Září 2010

Poprvé v tanečních

8. září 2010 v 17:16 | Katsumi-sama |  Egocentrická rubrika aneb JÁ
Ano, přežila jsem. Ale bylo to o fous.
Jak už jsem popisovala v předešlém článku, tanečních jsem se bála z několika důvodů: ten nejhlavnější z nich bude, že já a tanec (celkově já a nějaký větší pohyb) si moc nerozumíme. Přesněji řečeno si moc nerozumím se svým tělem, za celých 16 let mé existence se mi ještě nepodařilo synchronizovat se s ním. Druhým důvodem je fakt, že si rovněž nerozumím se šaty a na podpatkách jsem se nikdy nenaučila ani chodit, natož pak tancovat. Nikdy jsem nechápala ženské, které na těch šílených jehlách dokázaly poskakovat a ještě se tvářit, jako že to přece nic není. Část mého já k nim cítila jakýsi druh obdivu, ta druhá jim z blíže nespecifikovatelného důvodu chtěla podkopnout nohy. Ne kvůli tomu, že bych jim záviděla nebo něco takového - ani nevím, proč vlastně. Nejspíš jsem chtěla vidět jejich výraz?
Posledním důvodem byl fakt, že jsem samozřejmě neměla partnera. Ne že bych to nečekala, ale stejně. Mou útěchou byl fakt, že se mnou šly dvě spolužačky - jedna z nich moje dobrá kamarádka, druhá... No, tu zas tak v lásce nemám, ale pořád lepší než drátem do oka (a pořád lepší než většina jiných spolužáků, což je mimochodem dost smutné). I přes náš hodně vtipný rozvrh jsme kupodivu stíhaly, přesto si méně oblíbená spolužačka (budu ji pracovně nazývat M.) stále stěžovala, že přijdeme pozdě. Marně jsme jí (už trochu otráveně) říkaly, že autobus tam jede pouhých OSM minut a že tam nebudeme zbytečně čekat půl hodiny. Ona je přesně ten typ, který by tam čekal. Padaly celkem dobré hlášky:

M.: "Nestíháme!"
Já: "Stíháme. O co ti pořád jde, myslíš, že na tebe nezbude tanečník?"
M.: "Jo."
Já: "V klidu, když tak se chytneme za ruce, postavíme se do kruhu a budeme tančit Kolo, kolo mlýnský."

Nutno dodat, že to ji moc nepotěšilo. Druhá spolužačka (K.) se ale celkem nasmála. Do šatů jsme se převlékly na veřejných záchodcích v obchodním centru. Pohled na nás musel být docela vtipný: dovnitř vcházely tři oprskle vypadající puberťačky, ven vycházela na vratkých nohou tři podivná individua, která se div navzájem nepodpírala. Náš nový zjev nám ale nezabránil ve starém chování, takže cestou k zastávce jsme jako obvykle vysílaly telepatické vlny k sedícím spoluobčanům, ať urychleně uvolní místo na lavičce, nebo bude zle. Zdálo se, že naše vražedné pohledy zabíraly, protože oni VÁŽNĚ uhýbali. Nejspíš jsme vypadaly vážně děsivě. Nebo taky zoufale: pravděpodobně se zdálo, že se každou chvíli skácíme a nebylo to daleko od pravdy. Povedlo se nám nastoupit na správný bus a jely vstříc svému osudu. Byla jsem nervózní? Ani ne, protože M. byla daleko nervóznější a mě bavilo utahovat si z ní, díky čemuž jsme na svou vlastní nervozitu úplně zapomněla... Alespoň do té doby, než jsme o pár minut později vystoupily na místě určení a já spatřila hejno pofidérně oblečených teenagerů, kteří se s největší pravděpodobností hrnou taky na taneční. V tu chvíli poznamenala K. něco v tom smyslu, že je to lidí jak prase, z čehož jsem chytila záchvat smíchu: takhle to sice vtipně nezní, ale představte si nalíčenou a načesanou dámičku v šatech, která najednou na celé kolo vykřikne: "Ty vole, tu je lidí jak prase!" K. má ještě větší nadání na trapasy než já, třeba jako když procházela kolem holky v červených volánkových šatech a zařvala: "No, tak tady nemám nejhorší šaty!" Div na ni neukazovala prstem (v jejím případě by mě to nepřekvapilo). S očekáváním nejhoršího jsme zaplatily vyděračský poplatek v šatně a šly si sednout do sálu. Docela trapný byl fakt, že kluci seděli na jedné straně a holky na druhé, takže se všichni "nenápadně" pozorovali. Ještě trapnější bylo, že na nás vyšla první řada a bylo vidět, jak si na nás ukazují prstem. Moc jsem si toho nevšímala a radši se bavila s K.

