Srpen 2010

Bouřka aneb Akční nabídka K&K Shopu

30. srpna 2010 v 19:56 | Katsumi-sama |  Pro zábavu
Další článek, který je pojat mým specifickým způsobem, protože mě nebaví číst meteorologické výlevy a lá Wikipedie a články typu: Bouřku mám/nemám rád/a, protože... V hlavních rolích účinkují: Katsumi (poněkud sadističtější a zákeřnější verze mého už tak dost pokřiveného já), Kojirou (její podpantoflácký kolega v práci), Yuuki (výsledek Katsumiina experimentu), Hotaru (sympatická zlodějka, které si přivlastňuje všechno, co není přibité)... A VY.

Z laboratoře se ozývá šílený smích. Nepřipadá vám to divné: vlastně by vám spíše připadalo divné, kdyby se z laboratoře šílený smích neozýval. Když se to stalo naposledy, pohřešovali jste Katsumi ještě další tři týdny, během kterých jste si pomalu začínali myslet, že od ní máte konečně pokoj. Mělo vám být jasné, že tak lehce se jí nezbavíte - vrátila se s úsměvem na rtech a tvrdila, že odjela na turné skupiny Tokio Hotel. Vzhledem k tomu, že s sebou nesla jakýsi pytel, ze kterého vykukovalo něco, co se nápadně podobalo lidské ruce a už nějakou dobu jste slýchali znepokojené zprávy o zmízení dvojčat Kaulitzových, docela jste jí to i věřili.
Už nějakou dobu sice brigádničíte v K&K Shopu, ale na podobné věci si nikdy nezvyknete. Těm, kteří tady vydrží pracovat, sice platí přímo královsky, na druhou stranu jste si ale dobře vědomi, jak nízká je pravděpodobnost, že někdo tady vydrží bez újmy pracovat déle než 2 měsíce v kuse. Vlastně jste úplně první člověk, kterému se to povedlo. A ještě Yuuki, ale o tom se nedá prohlásit, že je to člověk. Sedíte za stolkem a popíjíte kafe, směna vám začíná až za pár minut. Jste tak zabraní do svých psychických příprav, že si ani nevšimnete příchodu vašeho druhého šéfa. Je sice trochu méně psychicky narušený než Katsumi, ale taky by se nedal nazvat zrovna příčetným. Usměje se na vás a přisedne si.
"Dobré ranko," pozdraví vás.
"Dobré," odpovíte podezřívavě. "Tak na čem dneska Katsumi dělá?" Popravdě řečeno to chcete vědět jenom z toho důvodu, že kdyby to bylo moc nebezpečné, prostě vezmete nohy na ramena plat neplat.
"Stala se obětí komunismu - myslí si, že by bylo fajn ovládat počasí, takže pracuje na něčem, co prý má vyvolat bouři."
Pokývete hlavou - už vám to ani nepřipadá divné. Do nastalého ticha se ozývají pouze výkřiky z laboratoře - věci jako "Ono to žije!" Máte podezření, že Katsumi podobné věci vykřikuje jenom proto, že ji to prostě baví.
"Myslím, že by bylo mnohem levnější, kdyby se pokusila o tanec deště," ozve se ode dveří - dovnitř vstupuje Hotaru, notoricky známá kleptomanka. Není vám jasné, proč ji tady tolerují, ale musí mít nějaký důvod... Počkat, nemusí. Oni jsou šílení. Kojirou se ušklíbne.
"Však víš, co si myslí o zastaralých metodách." Hotaru s pochopením přikývne a nenápadně strčí do kapsy jablko. Vyvinula svůj vlastní druh nenápadnosti: vlastně to strčí do kapsy tak okázale, že nikomu ani nepřipadá, že by kradla - kdyby totiž opravdu kradla, snaží se to zakrýt, no ne? Jakmile se nad tím zamyslíte, celkem to dává smysl a navíc jí to vychází.
"Ahoj, Hotaru," usmějete se jejím směrem a ujistíte se, že peněženku máte stále na místě. Jeden nikdy neví. Než vám zlodějka stačí odpovědět na pozdrav, z laboratoře se ozve hlasitá rána. Normálně byste to považovali za běžnou zvukovou kulisu, ale asi o vteřinu později se Katsumi vyřítí z laboratoře, rychlostí světla proběhne kolem vašeho stolu a míří neomylně ven. Tohle spustí okamžitou reakci - vy i Koujirou v mžiku zvednete svá ctěná pozadí z židlí a utíkáte, abyste spasili holý život - když utíká někdo jako KATSUMI, něco se hodně vážně zvrtlo. Hotaru popadne kávovar, jeden kilogram mouky, sešívačku a bleskurychle vystřelí z ohrožené zóny, což taky o něčem svědčí. Normálně by toho sebrala mnohem víc.
Nějakým zázrakem se všem povede dostat ven. Všem kromě Yuukiho, který dál nerušeně spal ve svém kumbálku, ale o jeho život si nikdo starost nedělal - ten kluk prakticky nikdy nežil a pokud by se mu něco stalo, jeho opravy by nebyly tak vážným problémem.
"Co.. se.. stalo?" vysouká ze sebe produce oddechující Kojirou s pohledem upřeným na Katsumi. Ta jenom provinile uhne pohledem a spatří Hotaru, která si s gustem prohlíží svůj nový kávovar.
"Jak jen můžeš krást v takové chvíli?" snaží se odvést pozornost. Kleptomanka se zatváří dotčeně.
"Já? A krást?! Urazilas mě! Tady mě už nikdy nikdo neuvidí!"
"Jaký trest," podotknete sarkasticky.
"Já a moje palma jdeme domů," ignoruje vás Hotaru, popadne květináč s palmou, který krášlí vchod do obchodu, a rázuje si to směrem k domovu.
"To ale není tvoje pal-" snažíte se ji zastavit, ale už je pozdě, jelikož zlodějka je dávno pryč. Jak jinak.
"Ohledně toho, co se stalo v laboratoři..." navazuje Katsumi na předešlé téma. "Mám pro vás dvě zprávy, jedna je dobrá a druhá je špatná. Ta dobrá je, že se mi povedlo vytvořit bouři." Nechápavě vzhlédnete k obloze, která je absolutně bez mráčku.
"Ta špatná je, že se mi to povedlo uvnitř laboratoře, takže je s největší pravděpodobností zničená."
Kojirou se netváří příliš překvapeně, pouze prohodí něco ve stylu: "Už zase?" Nedivíte se mu, protože laboratoř musela být kompletně přestavěna cca 3x do měsíce a z nějakého záhadného důvodu to vždycky platil on.
"Chceš mi namluvit, že uvnitř zuří bouřka?" optáte se nevěřícně. V tu chvíli zaslechnete zevnitř cosi jako hrom a oknem se mihne něco, co bylo s největší pravděpodobností blesk. V tomhle cvokhausu už se nedivíte ničemu.
"Co teď?" zeptáte se a doufáte, že nikdo neodpoví "Teď si dáme Deli," protože ti dva by toho byli klidně schopní.
"Co kdybychom z toho udělali atrakci?" navrhne Katsumi po chvíli úpornéhp přemýšlení. "Bouřku uvnitř ještě nikdo nikdy neviděl, takže můžeme vyšroubovat ceny do nebeských výšin... Zákazníky bychom mohli chránit hasičskými obleky."
"Ale to jim moc nepomůže!" namítáte celkem logicky.
"To sice ne, ale vypadá to cool," ušklíbá se Katsumi.
"Katsumi! To je nebezpečné, šílené a nezodpovědné hazardování se životy zákazníků!" vykřikne Kojirou. "Pojďme to udělat!" dodá vzápětí. Protočíte oči v sloup, ale není vám to nic platné, protože o dvacet minut později už stojíte před vstupem do obchodu s obrovskou reklamní cedulí, která slibuje zážitek na celý život a úplně dole se mikroskopickým písmem zříká zodpovědnosti za případné úrazy a bráníte návalu nedočkavých zákazníků, aby samým nadšením neudělali z vašeho pracoviště kůlničku na dříví.
Celkem vzato to byl úplně obyčejný pracovní den v K&K Shopu.

