Moje (i)racionální strachy

17. srpna 2010 v 13:27 | Katsumi-sama |  Úvahy
Rozhovor mezi mnou a spolužačkou:
Ona: "Co to máš?"
Já: "Uzumaki." *pyšně jí mává před nosem knihou*
Ona: "A to je co?"
Já: "Jeden z nejlepších hororů, jaké znám." *očí jí zlomyslně svítí*
Ona: "Ukážeš mi, o čem to je?"
Já: "Proč ne."

*o pár HODNĚ krvavých scén později*

Ona: "Ty jsi naprosto úchylná! Copak nemáš strach?"
Já: "Ani ne." *vypráví o hororech, které podle ní byly ještě horší*
Ona: "Ty se snad nebojíš ničeho!"

A stop, tady zastavíme. "Ty se snad nebojíš ničeho" je věta, kterou slýchávám dost často. Zaslouženě? Neřekla bych. Prostě mám jenom trochu jiné strachy než většina mých známých... A taky je lépe maskuju. Nebojím se pavouků, protože nechápu, jak se někdo může bát něčeho tak maličkého, takže jsem na exkurzi do záchranné stanice byla jedna z mála, kdo vzal do ruky sklípkana a nedělal znechucené grimasy. Nebojím se hadů, tymám dokonce ráda (někomu připadají roztomilí křečci, já považuju za roztomilé blýskavá očka plazů). Nebojím se tmy, protože ve tmě se krásně sní o věcech, které se mi nikdy nemůžou splnit. Nebo o úplně všedních vědech, to je ostatně jedno. Není nic krásnějšího než zavřít oči a ponořit se do sametové temnoty. Nebojím se, že je něco pod mou postelí,  protože tam uklízím každý týden. Musím, jelikož mám vždycky po nocích nutkání požírat sladkosti a obaly házím právě pod postel. I kdyby tam něco bylo, uričtě by to hnusem nad tím nepořádkem dávno chcíplo. Nebojím se postav z hororů, ty mi většinou připadají směšné. Když už jsme u toho, horory vážně miluju, ale málokdy se u nich doopravdy bojím. To teď nemluvím o psychologických hororech - ty děsivé jsou, ale takové filmy už nedělají. Aspoň ne tak často. Momentálně se bojím spíš u anime: někdo si může říct, že bát se u animovaného filmu je hodně divné, ale to asi neviděl ty správné kousky. Perfect Blue, Kakurenbo... Momentálně se ráda bojím u Serial Experiments Lain. Vlastně to ani není horor, je to sci-fi a cyberpunk, ale ta hloubka, skryté významy, symbolika a surreálnost... Mrazí mě z toho. Viděla jsem to už několikrát, přesto se na to dívám znova a pokaždé si všimnu něčeho nového.
Mě totiž děsí hlavně věci, kterým nerozumím, do kterých nedokážu proniknout. TO je totiž doopravdy strašidelné. Jen se na chvíli zamyslete: vážně se bojíte nějakého směšného maniaka s motorovou pilou, který bez zjevného důvodu vraždí všechny kolem sebe? Vážně se bojíte oživlé a rozpadající se mumie? Fantazie sice dělá svoje, ale v hloubi moc dobře víte, že nic z toho není pravda a když vypnete televizi, mají všichni hororoví záporáci utrum. Není v tom žádná záhada, pouze nesmyslné násilí.
Ale teď si vezměte něco, u čeho musíte zapojit mozek, abyste pochopili. Zdánlivě to vypadá jako naprostý nesmysl, ale vy nějak podvědomě cítíte, že NĚCO se tam děje. Něco špatného. Tušíte, ale nevíte jistě. A když se konečně doberete pravdy, zjistíte, že něco takového by se klidně mohlo v budoucnu stát. A to "něco" by bylo daleko horší než masové násilí.
To je samozřejmě jen jedna složka mého strachu. Druhá část spočívá v obavě, že zklamu. Nepochopím učivo, něco udělám špatně, neudělám tečku nad i... Jsem perfektcionistka a i když to vypadá, že jsem tvrdá na ostatní, jsem tvrdá především na sebe. Od sebe chci totiž ty nejlepší výkony, jakých jsem schopná. Občas mám pocit, že na sebe v duchu řvu až moc. Ale nejspíš to tak horké nebude, když si toho nikdo nevšiml, protože tenhle strach se mi daří skrývat znamenitě. Schovávám ho za masku sarkastického nadhledu a nedávám najevo, jak moc pro mě znamená každá pochvala či kompliment.
A můj poslední, největší strach? Strach pustit si někoho blíž k tělu a strach projevit slabost. Jsem sice neuvěřitelně ukecaná, ale vždycky si dávám pozor na jazyk a mluvím jenom o tom, o čem se mi hodí. Nesvěřuju se, protože nevěřím. Když jsem smutná, zpravidla o tom nikdo neví, protože se tvářím jako obvykle a vtipkuju, protože JÁ musím zůstat tou, která vždycky ze všeho elegantně vybruslí.