Já: "Jsme asociálové."
K.: "Jo, chemičtí asociálové. Takoví ti blázni, co to tu dokáží vyhodit do vzduchu. A jsme na to pyšné." (studujeme chemku :D)
*o pár minut později*
K.: "Jasně, jsme asociálové, hlavně že furt kecáme."
Já: "No, jsme sociální asociálové."

(Dokonalý příklad konverzace o ničem, kterou dokážeme vést celé hodiny.)

Já: "Mi z té chemie hrabe. Teď jsem viděla tašku, na které bylo napsané NOV, ale kabát zakrýval to V. Já si okamžitě pomyslela: Ha, NO, oxid dusičnatý!"
K.: "To mi povídej, mě když někdo osloví Zlato, tak si hned pomyslím: Bacha na lučavku královskou."

(Tak si říkám, že ty chemické vtipy jsou fakt divné, ale zároveň jsou cool, protože mám pocit "zasvěcenosti" :D)

Náš taneční mistr byl fakt sympaťák - Zdeněk Chlopčík, možná znáte? Tuším, že dělal porotce ve Star Dance. Všichni z něj měli lufta, ale nakonec se ukázalo, že je to šílený srandista.

Mistr: "A pánové položí dámě ruku na lopatky. Malá lekce anatomie: lopatka je zde, zadeček je zde. Na zadečku je to příjemné, na lopatce správné."

Když nadešla chvíle, ve kterých si kluci vybírali tanečnice, zpola jsem očekávala, že tam vážně zůstanu sama, ale kupodivu jsem byla z našeho trojlístku vybrána jako úplně první (a to i přesto, že jsem pokřikovala na celý sál, smála se jak šílená, ukazovala na některé lidi prstem - ano, takhle maskuju nervozitu). Celkově se divím, že se někdo odvážil se k nám přiblížit, protože jsem doslova cítila tu temnou auru, které se z nás linula. Můj tanečník je celkem fajn - z krátkého hovoru vyplynulo, že je bratranec jedné ze spolužaček, která je náhodou docela fajn, ale moc ji neznám, že hraje hry a je to metalista. Ha! Aspoň že tak. Ani mu moc nevadilo, když jsem mu při waltzu šlapala na nohy (šlapali jsme si na ně navzájem) a při polce byla celkem sranda, protože jsme byli rychlejší než ostatní + na parketu bylo málo místa, takže jsme občas do někoho vrazili... A občas někoho srazili.

On: "Jsme moc rychlí."
Já: "Nebo oni moc pomalí."
*pokračujeme ve zběsilé jízdě*

Než jsem se nadála, dvouhodinovka byla u konce. Neztrapnila jsem se, nespadla a dokonce jsem se BAVILA, což jsem tedy nečekala ani v nejmenším. Rozhodně to byl zážitek na celý život a na příští taneční se doopravdy těším... A i když nejsme zvyklá na podpatky, vůbec nemám puchýře, heč!

Serial Experiments Lain - recenze

5. září 2010 v 21:29 | Katsumi-sama |  Anime recenze
lainIwakura Lain se zdá být úplně obyčejnou studentkou osmé třídy, snad kromě faktu, že je poněkud zakřiknutá a nemá skoro žádné zkušenosti s počítači. To se však změní, když jedna z jejích spolužaček spáchá sebevraždu a po škole se začnou šířit zvěsti, že některým dívkám chodí od jejich mrtvé spolužačky emaily. Přirozeně zvědavá Lain neodolá, zkontroluje si email... A tím to všechno začne. Lainina posedlost počítači, pochybnosti ohledně jejího okolí, světa, společnosti a dokonce i jí samotné...