Slovo autorky: Takhle to odpadá, když se mi věci vymknou z rukou, protože tohle mělo vyznít úplně jinak. No nic. Mimochodem, to s křičením: "Ono to žije!" dělám velice často v laborkách. Raději nechci vědět, co si o mně myslí můj profesor. Taky uvažuju o tom, že sesbírám postavy z tohohle pseudo-příběhu a udělám s nimi opravdovou povídku se skutečným dějem... Nebo budu prostě sepisovat jejich šílené příhody, což je taky možnost. Ještě si ale nejsem jistá.

Mých TOP 10 openingů anime

28. srpna 2010 v 15:39 | Katsumi-sama |  Anime
Při sledování anime člověk často narazí na dost hezké písničky, takže jsem se rozhodla sestavit svou vlastní TOP 10 z těch, které já osobně považuju za nejlepší. Při sestavování žebříčku jsem se sama divila, jaké kousky to vybírám a došlo mi, že kdybych některé kousky neměla vyloženě spojené s konkrétním anime, nikdy bych si je ani nepustila a už vůbec bych si je neoblíbila. Lidská mysl je holt zvláštní... Dost bylo okecávání, jde se na to.

10. Samurai Champloo - Battle Cry
Typický příklad písničky, kterou bych nejspíš k smrti nenáviděla, kdyby se to nepojilo zrovna se Samurai Champloo. Jako jinak čistokrevná metalistka k smrti nenávidím rap a hip hop, který od sebe mimochodem nerozeznám, protože oboje mi přijde jako stejný odpad. Absence jakékoli melodie a hloupoučký, rádoby drsný text? Ne, díky. Ale je pravda, že text Battle Cry se mi náhodou líbí a to tak, že hodně.
"Ostrý jako čepel samurajského meče, duševní čepel se prosekává masem a kostí, i když má mysl se nachází v míru, svět je v nepořádku, chybí mu vnitřní žár, život chladne, ó ano, musím si najít vlastní cestu, nic menšího než kráčet zemí, vodou a ohněm..." Nic filozofického a hlubokého, ale o to ani nejde, protože je to zkrátka JÍZDA a j díky tomu pro jednou zapomněla na své krédo "rap a hip hop jsou čiré zlo." Battle Cry zkrátka k Samurai Champloo sedí: vyjadřuje atmosféru světa, ve kterém sice můžete umřít každou chvílí, ale zároveň si z toho nikdo nic moc nedělá, protože je jim jasné, že život si mají užívat naplno. Dokud můžou, že? Samurai Champloo patří mezi moje oblíbené kousky právě kvůli tomuto pocitu, sympatickým hrdinům (Mugena Jin jsou nejlepší), skvělým zápasům a HLAVNĚ díky tomu, že je to historická série, která se obejde bez patetických nadpřirozených elementů, které takový příběh dokážu snadno zkazit (mluvím o tobě, Samurai Deeper Kyo)

9. Umineko no Naku Koro ni - Katayoku no Tori
Tohle je pro změnu opačný případ, protože kdyby byl Katayoku no Tori opening k jinému anime, umístil by se rozhodně výš. Na písničce celkově není nic špatného - naopak, začíná příjemným chorálem v italštině, což je samo o sobě dost exotické, pokračuje v japonštině a i když je hlásek Shikaty Akiko na můj vkus možná až moc jemný a chvílemi uřvaný, zvládá vytvářet lehce mystickou atmosféru a jistou gradací. Takové mělo být Umineko no Naku Koro ni, anime o zkažené bohaté rodině, ve které se má brzy dědit a hodně rychle se ukáže, že nikdo se nemíní o majetek dělit, takže se snaží jeden druhého odstranit... s pomocí černé magie. Zní to jako sranda, co? Hm, ale není. Prvních cca sedm epizod je vyloženě úžasných, ale pak se něco zvrtne a celé anime se začne pomalu měnit v jakési mahou shoujo zkřížené s brutálními vraždami. Ty vraždy by byly fajn, kdyby měly smysl, který bohužel postrádají. A mahou shoujo v něčem, co mělo být psychologickým thrillerem?! Asi brzy napíšu recenzi, kterou si za rámeček rozhodně nedají. To ale nic nemění na to, že Katayoku no Tori je skvělá písnička.

8. Higurashi no Naku Koro ni - Higurashi no Naku Koro ni
Po zkouknutí tohohle anime a následném prohlášení, že se mi to vlastně líbilo, mě plno lidí považuje za úchyla. Proč, to doopravdy nechápu. Každý se občas rád podívá na dobrý horor a navíc si myslím, že to NENÍ ani nejtrašidelnější věc na světě, ani nejzamotanější věc na světě. Kdysi jsem si to doopravdy myslela, ale pak jsem narazila na JINÉ věci *ehm, ehm, Uzumaki, ehm, ehm, Kakurenbo... a spousta dalšího* Dobře, možná to není zrovna nejfilozofičtější příběh pod sluncem, ale pořád to má něco do sebe. Prostě mě baví sledovat, jak skupinka nic netušících puberťáků pomalu propadá paranoie, schizofrenii, podezřívají jeden druhého a nakonec si začnou jít navzájem po krku... No dobře, tohle nevyznělo zrovna normálně, ale to jsem o sobě nikdy netvrdila. Já jen tvrdím, že Higurashi je určitě zajímavé anime z psychologického hlediska. Teď k písničce: dokonale vystihuje anime. Lehká, ale je v ní něco zlověstného a text je nanejvýš psychopatický, takže je vám asi jasné, že po několik měsíců se tento song udržel mezi mými nejhranějšími písničkami vůbec a ještě ke všemu jsem se nazpaměť naučila celý japonský text. Jsem beznadějná.