Myslím, že v jistém smyslu jsou moje strachy iracionálnější než jejich, ale nedokážu je ovládnout. Od toho se jim taky říká "strachy," ne? Kdybych to ovládnout uměla, nebyl by to strach.

P.S.: Určitě si najděte na youtube písničku "Duvet" od Boa, opening ze Serial Experiments Lain. Je to krásným zůsobem strašidelné, ostatně jako celé anime.
"And you don't seem to understand..."
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kamishiro1 kamishiro1 | E-mail | Web | 17. srpna 2010 v 13:46 | Reagovat

uchvetny clanok fakt perfektne napisane XD

2 Reni Reni | Web | 17. srpna 2010 v 19:06 | Reagovat

Uzumaki je úžasná manga, štve mě, že už si to nemůžu přečíst na Onemanga -_-
Já se zase ráda bojím u her, ale pravda, že anime horory mají dobrou atmosféru, já se jako malá trochu bála anime typu mecha (nemyslím zrovna Gundam, ale ty ostatní), Blue Gender třeba xD
Jinak u  Serial Experiments Lain mě uchváltil opening, stáhla jsem si ho asi před půl rokem A taky se strašně dobře zpívá XD

3 Reni Reni | Web | 17. srpna 2010 v 19:10 | Reagovat

hele, se tak koukám...ty jsi taky z Ostravy, yep?

4 Lizz Lizz | Web | 23. srpna 2010 v 11:05 | Reagovat

Panejo... :) Moc pěkně napsané... Abych byla upřímná ke konci mi mluvíš z duše...xD Strach pustit si někoho blíž k sobě je zmetek... :) Nicméně... Do ruky sklípkana? Z té představy mi běhá mráz po zádech, ano, je to pitomost, vím, to, ale... Jak jsi psala na konci... Kdybych to mohla ovládnout nebyl by t o strach... ;)

5 Nika Nika | Web | 27. srpna 2010 v 16:30 | Reagovat

Wow, nečekala bych, že obyčejným brouzdánim po netu najdu někoho, kdo je na tom, aspoň v jednom ohledu, stejně jako já. Nebo aspoň podobně.
Z pavouků a hadů, výšek, tmy, strašidelných míst ani masových vrahů, ať už pobíhajících v televizi nebo potenciálně i po ulici, strach nemám.
Mám strach z lidí, ale jen z těch "normálních". Z těch, co ví, co dělají, nikoliv z opilců a psychicky nemocných, včetně zmíněných vrahů. ...je to divný?
Pak se, stejně jako ty, bojím, že zklamu, a věta "Jsem perfektcionistka a i když to vypadá, že jsem tvrdá na ostatní, jsem tvrdá především na sebe" na mě taky perfektně sedí.

Zvláštní... Na to, jak moc jsem odlišná od lidí v mym okolí, až moc často poznávám přes blog podobný tvory, jako jsem já. :)

6 katsumi-kagakusha katsumi-kagakusha | Web | 28. srpna 2010 v 15:52 | Reagovat

[5]: Je to opravdu zvláštní, ale taky potkávám více podobných lidí přes blog. Hádám, že lidi se tady snadněji otevírají, protože nahlas bych samozřejmě nic takového neřekla.
A je sice klišé říct, že jsem jiná než ostatní, ale vzhledem k tomu, že mám JEDNU kamarádku, která má podobné zájmy a hledí na svět podobně jako já, to asi bude pravda, protože je smutná skutečnost, že si se svými vrstevníky nemám co říct. A já jsem takový ten ukecaný typ, takže je to dvojnásob divné. Sdílím taky tvůj strach z normálních lidí - to ONI jsou divní, ne my :D

7 Nika Nika | Web | 29. srpna 2010 v 12:11 | Reagovat

[6]: Máš pravdu, taky jsem na blogu mnohem otevřenější. Asi to je proto, že na blog píšu svoje myšlenky (kterých je požehnaně), ale ve společnosti jsou slyšet jen slova (logicky...). A jak mi říkal kámoš: "Ty moc nemluvíš, ale když už něco řekneš, tak je to teda perla!"

8 katsumi-kagakusha katsumi-kagakusha | Web | 29. srpna 2010 v 15:59 | Reagovat

[7]: Já zase mluvím až moc, vlastně jsem notoricky známá svou urýpaností. Smutné je, že většina známých nedokáže odlišit ironii a chvíle, kdy to myslím vážně :D

9 Šílená bruneta P Šílená bruneta P | Web | 22. února 2011 v 13:13 | Reagovat

Asi máš pravdu... jakmile vypneš televizi, nic ti nehrozí, ale bohužel fantasie je široká. Dřív jsem se pavouků nebála, měla jsem je ráda. Hadi jsou super, rozhodně lepší než pavouci. No, ze tmy mám smíšené pocity... Když jsem doma a je tma, je taková pohodová, ale když se večer vracím domů a všude chodí ti podivné lidé... bojím se a rychle spěchám domů =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Na veškeré texty mám copyright a tečka. Jakmile někde najdu něco svého, budete litovat, že jste se narodili.