Řeknu to asi takhle: Serial Experiments Lain je moje nejoblíbenější anime vůbec, ale zároveň je mi jasné, že to rozhodně není něco, co by bylo určené pro širokou veřejnost. Když jsem šla do Lain poprvé, z poněkud nedostačujícího popisu jsem čekala jakousi detektivku nebo thriller, který se bude zabývat hlavně nevysvětlitelnými sebevraždami školaček, čehož se mi rozhodně nedostalo. U první epizody jsem nechápavě koukala na obrazovku a hledala jsem smysl v ději - popravdě řečeno jsem měla potíže nějaký děj vůbec NAJÍT. Ano, až tak špatné mi to připadalo. Těch 30 minut svého života jsem považovala za naprosto zabitý čas a řekla jsem si, že k Lain se už nikdy nevrátím. Uběhlo několik měsíců, já mezitím stihla zkouknout celkem dost anime, ale po jistém zklamání, které mi naservírovalo studio SHAFT v podobě Maria+Holic (I ty, SHAFTe? Už i ty prodokuješ takové... jak to říct slušně?) jsem toužila po něčem, co je pro změnu prokazatelně inteligentní a má děj. Tehdy jsem na jistém serveru o anime a manze narazila na Serial Experiments Lain. Samozřejmě jsem si hned vzpomněla, o co jde a jen tak z hecu jsem klikla na recenze... A co to nevidím? Samé 10/10. Zaskočilo mě to a rozhodla jsem se dát tomuhle anime druhou šanci... Dnes jsem opravdu ráda, že jsem to udělala. Víte, tady strašně záleží na přístupu diváka. Jestli fakt čekáte nějakou detektivku, budete zklamaní, ale pokud budete přistupovat k Serial Experiments Lain s otevřenou myslí, pak vám má mnoho co nabídnout. Není to nesmyslná zábava, spíše než zábava je celé anime vlastně jedna velká sociologická studie, která se zabývá dnešní společností, odvěkými zákonitostmi lidských vztahů a tím, jak je internet a celkově technika jako taková mění. Vznáší filozofické otázky ohledně existence samotné, ale neposkytuje odpovědi - tvůrci nám svůj názor spíš jenom naznačí, je jenom na divákovi, jestli si utvoří podobný pohled na věc. Ještě nikdy jsem neviděla něco tak komplexního, promyšleného a hlavně podnětného. Zhlédnutí tohohle anime mi poskytlo spoustu námětů k přemýšlení, kterým jsem strávila celé hodiny. Někdy se mi názory autorů příčily, to ale neznamená, že nedokážu ocenit jejich hloubku, inteligenci a propracovanost. A když vezmu v úvahu, že Serial Experiments Lain je poněkud starší anime, musím říct, že tvůrci jsou vizionáři: v dnešní době už nemáme příliš daleko k éře, v níž žila Lain. Zároveň z toho celkem mrazí. Co se týče příběhu, tak ten je tak skvěle vymyšlený a provedený, že většině jiných anime se o tom může jenom zdát, přesto si myslím, že příběh tady není zase tak důležitý. Důležité je postrčit diváka k samostatnému uvažování.