7. Mononoke - Kagen no Tsuki
Měla jsem trable tuhle písničku zařadit, protože jsem ji ve své hitparádě určitě chtěla mít, zároveň mi ale bylo jasné, že ji nechci umístit příliš vysoko. Nechápejte mě špatně, Kagen no Tsuki má své nepopsatelné kouzlo: je to rozhodně jedinečná písnička, kdesi jsem se dočetla, že je to mix mezi japonskou a francouzskou hudbou. Je to zajímavě nazpívané, ale zkrátka to není nic, co bych si dokázala broukat. Ono to ani není fyzicky možné. Je to zkrátka velice podivný opening, ale rozhodně sedí k Mononoke, protože to taky není zrovna normální anime: už jenom z kresby by jeden usuzoval, že umělec byl patrně něčím sjetý a to něčím hodně drsným. Na druhou stranu má Mononoke a Kagen no Tsuki duši, kterou spousta anime postrádá. Nepoznala jsem nikoho, kdo by o Mononoke prohlásil, že je to špatné anime (kromě individuí, kteří se budou do krve hádat, že Naruto je lepší - ha! to už je vyložený výsměch), protože Mononoke si zkrátka nějak dokáže najít cestu do našich srdcí a to samé platí i pro Kagen no Tsuki. Netradiční, zajímavé, stylové.

6. Mouryou no Hako - Lost in Blue
Tady už začínají písničky, které bych si pravděpodobně zamilovala i bez anime a jelikož jsem docela fanynkou japonské skupiny Nightmare, neslyšíme o nich v téhle hitparádě naposledy. Samotné anime Mouryou no Hako je rozhodně velice zajímavý kousek, ale široké veřejnosti bych ho nedoporučovala, protože by většina prostě neporozuměla. A není to kvůli ději, který není zas tak složitý, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale celým dějem se velice silně promítají různé japonské legendy a mýty. Pokud je neznáte, pak nemůžete porozumět všem narážkám a skrytým významům, ale pro ty, kteří se o japonskou kulturu zajímají ne jenom z hlediska anime, je to skutečně skvělý tip. Lost in Blue vyzařuje podivnou atmosféru - sice nevím proč, ale z nějakého důvodu mi to připomíná ospalé letní odpoledne, ve kterém se vám nic nechce, takže jenom ležíte na trávě, nastavujete tvář sluníčku a uvažujete nad nesmrtelností chrousta. Právě díky tomuto pocitu mám Lost in Blue tak ráda.

5. Claymore - Raison d´etre
Já vám říkala, že Nightmare neslyšíme naposledy. Claymore i Raison d´etre jsou pro mě tak trochu srdeční záležitosti, protože písnička je zkrátka úžasná: má své pomalé i rychlé části, nepostrádá gradaci, v celé verzi písničky je divoké kytarové sólo (tohle miluju!) melodie je chytlavá a zároveň není po opakovaném poslechu otravná, jak to bývá u většiny jiných písniček. A taky se mi líbí Yomiho hlas, no. Co se mnou holt naděláte. Claymore je mimochodem jedno z nejlepších shounen anime, které znám: má sympatickou hrdinku, temnou atmosféru, inteligentní příběh a netáhne se věčně. A taky jsem za celé anime nezaznamenala ani jeden hloupý chibi ksicht, což je další plus. Jen je škoda, že to nešlo trochu víc podle mangy, ale stejně to byl hodně silný zážitek... Trochu mi to celé připomínalo Sapkowskiho Zaklínače, což je vždycky dobré znamení. Zkrátka se běžte podívat na Claymore a pustit Raison d´etre: pokud v anime nehledáte jenom bishíky a máte náladu na něco vážnějšího, nezklamete se.

4. A bramborovou medaili získává... Zoku Sayonara Zetsubou Sensei - Kuusou Rumba
Asi je se mnou něco špatně, když považuju Kuusou Rumbu za jednu z nejromantičtějších písniček vůbec. "Kdo určuje mou hodnotu? V našich myslích se plíží tygři a leopardi, neví, že se blíží příšery, proto nás podceňují. Pusť! Využij příležitosti a uteč, budeme spolu tančit rumbu. Přijde někdy den, kdy se spolu budeme moct usmát? Nevíme." Jo, jsme definitivně střelená, ale mi to tak VÁŽNĚ přijde. Žádný div, že jsem považována za asociála, ale já si nemůžu pomoct. Tohle je tak... zdánlivě nesmyslné, ale přesto doopravdy chytré, stejně jako celé anime Zoku Sayonara Zetsubou Sensei, což je mimochodem nejlepší komedie, jakou jsem kdy viděla (ano, včetně Červeného trpaslíka). Tenhle styl humoru, to je prostě moje: založený hlavně na inteligentních narážkách, parodující anime kulturu i kulturu celého Japonska... *completely in love* A je zvláštní, že v tomhle na první pohled nesmyslném anime docela snadno nalézám smysl.

3. Bronzová medaile náleží... Sayonara Zetsubou Sensei - Hitotoshite Jiku ga Bureteiru
Přiznávám, že jsem posedlá Sayonara Zetsubou Sensei a jeho hudbou, kterou složil a nazpíval geniální Ootsuki Kenji. Tohle doopravdy miluju: přenesený překlad názvu písničky by zněl zhruba Na člověka jsem docela zvrácený. Hitotoshite Jiku ga Bureteiru má v podstatě všechny klady jako výše zmiňovaná Kuusou Rumba, takže je nebudu znova popisovat. Z jiného soudku: Že je Itoshiki-sensei neuvěřitelný bishík? Já si na ně zrovna nepotrpím, ale on si prostě získal moje srdce. Ten jeho negativismus je tak úžasný, odkud jej bere?

