - nenáročné na přemýšlení, známé a české titulky jsou k naleznutí všude. Rozhodně to ale není žádné mistrovské dílo, znám stovky mnohem lepších anime, které jsou skoro neznámé. A ještě něco: Naruto je lepší než Bleach. Tam aspoň občas někdo pročistí vzduch a zdá se, že děj k něčemu spěje.
Tip pro milovníky akčních anime: Jestli máte rádi akci, raději koukněte např. na:
Samurai Champloo
Baccano!
Berserk
Black Lagoon
Hellsing
Rurouni Kenshin
Basilisk: Kouga Ninpou Chou
a mnoho dalších.

Uděláte lépe.
Zdroj obrázku: nakreslil Tite Kubo, vzala jsem to odtud

Haibane Renmei - recenze

7. října 2010 v 17:58 | Katsumi-sama |  Anime recenze
Éhm... Teď jsem nějakou dobu neměla přístup na internet, ale nebojte, jsem zpátky. (Já se vrátím, muhahahaha!!!) Nejspíš jste si mysleli, že jste se mě zbavili, ale tak snadno bych vám to nikdy nedarovala. Ale teď k recenzi.
hb1
Rakka měla zvláštní sen - zdálo se jí, že padá. A ne, není to jeden z našich oblíbených snů, kdy se nám zdá, že padáme ze schodů (taky jste ten sen často mívali?) Tenhle sen má daleko důležitější význam, protože poznamená celý její život. Její probuzení je ale daleko divnější než tento sen - místo pohodlné postele se probudí v jakémsi kokonu. Když se vylíhne, kolem ní už stojí parta vzrušených andělíčků, kteří jí oznamují, že se právě stala jednou z nich. Narostou jí křídla, dostane svatozář a její nový život v mírumilovném městečku Glie začíná...

Zní vám to jako začátek něčeho klišoidního a nechutně roztomilého? Vězte, že to není pravda. Haibane Renmei je něčím víc než vaším obyčejným, každodenním anime. Možná vám něco říká jméno Abe Yoshitoshi? Já ho poznala teprve nedávno a došla jsem k závěru, že je to naprostý génius. A pokud se podíváte na Haibane Renmei a jeho ostatní práce, pravděpodobně k tomu stejnému závěru dojdete také.
Popravdě řečeno jsem se na Haibane Renmei začala dívat jenom proto, že jsem nedávno dokoukala Serial Experiments Lain, byla naprosto unešená z té temné cyberpunkové atmosféry, příběhu, myšlenky... a chtěla jsem něco podobného.
U prvního dílu jsme si myslela, že jsem sáhla hodně vedle - rozhodně jsem nečekala, že to bude tak... nevinné. Ano, nevinné je to správné slovo. Každý aspekt Haibane Renmei vypadal neuvěřitelně pohádkově, prosakovala jím klidná atmosféra a laskavá atmosféra letního dne. Co se týče příběhu, omezoval se pouze na Rakku a jejímu přizpůsobení novému stylu života. Divákovi, který je zvyklý sledovat pouze Naruto, Bleach a podobné "skvosty", to možná může připadat nudné: už jsem viděla spousty nespokojených diváků, kteří si stěžovali, že příběh v tomhle anime doslova neexistuje. Někteří otaku jednoduše potřebují vidět akci typu Highschool of the Dead, aby jim došlo, že se na obrazovce vůbec něco děje, protože si nejspíš odvykli používat mozek. (WTF, právě jsem zjistila, že Serial Experiments Lain, Boogiepop Phantom a Mouryou no Hako mají nižší divácké skóre než Highschool of the Dead. Další důkaz, že někteří lidé nejspíš mozek nikdy používat nezačali).
Haibane Renmei to dělá jinak - abych k výše uvedeným divákům byla férová, příběh zvláště v prvních epizodách není zrovna zřetelný. Celé tempo anime je pomalé - začínáme s každodenním životem a starostmi Haibane, jak si tyto okřídlené bytosti říkají, pozorujeme jejich vztahy, práce, jak do sebe navzájem láskyplně rýpou... A celé je to neuvěřitelně krásné. Když už jsem u toho, docela mě mrzí, že dneska lidé prostě neocení krásnou věc, když ji vidí. Do děje vklouzáváme pomalu, i když pokud jste pozorní a hledáte náznaky, mohli jste si jich všimnout už dávno. Zdánlivě archetypální zápletka o životě po životě se mění v nádherný příběh o samotě, porozumění, přátelství a v neposlední řadě o schopnosti odpustit sám sobě. Stejně jako v Serial Experiments Lain, i v Haibane Renmei si klademe otázky a přemýšlíme o životě, i když si osobně myslím, že v Haibane Renmei jsou tyto spíše otázky sekundární... Dost fandů si stěžovalo na to, že plno otázek zůstalo nezodpovězených, ale domnívám si, že jim trochu unikla pointa příběhu, protože jde spíš o psychologii postav. A když už jsme u těch postav, řeknu to asi takhle:
Rakka sice jako hlavní hrdinka nebyla špatná, ale postavou, kterou si z tohohle anime budu pamatovat ze všech nejvíc, je Reki, laskavá vychovatelka dětí ve Starém domově, která vždy stála při všech Haibane a hlavní hrdince byla ze všech asi nejbližší, přesto má za sebou temnější minulost, která zasahuje i do její přítomnosti.
Ostatní postavy jsou OK, ale popravdě řečeno mě zas tak nezaujaly... I když to možná bylo hlavně tím, že ve srovnání s Reki vypadaly trochu nudně.
Nejspíš nějak měknu, protože jsem ZASE brečela u anime, což se mi nikdy předtím nestávalo. Zatraceně, Abe, proč mi musíš tak hrát na city? Stačí říct, abych si vzpomněla na:"Reki, kámen, který pomáhá těm slabým," a zase mi vlhnou oči. Abe je jediný chlap, kvůli kterému jsem kdy brečela (a doufám, že to tak i zůstane). Když já za to nemůžu, všechno je tak silné - příběh, symbolika...
A opět je to anime, které skoro nikdo nezná. Já už vážně nemám sílu se ptát, proč lidé upřednostňují komerční blbosti a skvosty jako tohle zůstávají zapomenuty. Ale na druhou stranu je to tak možná lepší, protože to anime dodává určitý pocit exkluzivity.
Grafika je krásná, čistá a hlavně světlá, skvěle ladí s celou atmosférou, designy postav jsou originální a realistické. Zapomeňte na odlišování postav podle barev jejich vlasů, což se zdá oblíbenou metodou některých animátorů, každá postava má své vlastní obličejové rysy. Hudba k celému anime krásně ladila, klidná a zamyšlená... To ostatně můžete posoudit podle openingu.
Z celého anime máte takový hřejivý pocit u srdce, což je v poslední době docela vzácné. Co více říct k Haibane Renmei? Snad jen to, že pokud se na to nepodíváte, uděláte obrovskou chybu. A pamatujte, že i když se to na začátku zdá jako nevinný a pohádkový příběh, jste hodně daleko od pravdy.

Zdroj obrázku: nareslil Abe Yoshitoshi

P.S.: Vím, že jsem minule slíbila něco jako naštvanou recenzi, ale ta přijde později, Dojmy z Haibane Renmei byly příliš silné a má nenávist k Maria+Holic prostě nebyla zas tak velká, aby to přehlušila. Tak příště. Nebojte, další dílo od Yoshitoshiho, Texhnolyze, si nechám na později.
Na veškeré texty mám copyright a tečka. Jakmile někde najdu něco svého, budete litovat, že jste se narodili.