Ke grafice nemám moc co říct - mohla by být lepší, ale nesmímě zapomínat, že jde pořád o anime z 90. let, takže na svou dobu je to vrchol animace. Ti, kteří jsou zvyklí na věci jako Suzumiya Haruhi no Yuutsu, Air nebo Clannad, budou sice nějakou dobu trpět, ale zvyknou si. Mně to taky ze začátku trochu obtěžovalo, ale teď už si jinou grafiku u SEL ani neumím představit - všechno to má své specifické kouzlo, takové retro. To samé platí i pro zvuk, při kterém byla odvedena mistrovská práce, ale je tak podivné, že to většině lidí může připadat špatné. Dlouhé doby ticha, zvláštní melodie, které jakoby byly z jiného světa, hučení elektrického signálu, který je přenášen dráty... To všechno je neuvěřitelně atmosférické. Seiyuu vesměs odváděli dobrou práci, i když se moc nemluvilo.
A postavy? Bezesporu nejlepší stránka celého anime, protože lepší charaktery jen tak nenajdete. Samotná Lain je asi moje neojblíbenější postav ze všech anime a mang vůbec - je nádherné sledovat, jak se nesmělá a na první pohled outsiderská holčička bez přátel v důsledku výjimečných zážitků pomalu mění v rozumnou a asertivní ženu. V sérii si postupně vyvine několik osobností, z nichž každá slouží svému účelu. Lain je sympatická a uvěřitelná. Někomu se sice ze začátku může zdát bezcitná a ona do určité míry i taková je, ale to má svůj důvod, který se později dozvíte... Jednou z nejdojemnějších stránek v tomhle anime je Lainino přátelství s Arisu. Nebudu tady nic moc prozrazovat, abych vám nezkazila zážitek, ale řeknu jenom to, že na konci se mi strašně chtělo brečet. A nejspíš bych se i rozbrečela, kdyby konec zároveň nebyl začátek něčeho nového, možná dokonce lepšího. Já nejsem ubrečený typ, ale tohle bylo zkrátka moc. Nikdy jsem s žádnou neexistující postavou nesoucítila tolik jako s Lain. Je až děsivé, když si uvědomím, jak velký vliv na mě SEL mělo.
Zatím tady pěju samé pochvalné ódy a přitom tohle anime není mezi českými otaku příliš oblíbené. Proč? No, velké procento diváku se na to přestane dívat po první epizodě, což nedoporučuju. Musíte vidět aspoň 5 epizod a když vás to ani tehdy nebude bavit, pak to můžete vypnout s klidným svědomím, protože tohle pro vás zkrátka není. Většina lidí má problém s faktem, že v Serial Experiments Lain musí zapojit mozek, což je činnost, které se určitá sorta lidí brání zuby nehty. Nic vám neservírují na stříbrném tácu, záleží jen na vás. A některým zkrátka vadí surrealismus, který je součástí šarmu anime. Jak už jsem řekla, tohle není anime pro širokou veřejnost, ale u mě zahrálo na správnou notu.
Menší tip: Pokud nechcete být úplně vyšťavení, nekoukejte na více než 2 epizody v řadě. Já ale tenhle pocit vyšťavenosti miluju, takže...
Další tip: Jestli se vám líbil Neon Genesis Evangelion, Boogiepop Phantom nebo Paranoia Agent, pak je celkem jisté, že tohle budete milovat. Samozřejmě to funguje i obráceně.
A ještě něco: opening Serial Experiments Lain je naprostá dokonalost:
Jak tak koukám, tohle byla vyloženě oslavná óda, takže příště asi něco šíleně zkritizuju (těš se, Maria+Holic!)