2. Na druhém místě skončil... Higashi no Eden - Falling Down
Oasis zrovna nemusím, ale ve Falling Down se překonali. Ještě nikdy, nikdy jsem nezažila opening, který by seděl tak naprosto dokonale ke svému anime. ten text je naprosto dokonalý a vzhledem ktomu, že je v angličtině, tak tomu perfektně rozumím (mé znalosti japonštiny jsou docela limitované). Taky si nepamatuju, kdy naposledy jsem viděla v nějakém openingu citovat Shakespeara. Tady nejde jenom o tu písničku, ale i o perfektní grafické zpracování. Higashi no Eden je mimochodem jedno z nejlepších děl minulé sezony, protože obsahuje všechno, co má správné anime mít: sympatické postavy, silný příběh... Jenom je škoda, že má pouhých 11 epizod... Což mi připomíná, že nedávno dodělali titulky k druhému filmu Higashi no Eden 2: Paradise Lost, takže zas budu mít co dělat.

1. A na prvním místě je... Chvíle napětí... Serial Experiments Lain - Duvet
Je to oficiální - nejgeniálnější opening náleží k tomu nejgeniálnějšímu anime, které znám. Serial Eexperiments Lain je skutečně asi nejlepší anime, jaké jsme kdy viděla: u první epizody jsem seděla s otevřenou pusou a ptala se, co to má sakra znamenat. Blbost, myslela jsem si automaticky. Jenže jednoho dne jsem se rozhodla, že to má 13 dílů, takže se přemůžu a doukoukám to, protože nemám ráda, když něco jenom tak rozkoukám a nechám to být. A pak mi došlo, co všichni mysleli tím, že Lain není pro všechny. Všichni se nedokáží smířit s tak silným surrealismem a s faktem, že tady se opravdu musí myslet a informace vám neservírují na stříbrném tácu. Je to filozofické, hluboké a tak blízké současnosti, až mě mrazí. Jsme ráda, že jsem to po první epizodě nevzdala, protože už u druhé jsem byla nalepená na obrazovce a rozvíjela konspirační teorie. Jenom jsem si potřebovala zvyknout na to, že se v tom moc nemluví a na všechnu tu symboliku. Tak krásně jsem si už dlouho nezapřemýšlela. Nad životem, společností, nad stavem dnešního světa... A Lain je zároveň taky vůbec nejlepší anime postava. Vážně, nepřeháním: tak úžasnou hrdinku jsem ještě nikdy nepoznala. Duvet je úžasná písnička, je melodická, melancholická a zamyšlená. A Serial Experiments Lain patří mezi anime, na které můžu koukat pořád dokola, protože je to mistrovské dílo v tom pravém slova smyslu.

Moje (i)racionální strachy

17. srpna 2010 v 13:27 | Katsumi-sama |  Úvahy
Rozhovor mezi mnou a spolužačkou:
Ona: "Co to máš?"
Já: "Uzumaki." *pyšně jí mává před nosem knihou*
Ona: "A to je co?"
Já: "Jeden z nejlepších hororů, jaké znám." *očí jí zlomyslně svítí*
Ona: "Ukážeš mi, o čem to je?"
Já: "Proč ne."

*o pár HODNĚ krvavých scén později*

Ona: "Ty jsi naprosto úchylná! Copak nemáš strach?"
Já: "Ani ne." *vypráví o hororech, které podle ní byly ještě horší*
Ona: "Ty se snad nebojíš ničeho!"

A stop, tady zastavíme. "Ty se snad nebojíš ničeho" je věta, kterou slýchávám dost často. Zaslouženě? Neřekla bych. Prostě mám jenom trochu jiné strachy než většina mých známých... A taky je lépe maskuju. Nebojím se pavouků, protože nechápu, jak se někdo může bát něčeho tak maličkého, takže jsem na exkurzi do záchranné stanice byla jedna z mála, kdo vzal do ruky sklípkana a nedělal znechucené grimasy. Nebojím se hadů, tymám dokonce ráda (někomu připadají roztomilí křečci, já považuju za roztomilé blýskavá očka plazů). Nebojím se tmy, protože ve tmě se krásně sní o věcech, které se mi nikdy nemůžou splnit. Nebo o úplně všedních vědech, to je ostatně jedno. Není nic krásnějšího než zavřít oči a ponořit se do sametové temnoty. Nebojím se, že je něco pod mou postelí,  protože tam uklízím každý týden. Musím, jelikož mám vždycky po nocích nutkání požírat sladkosti a obaly házím právě pod postel. I kdyby tam něco bylo, uričtě by to hnusem nad tím nepořádkem dávno chcíplo. Nebojím se postav z hororů, ty mi většinou připadají směšné. Když už jsme u toho, horory vážně miluju, ale málokdy se u nich doopravdy bojím. To teď nemluvím o psychologických hororech - ty děsivé jsou, ale takové filmy už nedělají. Aspoň ne tak často. Momentálně se bojím spíš u anime: někdo si může říct, že bát se u animovaného filmu je hodně divné, ale to asi neviděl ty správné kousky. Perfect Blue, Kakurenbo... Momentálně se ráda bojím u Serial Experiments Lain. Vlastně to ani není horor, je to sci-fi a cyberpunk, ale ta hloubka, skryté významy, symbolika a surreálnost... Mrazí mě z toho. Viděla jsem to už několikrát, přesto se na to dívám znova a pokaždé si všimnu něčeho nového.
Mě totiž děsí hlavně věci, kterým nerozumím, do kterých nedokážu proniknout. TO je totiž doopravdy strašidelné. Jen se na chvíli zamyslete: vážně se bojíte nějakého směšného maniaka s motorovou pilou, který bez zjevného důvodu vraždí všechny kolem sebe? Vážně se bojíte oživlé a rozpadající se mumie? Fantazie sice dělá svoje, ale v hloubi moc dobře víte, že nic z toho není pravda a když vypnete televizi, mají všichni hororoví záporáci utrum. Není v tom žádná záhada, pouze nesmyslné násilí.
Ale teď si vezměte něco, u čeho musíte zapojit mozek, abyste pochopili. Zdánlivě to vypadá jako naprostý nesmysl, ale vy nějak podvědomě cítíte, že NĚCO se tam děje. Něco špatného. Tušíte, ale nevíte jistě. A když se konečně doberete pravdy, zjistíte, že něco takového by se klidně mohlo v budoucnu stát. A to "něco" by bylo daleko horší než masové násilí.
To je samozřejmě jen jedna složka mého strachu. Druhá část spočívá v obavě, že zklamu. Nepochopím učivo, něco udělám špatně, neudělám tečku nad i... Jsem perfektcionistka a i když to vypadá, že jsem tvrdá na ostatní, jsem tvrdá především na sebe. Od sebe chci totiž ty nejlepší výkony, jakých jsem schopná. Občas mám pocit, že na sebe v duchu řvu až moc. Ale nejspíš to tak horké nebude, když si toho nikdo nevšiml, protože tenhle strach se mi daří skrývat znamenitě. Schovávám ho za masku sarkastického nadhledu a nedávám najevo, jak moc pro mě znamená každá pochvala či kompliment.
A můj poslední, největší strach? Strach pustit si někoho blíž k tělu a strach projevit slabost. Jsem sice neuvěřitelně ukecaná, ale vždycky si dávám pozor na jazyk a mluvím jenom o tom, o čem se mi hodí. Nesvěřuju se, protože nevěřím. Když jsem smutná, zpravidla o tom nikdo neví, protože se tvářím jako obvykle a vtipkuju, protože JÁ musím zůstat tou, která vždycky ze všeho elegantně vybruslí.

Myslím, že v jistém smyslu jsou moje strachy iracionálnější než jejich, ale nedokážu je ovládnout. Od toho se jim taky říká "strachy," ne? Kdybych to ovládnout uměla, nebyl by to strach.

P.S.: Určitě si najděte na youtube písničku "Duvet" od Boa, opening ze Serial Experiments Lain. Je to krásným zůsobem strašidelné, ostatně jako celé anime.
"And you don't seem to understand..."

Mirai Nikki - recenze

14. srpna 2010 v 21:39 | Katsumi-sama |  Manga
mn1
Mirai Nikki
Délka: zatím asi kolem 11 volume
Status: Nedokončená
Autor: Etsuko Sakae
Žánry: Akce, Záhada, Shounen, Nadpřirozeno, Psychologické, Thriller

Představte si toho největšího losera, jakého jen dokážete. Tak, máte? Teď to vynásobte stem a dostanete hlavního hrdinu Mirai Nikki. Amano Yukiteru je totiž skutečně ten největší loser, jakého jsem měla tu čest poznat. Není nijak zvlášť chytrý, není silný, nemá žádné zvláštní nadání, často brečí, utápí se v sebelítosti a nemá žádné kamarády (kdo by se taky divil). Sám si moc dobře uvědomuje nesmyslnost své existence, takže si vede elektronický deník, do kterého zaznamenává vše, co se kolem něj děje, protože je to zajímavější než celý jeho život. Je až takový osamocený chudáček, že si dokonce vymyslel kamarády: jakousi vílu a boha Času a Prostoru, který nese příhodné jméno Deus ex Machina.
Yukiterův loserácký život by nejspíš pokračoval ve stejném duchu až do jeho neslavné smrti, kdyby se neukázalo, že jeho vymyšlení kamarádi nejsou tak docela vymyšlení. Deus ex Machina se rozhodne nebohému chlapci "pomoci" (být na jeho místě, tak bych ho spíš dorazila) a trošku mu upgraduje jeho elektronický deníček, jenž mimochodem vypadá jako mobil, a oznámí mu, že jeho deník teď dokáže s desetiminutovým předstihem předpovídat budoucnost. Yukiteru tomu samozřejmě nevěří (tak zabedněný není ani on), ale když se předpovědi ukážou být pravdivými, začne si naplno užívat života. Zlepší si známky, protože zná odpovědi na každou písemku a rázem je z něj jeden z nejlepších žáků třídy. Překonává ho jenom jedna studentka: Gasai Yuno. Yuno je Yukiterův naprostý opak - je chytrá, krásná a oblíbená mezi spolužáky. Přesto je jedna věc spojuje... Jednoho dne se v Yukiterově deníku ukáže, že bude ve škole zavražděn. Téhož dne zjistí, že Yuno je rovněž držitelkou podobného deníku a pomocí své prasopsí logiky si dá dohromady, že Yuno je určitě ta, která ho zavraždí. Samozřejmě se ukáže, že to není pravda, protože Yuno ho už delší dobu miluje a naopak ho chce chránit. Někdy v té době jsem v zařvala na celou místnost něco ve stylu: "Proč to děláš, Yuno? Ty máš na víc!" a dostalo se mi několika nechápavých pohledů od členů mé milované rodiny. Pozděi se dozvídají, že Deus ex Machina ma co nevidět natáhnout bačkory, takže si pofidérní metodou hledá nástupce: dal deník dohromady 12 vyvoleným lidem, kteří spolu svedou souboj. Jaká jsou pravidla této hry? Existuje jenom jedno pravidlo: ten, který přežije všechny ostatní, vyhrává. Ano, tohle je krutá hra na život a na smrt. Kdo se stane posledním přeživším?
Na rovinu vám řeknu, že tohle je jedna z nejlepších současných shounen mang, na které můžete narazit. Jak jistě víte, většina shounen je zaměřena hlavně na boj a zachraňování bezbranných holčiček, tady se to ovšem minimalizuje, pěstní souboje jsou z větší části omezeny na souboje myšlenkové a co se týče zachraňování nevinných holčiček, tak tady je to naopak, protože Yuno zachraňuje Yukiho (a taky bych nenazvala Yuno zrovna "nevinnou holčičkou," ale o tom později). V jistém smyslu mi to připomíná Death Note, ale je to akčnější, krvavější a v jistém smyslu... nemůžu uvěřit, že tohle zrovna píšu, ale je to lepší. Mnoho z vás možná řekne, že Death Note je šíleně přeceňovaný a budete mít pravdu, pokud mluvíte o anime, ale manga je něco jiného: pro mě to byla dlouho nepřekonaná meta. Mirai Nikki sice neobsahuje žádné větší morální poselství, ale je to zkrátka jízda. Obsahuje přiměřenou porci přemýšlení a plánování a přiměřenou porci násilí. V jistém smyslu mi to připomíná Battle Royale, ale s mnohem lepší zápletkou a o dost propracovanější.
Kámenem úrazu je hlavní postava Amano Yukiteru. Jak už jsem se zmiňovala na začátku, většího losera byste těžko našli. Sice nesnáším přidrzlé a strašně "cool" hlavní hrdiny typu Ichiga Kurosakiho z Bleach, ale co je moc, to je moc. Yukiteru se o sebe neumí postarat, nenajdete ani jednu kapitolu, ve které by srdceryvně neplakal a má nechtnou tendenci odpouštět lidem, kteří mu zcela zjevně usilují o život. On sám samozřejmě odmítá zabíjet, protože je to proti jeho morálce (to tvrdí on, já tvrdím, že na to prostě nemá). Potkat ho, asi ho něčím praštím. Naproti tomu Yuno je jedna z nejúžasnějších postav, jakou jsme kdy viděla. Obvykle nesnáším postavy, které jsou krásné a chytré a silné, ale Yuno je zkrátka výjimka, protože je naprosto okouzlující. Je vnímavá, pohotová, dokáže rychle vymýšlet strategie... A je velice psychicky narušená, je stalkerka, nemá svědomí, v jednu chvíli se chová sladce a v druhé kolem sebe máchá sekerou, přičemž se stále usmívá. Podotýkám, že u toho stále vypadá roztomile.
mn2
Nedpustím si jeden citát, který ji vystihuje: "Yukiho matka je tak milá osoba. Ani jsem nepotřebovala své nástroje k tomu, abych ji přesvědčila." *koukne na bednu plnou nůžek, sekyr a podobných hračiček*
Její jedinou chybou je beznadějná zamilovanost do Yukiho a ochota umřít pro něj, kdykoli se mu to bude hodit. Za a) to ten malý smrad nedokáže dostatečně ocenit a za b) je Yuno duší Mirai Nikki, bez ní by to prostě nebylo ono.  Možná si myslíte, že jsem nenormální, když mám ráda tak šílenou postavu, ale Yuno je zkrátka tak... osvěžující. Nedá se to dost dobře popsat, ale je na ní něco, co mě nutí nad jejími činy jenom vrtět hlavou a usmívat se, ale kdyby to udělal někdo jiný, tak řvu: "Ty psychopate!" Yuno je nepochybně psychopatka, ale je to naše psychopatka. Co se týče kresby, není to žádné mistrovské dílo, když to srovnáte třeba s mangami Kaori Yuki, ale na druhou stranu má Mirai Nikki svůj osobitý styl, postavy rozeznáte na první pohled a v panelech se jeden orientuje snadno. Zkrátka si to přečtěte, pokud vám nevadí občasné hodně krvavé scény a pokud máte rádi yandere. A vůbec, přečtěte si to už kvůli Yuno, protože sympatičtější hlavní hrdinku jen tak nenajdete.