Zdroj obrázku: anime Serial Experiments Lain, původní tvůrce Abe Yoshitoshi, režisér Nakamura Ryutaro, vedoucí animace Kishida Takahiro, zde

Bakemonogatari - recenze

2. září 2010 v 20:59 | Katsumi-sama |  Anime recenze
ba1
"Páni, poprvé jsem sama s klukem v jeho pokoji. OK, jdou se hledat porno magazíny!" - Kanbaru Suruga
"Zapomeň, to by se dělo jenom v případě, že bys byla kluk!" - Araragi Koyomi

Araragi Koyomi studuje třetí ročník blíže nespecifikované střední školy, z čehož vyplývá, že musí řešit spoustu běžných starostí studenta: učit se na písemky, organizovat třídní samosprávu, přežít útok upíra...
Vsadila bych se, že teď si někteří otaku řeknou: "Aha, takže se budeme muset 15 epizod anime vypořádávat se záchvaty emocionálně nevyrovnaného pubertálního upíra." Naštěstí nemají pravdu, protože Araragi není tak k ničemu, jak se původně zdál: místo litování sebe sama najde chlápka, který ho jeho kletby dovede (samozřejmě za menší poplatek) zbavit. Náš miý Koyomi totiž chtěl pokračovat ve svém obyčejném životě, jenže kdyby se mu to povedlo, nebylo by tohle anime o nadpřirozenu, že jo. Takže jednoho dne zachytil svou spolužačku, která uklouzla po banánové slupce a padala z cca třetího patra (není nad originalitu, že?) Při tmto aktu zjistí, že dívka je lehká. Neberte si to špatně, ona je lehká doslova - váží pouhých pět kilo (tak tomu říkám pokročilé stadium anorexie). Senjougahara Hitagi (jak se dotyčná později představí) na jeho objev zareaguje svým specifickým způsobem: narve mu do pusy kapesní nožík, který mimochodem velice často používám v laborkách a díky tomuhle anime jsem mnohdy měla chuť udělat s ním to samé několika nejmenovaným lidem, a pohrozila, že jestli to vykecá, NAJDE SI HO. Normálnímu člověku by to stačilo, ale jelikož Araragi kibicoval, narvala mu do pusy ještě sešívačku. Araragi se jí paradoxně nesnaží nijak pomstít, naopak jí doporučí toho chlápka, který ho zbavil vampirismu a nabídne jí pomoc...
Když se jeden podívá na název anime Bakemonogatari a umí aspoň trochu japonsky, zhruba ví, co má čekat. "Bakemono" znamená monstrum nebo příšera, zatímco "monogatari" znamená příběh, takže Bakemonogatari je vlastně slovní hříčka. A spojení "slovní hříčka" charakterizuje celé anime ze všeho nejvhodněji, protože pokud jde o příběh, o tom se moc mluvit nedá. Prakticky tam žádný není, protože se pořád dokola opakuje schéma: V podstatě jde pokaždé o dívku, která má problém související s nadpřirozenem, takže Araragi odfrčí na svém starém, rozvrzaném kole k odborníku na záhady (Oshino Meme), který mu prozradí řešení problému. Samotné řešení problému je většinou na dotyčné dívce, náš studentík jí jen pomáhá. Bakemonogatari se dělí na 5 arců, z nichž každý se věnuje primárně problémům určité dívky a každý arc má svůj vlastní opening, který tuto školačku (vždycky jsou to školačky) vystihuje:
1. Krab Hitagi
2. Šnek Mayoi
3. Opice Kanbaru
4. Had Nadeko
5. Kočka Tsubasa
Zatím to z mého popsiu možá vypadá jako průměrná harémovka s uboze napasovanou nadpřirozenou zápletkou, jakých se všude válí stovky, ale ono to tak kupodivu není. V tomhle anime totiž nejde o příběh: jde hlavně o postavy a jejich dialogy, protože tady Bakemonogatari vyloženě září. Nedívala jsem se na to proto, bych se mohla pokochat fanservisem, který sice je přítomný, ale narozdíl od většiny anime je vkusný a vtipný. A už vůbec jsem se na to nedívala kvůli tomu, že bych toužila vidět, jak chlap zase zachraňuje dámy v nesnázích. Ne, každá z dívek má svou vlastní osobnost, nebojí se projevovat, žádná z nich k Araragimu slepě nevzhlíží, zároveň však žádná není nevděčná mrcha, která se k němu otočí zády poté, co jí de facto zachraníl život. Vezměte si třeba takovou Hitagi: většina lidí by o ní řekla, že je tsundere, na čemž by nebylo nic zvláštního. Tsundere je dneska každá druhá ženská postava a začínají být trochu otravné. Jenže Hitagi je výjimečná v tom, že si ze sebe dokáže udělat legraci - sama přiznává, že se jako tsundere chová. Oshino Meme jí dokonce udělil přezdívku Tsundere-chan.

"Araragi, tys ke mně poslal Tsundere-chan? Stojí nade mnou a vyhrožuje, že mi vypíchne oko nůžkama." - Oshino
"Jo." - Araragi
"Ty jsi tak nezodpovědný, posíláš mladou holku k cizímu staršímu chlápkovi. Co kdybych byl úchyl?" - Oshino

Hitagi navíc není pouze tsundere, ale zároveň sadistka (jak si ti bystřejší už stačili všimnout) a ještě ke všemu je velice inteligentní, takže nevynechá jedinou příležitost k tomu, aby Araragiho zesměšnila. Nepůsobí to ale hloupě a strojeně, protože když se hádají, je to spíš chytrá a vtipná diskuze než hádka - je radost se na to dívat, ale musíte stíhat rychle číst, protože to ze sebe pálí rychlostí 200 slov za minutu. Araragi je spíš podpantoflácký, takže většinou Hitagiiny útoky snáší, ale i on se umí bránit. Není to špatný hlavní hrdina, vlastně je i docela vtipný, což není zas tak časté.
Ale nejraději ze všech postav mám Kanbaru Surugu. Kanbaru Suruga je ironická sportovkyně, otaku a lesba (což mimochodem neváhá dát najevo.)