Zdroj obrázků: manga Mirai Nikki, nakreslil Etsuko Sakae, zde a zde

Uzumaki - recenze

10. srpna 2010 v 17:59 | Katsumi-sama |  Manga
uzu1
Možná jsem to tady někde už zmiňovala, ale řeknu to znova: miluju horory. U dobrých hororů se ráda bojím, těm špatným se ráda směju, takže v konečném důsledku se pobavím nad každým druhem hororu.
Věřte mi, že když se řekne "Uzumaki", nevybaví se mi jako první neschopný ninja Uzumaki Naruto, ale tahle hororová manga.

Uzumaki
Délka: 3 volume
Status: Dokončená
Autor: Ito Junji
Žánry: Horor, Drama, Romantika, Psychologické, Seinen

Goshima Kirie žije v malém městečku Kutozu-cho, které je z jedné strany obklopeno mořem a z druhé strany horami. Je jasné, že v takovém městě si puberťák moc na své nepřijde, takže místo nočních pařeb a řešení svých nedosažitelných idolů Kirie prostě pomáhá svým rodičům, snáší svého otravného mladšího bratra a zažívá radosti školou povinných.
Občas ji do městečka přijede navštívit i její přítel Saito Shuichi, který studuje v větším městě Midoriyama-shi. Celé to vlastně vypadá jako obyčejný život jedné dospívající dívky, ale nebyla by to hororová manga, aby u toho dlouho zůstalo...
V městečku se totiž začnou dít podivné věci. Začíná to celkem nevinně: Kirie se jednoho dne vrací ze školy a spěchá na nádraží, protože má zase přijet Shuichi. Co čert nechtěl, cestou potká Shuichiho otce, který se chová... no, poněkud podivně. Přesněji řečeno si ji vůbec nevšímá, protože je až příliš zaujat zíráním na prázdnou šnečí ulitu. I když se s ním snaží mluvit, stále si jí nevšímá. Přijde jí to trochu divné, proto se o tom přirozeně zmíní Shuichimu, který evidentně ví, co se děje. Jeho otec se tak prý chová už nějakou dobu: sbírá předměty, které se aspoň trochu podobají spirále, aby je mohl uctívat. Jeho podivná záliba se pomalu stává mánií: nesní polévku bez toho, aby v ní předtím nevytvořil vodní vír, jeho sbírka spirál je pro něj důležitější než práce, která ho už dávno nezajímá a rodina, kterou pomalu začíná zanedbávat.
Kirie si ze začátku myslí, že si Shuichi dělá legraci, ale chlapec to myslí smrtelně vážně: něco se s jeho otcem děje, to je jisté. Když jednoho dne najdou jeho mrtvolu stočenou do spirály, skoro to ani není překvapivé.
A při jeho kremaci samozřejmě stoupá spirálovitý kouř. Lidé to považují za špatné znamení a to si pište, že mají pravdu. Protože tím to samozřejmě nekončí: naopak, příhody jsou čím dál tím bizarnější a krvavější. Spirály způsobují hrůzu, šílenství, utrpení a smrt je v podstatě vysvobozením. Jsou všude, celá manga je jimi doslova prosycena a nikdo jim neunikne: rostliny rostou do tvaru spirál, často se objevují vodní a vzdušné víry. Spirály jsou dokonce i na lidském těle v podobě otisků prstů, hlemýždě v uchu nebo třeba vlasů, které se kroutí. Líbily se vám předtím takové ty roztomilé lokýnky, jaké mají malé děti? Vemte jed na to, že po tomhle nebudou (a můj malý bratranec přesně takové má, fňuk).
Hlavním rysem spirály je její pokroucenost... A přesně to spirála dělá s myslí lidí, kteří žijí v Kurozu-cho. Neubližuje jim pouze fyzicky, ale i duševně, na což je mnohdy mnohem horší pohled. Jsou šílení, v posledním a nejdrsnějším volume jim jde už jenom o přežití, i když je jasné, že všechno je marné, nezastaví se před ničím, dokonce ani před kanibalismem.
Hlavní hrdinové, Kirie a Shuichi, jsou v podstatě jenom katalyzátory událostí, z nichž většina se točí kolem nich, zároveň však s danou situací nemohou nic dělat a řeší věci tak, jak bych je řešila i já: strategickým ústupem (no co, všichni nemůžou být akční hrdinové). Kirie není zrovna ufňukaná hlavní hrdinka, za což jsem vděčná: sice trochu ječí (kdo by jí to ale měl v dané situaci za zlé), ale ječí mnohem míň, než by mohla. Občas se nechá zachránit Shuichim, ale jinak je docela samostatná a z naší dvojky je ona ta psychicky odolnější. Shuichi jako jediný cítil, že v městečku je odjakživa něco špatně, ale nemohl s tím nic dělat. Nabízel sice Kirii útěk ve chvíli, kdy to ještě šlo, ale tehdy se mu vysmála. V průběhu mangy sledujeme, jak pomalu ztrácí rozum v důsledku všech hrůz a ztráty blízkých.
Kresba Uzumaki je... krásná. Je sice divné tvrdit o něčem tak nechutně krvavém, že je to krásné, ale ono skutečně JE. Pokud se vám líbí temné a bizarní výjevy jako z jiného světa, pak dokonce neznám nic lepšího. Ale zároveň tady nastává kámen úrazu: pro slabší povahy je kresba až moc detailní a ne každý se přes to přenese. Ito Junji umí kreslit, ale nekreslí pro všechny.
Uzumaki není nějaký ucelený příběh: celá manga v podstatě zahrnuje život v městečku a nechutné události, které se tam odehrály. Má za úkol jen pořádně vystrašit, větší smysl za tím nehledejte. Na druhou stranu to ale dělá perfektně. Víte, horory hodnotím jinak než příběhy jiných žánrů a Ito Junji je ve svém žánru dlouho uznávanou jedničkou (možná budete znát jeho další díla, např. Gyo, Jigokusei Remina, Yami no Koe a Ito Junji Kyuofu Manga Collection). Pokud znáte jedno jeho dílo, můžete říct, že máte přibližnou představu o tom, jak vypadá zbytek. A nebude to hezká představa. Zpočátku se dohromady nic neděje, dostanete pár náznaků, ale to je tak všechno, pak se stane nějaký menší incident, na něj se kupí další incidenty, které jsou mimochodem čím dál tím nechutnější, krvavější a bizarnější, příběh graduje a než se nadějete, nacházíte se na konci.
A Ito Junji nemá v oblibě happyendy.
Pokud jsem vám svým popisem spíš odradila než navnadila, překousněte to a zkuste si přečíst aspoň jednu kapitolu. Nikdy nevíte, jestli vám to sedne nebo ne - mně osobně třeba Uzumaki spíš fascinovalo než děsilo, ale já jsem ten typ člověka, který u filmů jako SAW hýká smíchy a požírá popcorn.
Každopádně byste tomu měli dát šanci, protože je to jedna z nejlepších hororových mang, na které jsem kdy měla tu čest narazit.

Zdroj obrázku: manga Uzumaki, nakreslil Ito Junji, zde

Praktický interaktivní průvodce světem upírů

9. srpna 2010 v 16:19 | Katsumi-sama |  Pro zábavu
Dostala jsem chuť napsat článek trochu jinak, takže to berte jako takový maličký experiment.

"Přistupte blíže, přistupte blíže! Uvidíte nevídané, uslyšíte neslýchané!" vykřikuje drobná blondýnka v černých šatech z nejmenovaného obchodního řetězce (nebudeme přece nikomu dělat reklamu) a horlivě kolem sebe máchá letáky. Jste zvědavi, proto přistoupíte blíž. Ale zdá se, že to jste neměli dělat: podivně individuum vás totiž zmerčilo a zdá se, že v jejích očích vypadáte jako snadná oběť.
Než se stačíte vzpamatovat, blondýnka k vám přiskočí.
"Ty!" vykřikne teatrálně.
"Já?" zeptáte se celkem zbytečně: všichni kolem vás už totiž dávno vyklidili pole. Narozdíl od vás věděli, co je pro ně dobré.
"Vidím ti to na očích," prohlašuje bloncka a její vlastní oči se lesknou maniakálním leskem. "Tys vždycky chtěl vědět všechno o upírech, že?" Něco vám říká, že byste se od té podivné existence měli klidit co nejdál.
"No, vlastně ani ne," snažíte se vycouvat.
"Výborně!" ignoruje vaše odmítnutí. "V tom případě stačí jít se mnou do... Domu Temnoty!" Nato zvrátí hlavu a začne se šíleně smát. Moc velký dojem to na vás neudělá, ale je vám jasné, že z toho už se nevykroutíte.Rozhodně ne poté, co spatříte, že dívka má kolem pasu podezřele vypadající krucifix, věnec česneku (jak je možné, že jste si jej předtím nevšimli?), sadu zkumavek, repelent proti hmyzu, stříbrný kolík a taser. Je jasné, že je připravena na všechno.
"Dům temnoty?" ptáte se nechápavě.
"To je místo, kde se naplňují nejhorší noční můry lidského pokolení," šeptá podivným hlasem a slunce zakryjí temná mračna.
"K-kdo jsi?" vykoktáte, protože její zjev vám z nevysvětlitelných důvodů způsobil husí kůži. Její výraz se kompletně promění: tvář se jí rozjasní úsměvem a zasalutuje.
"Já jsem Katsumi z blogu katsumi-kagakusha.blog.cz a jsem tu, abych vás provedla po světě upírů."
Absolutně nechápete, o čem to mluví. Jaký blog? Co je to za nesmysl? Než se stačíte hlouběji zamyslet, Katsumi vytáhne ze své kapsy obušek (jak se jí tam vlezl? tak to je záhada, kterou nikdy nerozluštíte) a začne si s ním zkušeně pohrávat.
"Hej! Co to dě-" snažíte se protestovat, ale než se vykoktáte, uvědomujete si jen ránu do hlavy a pak už je jenom tma...