"Jsi kluk, takže to pro tebe bude těžké, ale řeknu ti to hezky. Jsem lesba." - Kanbaru
*šokovaný ksicht* - Araragi
"Dobře, řeknu ti to přijatelněji. Jsem lesbička." - Kanbaru
"To je to samé!" - Araragi

Nejsem sice nějak zatížená na homosxuální postavy - nic proti nim nemám, ale ani je nevyhledávám. Naproti tomu Kanbaru byla taková sympaťačka, že jsem si ji téměř okamžitě oblíbila - ono je těžké si ji neoblíbit. o každé postavě bych mohla vyprávět hodně dlouho, ale neudělám to, protože by to zabralo moc prostoru.
Co se týče grafiky, design postav je jedinečný. Není to úplně typická anime grafika, ale dívá se na to hezky, zvlášť souboje a krvavé scény vypadají hodně dobře. Přiznám se, že hudbu jsem vůbec nevnímala a žádný opening jsme si nestihla oblíbit, protože se neustále měnily, takže vám sem trochu netradčině dám ending, kterým je příjemná balada, ve které u pozdějších epizod objevíte narážku na jistou postavu...
Jediným kamenem úrazu by mohl být fakt, že ne všichni jsou obeznámeni s japonskými legendami, které se prolínají celým anime - každý nadpřirozený úkaz je postaven na skutečné legendě, přetřásají se tam různé pověry a interpretují se různými způsoby, což je sice hodně zajímavé, ale pro evropského diváka to může být poněkud nepohodlné... Pokud ale nejste vyloženě zabednění, myslím, že vám to dojde i bez znalosti japonské kultury. A někomu může připadat dost divné, že v anime často problikávají různé fráze, ale mi to přišlo zajímavé.
Studio SHAFT, které mimochodem vytvořilo mé milované anime Sayonara Zetsubou Sensei, opět ukázalo, v čem je dobré. Jak už jsem měla tu čest zjistit, SHAFT exceluje ve vyhledávání mang, které nikdo moc nezná a dělá z nich anime, které se stávají legendami. Je i toto případ Bakemonogatari? To se ještě uvidí, každopádně mě překvapilo, potenciál má. Dokonce i romantická složka, která je sice docela diskutabilní a nevyskytuje se tam moc často, se mi moc líbila, což je u mě něco neslýchaného (Katsumi a romantika? Pche!) Čekala jsem stupidní harémovku, dostala jsem sympatické a inteligentní dílko se skvělými postavami a brilantním dialogem, ke kterému se budu ještě ráda vracet.

Zdroj obrázku: anime Bakemonogatari, režisér Shinbou Akiyuki, vedoucí animace a grafiky Watanabe Akio, zde
Zdroj videa: ending Bakemonogatari, zde

Zpět do jámy lvové

1. září 2010 v 17:49 | Katsumi-sama |  Egocentrická rubrika aneb JÁ
(Ano, jsem tak egocentrická, že jsem si kvůli tomu založila novou rubriku. Docházím totiž k závěru, že toho mám na blogu málo o svém dokonalém já, takže se připravte na nudné (snad každodenní) reporty. Bear with it.)

Tak je to tady - den, kterého jsme se všichni tak obávali, nastal. Vůbec mi nepomohlo, že jsem se každý den modlila ke všem existujícím bohům, aby ta škola konečně spadla (nebo aspoň aby se něco hodně ošklivého stalo fyzikáři), takže ode dneška kašlu na všechna světová náboženství (sorry, Athéno, sorry, Thore) a stává se ze mě 100% ateistka. Ateistka, která právě nastoupila do druhého ročníku střední průmyslové školy chemické, obor Aplikovaná chemie. Zní to dobře, ne?
Ale není.
Už ráno začalo to, čeho jsem se obávala: zmatky. Vstala jsem sice poměrně časně, přesto jsem se tomu nevyhnula. O prázdninách bylo na všechno moře času, ale já doteď nemám všechny učebnice, nemám vyřízenou studentskou průkazku a měsíčník tím tuplem ne, k čemuž si ještě mamka vymyslela, že musím jít nakupovat hadry, což je pro mě ten nejvyšší možný trest. Asi svým smýšlením nepatřím mezi ženskou část populace, ale prostě nevidím smysl ve dni, který strávím oblékáním a svlékáním hader, o kterých vím, že si je nakonec nekoupím, protože jsou hnusné/drahé/malé/velké/nepohodlné (ano, mamka se mnou chodí nakupovat, protože si myslí, že sama bych si nic nevybrala - na tom asi něco bude, protože kdybych cestou natrefila na nějaké knihkupectví nebo Gameshop, asi bych odtamtud nevylezla.)
Oproti všem očekáváním byl dnešní den celkem v pohodě. Hned ve vlaku jsem potkala spolužáka ze základky, takže jsme trochu podrbali (ať mi nikdo netvrdí, že kluci nejsou větši drbny než holky: on si s tím začal) a s nevelkým překvapením jsem zaznamenala, že jiný spolužák (zde ho budu pracovně nazývat Zetor) propadl. No, ne že bych to nečekala od někoho, kdo propadnul už v první třídě a ve vyšších ročnících se držel pouze silou vůle (a taky kvůli tomu, že kdyby propadl znova, učitelé by s ním museli strávit více času, což oni nehodlali dopustit, ale přece jen mě pobavilo, že propadl z matiky a z fyziky.) Zajímalo by mě, jakou mají matiku a fyziku v oboru Zemědělec. Slyšela jsem jisté nepotrvzené zvěsti, že v prvním ročníku je sčítání, v druhém odčítání, ve třetím násobení a ve čtvrtém dělení, ale zas TAK pitomí snad být nemůžou.
Na setkání se spolužáky jsem se moc netěšila - s většinou z nich mám stejný vztah jako s osinou v zadku - ale přece jen jsem je neviděla dva měsíce, takže tomu dávám cca týden, než mě zase začnou neuvěřitelně štvát. Setkání se spolužačkou, se kterou sedím v lavici a která má stejný názor na mé milované spolužáky, bylo fajn. Sdílíme stejný asociální pohled na svět (a morbidní smysl pro humor). Třídní nudil jako vždycky, takže jsme raději hrály piškvorky a jedly (činnosti, kterým se tak často věnujeme v hodinách, hlavně ve strojnictví. Je smutné, že budeme mít od letošního roku pouze jednu hodinu strojnictví, to se moc nenajíme, na druhou stranu ale zavádějí občanskou výchovu, což se jeví jako slibná "svačící" hodina).
Náš třídní má neuvěřitelný dar mluvit a zajímavých věcech nudně a o těch nudných taky nudně, ale přece jen jsem zaslechla něco ve smyslu "druhý ročník považuji za nejtěžší ze všech čtyř ročníků." Uh oh. Aby taky ne, bereme organiku. Dívala jsem se do učebnice a přišlo mi to celkem srozumitelné, tak nevím... A tento rok budeme mít naposledy fyziku, jupí! Zdá se, že stačí přežít tento rok a všechno se v dobré obrátí.
Když už mluvíme o tom přežívání... Nastupuju do tanečních. Moje první reakce byla asi taková: "HAHAHAHAHAHAHAHA!!!" Když jsem se minulý rok zapisovala, říkala jsem si, že je to ještě daleko a třeba se do té doby nějakým zázračným způsobem naučím vnímat rytmus (a konečně se mi podaří synchronizovat se svým vlastním tělem), ale žádný zázrak se samozřejmě nestal.
Druhý důvod mého psychopatického smíchu byl ten, že taneční nám samouřejmě vychází na pondělí, kdy končíme v 16:15. A hádejte, kdy máme být na tanečních? Ano, 16:15. Na druhou stranu máme laborky a to čytři hodiny v kuse, takže když pojedeme bez přestávek a a začneme dřív, možná skončíme tak, abychom to stíhaly.

Takže shrnuto a podtrženo: nemám na nic čas, nemám skoro nic vyřízeno, čeká mě nejhorší rok ze všech čtyř, znemožním se na tanečních (lituju toho nešťastníka, co bude tančit se mnou)... Aspoň že mám sarkasmus.
Na veškeré texty mám copyright a tečka. Jakmile někde najdu něco svého, budete litovat, že jste se narodili.