O hodinu později

S nesmírnou bolestí hlavy se probudíte v jakési temné kobce. Nad vámi se starostlivě sklání Katsumi a její starost by byla o dost dojemnější, kdyby vám nebylo jasné, že onu ránu vám uštědřila ona.
"Tys mě praštila!" vykřiknete.
"Jo," řekne Katsumi bez nejmenšího náznaku výčitek svědomí. Dokonce vypadá sama se sebou docela spokojeně. "Přece jsem ti nemohla ukázat cestu do Domu temnoty. To by mě pak museli..."
"Zabít?" přerušíte ji vzrušeně.
"Vyhodit z práce," dopoví Katsumi otráveně. "Ale nemám celý den na to, abych ho promrhala s tebou." S těmito slovy nakoukne do svého diáře, ve kterém zahlédnete věci jako: 15:30, zničení světa a 19:00, večeře s maminkou. Potřesete hlavou, protože se vám to muselo jenom zdát. Katsumi vás popadne za ruku a postaví vás na nohy: na někoho tak malého má překvapivou sílu.
"OK, takže můžeme začít s exkurzí. Pamatuj, že nenesu následky za nic, co by se ti případně mohlo stát. Nedoporučuju krmit exponáty a iž vůbec jim neťukej na sklo, bývají docela citliví." Docházíte k závěru, že nejlepší bude mlčet - dobře si pamatujete, co dokáže se svým obuškem, takže jenom vesele přikyvujete.
Katsumi se usměje a a vede vás úzkými chodbičkami dále do temnoty. Všímáte si, že na zdích se v pravidelných intervalech objevují podezřelé rudé skvrny. Nenápadně si k jedné z nich přičichnete a vaše obavy se potvrdí - je to kečup. Duše se vám svírá děsem - který úchyl by potíral stěny kečupem???
"Tak!" vykřikne Katsumi a upoutá tím vaši pozornost. Ani jste si nevšimli, že jste už došli do obrovské temné místnosti, která kdysi evidentně bývala mučírnou. Na zdech visí různé podivné nástroje, jejichž účel raději nechcete znát a po zemi se tu válí hračky jako španělská bota, palečnice a skřipec. O zeď je pečlivě opřena železná panna. Nervózně polknete. Katsumi si všimne, kam se ubírá váš zájem a ušklíbne se.
"Miluju Iron Maiden." Chcete namítnout, že to přece vůbec nedává smysl, ale vaši pozornost zaujme jedna z mnoha klecí, ve které se nachází malý a neškodně vypadající netopýr. Teď je řada na vás, abyste se ušklíbli.
"Tohle má být ten tvůj upír?" posmíváte se.
"Ne, to je potrava pro tohohle," kývne Katsumi k vedlejší kleci. Při pohledu na veliké a chlupaté "cosi" s krvelačnýma očima si šokem málem sednete na zadek. Je to vysoké asi dva metry, svaly to má jako z oceli a přes samé chlupy nevidíte žádné obličejové rysy, pokud tedy nepočítáte rudé oči a vyceněné tesáky. Něco vám říká, že tohle stvoření by soutěž Miss rozhodně nevyhrálo. Katsumi se chová, jako by se nechumelilo a započíná svůj výklad.
"Právě se díváte na nejzákladnější druh upíra. Oni sami o sobě tvrdí, že jsou starý a vznešený druh, já o nich tvrdím, že vznikli krátce po výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu. To by taky vysvětlovalo jejich fobii z jakéhokoli druhu světla. I přes svou na první pohled děsivou tělesnou konstituci bývají mláďata těchto upírů často šikanována, protože na ně stačí posvítit baterkou a oni se s pláčem utíkají schovat k mamince, což z nich činí ideální terč. Nejsou ničím zajímaví, ale dokázali by vás zabít jediným máchnutím tlapy," mávne Katsumi rukou. "Pokračujte dále, prosím." Omámeně následujete svou průvodkyni k další kleci, ve které s bohorovným klidem sedí pohledný mladík. Má dlouhé vlasy barvy černého sametu, které se lesknou, jako kdyby byly naolejované. Jeho tvář disponuje ostrými a výraznými rysy, vysokré aristokratické čelo značí značnou inteligenci a zpoza hustého obočí na vás zírají uhrančivé tmavé oči. Pokožku má bílou a na pohled hebkou jako alabastr, na sobě má staromódní bílou košili a kožené kalhoty. Už jen z pohledu na něj vás mrazí, ale zároveň vás jaksi přitahuje.
"A toto," pokračuje Katsumi ve své řeči, "je typické druhé vývojové stadium upíra, které už se naučilo žít mezi lidmi. Fyzicky není tak silný jako první stadium, ale jeho slovní zásoba už obsahuje víc než jen citoslovce. Bývají pohlední a charismatičtí, mají větší sílu než vy a pár nadpřirozených schopností, přesto se jich zbavíte docela snadno, pokud použijete česnek nebo krucifix. Celkově vzato je to docela příjemná parta, rádi čtou poezii Charlese Baudelaira, mají styl a jsou nechutně bohatí."
"Dovolím si nesouhlasit," ozve se upír. "Mám mnohem raději Paula Verlaina."
"Vedou se s nimi docela dobré debaty o knihách a pokud vám nevadí, že se vás občas pokusí sežrat, přátelství s nimi je celkem zábava."
Chvíli pozorujete upíra, který se na vás kultivovaně usmívá, ale z vedlejší místnosti se začíná linout srdceryvný nářek. Katsumi protočí oči v sloup a beze slova vám pokyne, ať jdete za ní. Upír vás celou dobu pozoruje a vy se jen neradi odtrháváte od jeho hypnotizujících očí.
Jak klušete za Katsumi, nabývají výkřiky stále zřetelnější podoby. "Bééééé... Bééééé.." Bečící upír? "lóóóó..." Na klec moc dobře nevidíte, protože je obklopena hordou šílených fanynek, které křičí věci jako: "Edwarde, lásko!" a "Můžu dostat autogram na podprsenku?" Katsumi se zamračí.
"Nechápu, jak se tady vždycky dostanou. Přísahala bych, že ještě před 5 minutami tady nebyly." Vytáhne z jedné ze svých bezedných kapes plamenomet a bez mrknutí oka ho namíří na ječící děvčata.
"Na exponáty se nesahá. Jo, tohle je Edward Cullen, nejvíc šikanovaný upír, jakého jsem kdy poznala. Nenávidí ho jeho vlastní druh, protože je totálně ponížil svými výlevy. Nefunguje na něj v podstatě žádná metoda likvidace, i když největší mozky upírologie se domnívají, že je to kříženec emo upíra a světlušky, takže by měl stačit obyčejný repelent proti hmyzu. Trpí rozpolcením osobnosti, bezdůvodnou agresivitou a mnohočetnými poruchami chování. Trpí také psychickou poruchou, kvůli které si myslí, že umí číst myšlenky. No tak, Edwarde, co si myslím?"
Edward se pouze traumatizovaně rozhlíží kolem sebe a vykřikuje Bellino jméno. Na Katsumiině tváři se objeví výraz čirého hnusu, ale než stačí cokoli říct, kolem hlavy jí proletí stříbrná kulka. Oproti tomu Edwardova hlava takové štěstí nemá a kulka se mu zavrtá přímo mezi oči, načež Edward padá mrtev k zemi. Tolik k otázce, jak by se dal zabít. Je smutné, že teorie s repelentem zůstane neověřena.
"Hezká rána, pane," opáčí z jiné klece známá upírka Victorie Seras z anime Hellsing.
"Zatracený rádoby upír," odfrknul si Alucard z téhož anime, v ruce stáe ještě svírajíc svou věrnou pistoli.
"Alucarde, kolikrát ti mám říkat, že nemáš střílet jiné exponáty?" rozčiluje se Katsumi.
"Konal jsem svou povinnost," usměje se Alucard psychopaticky. Otřeseni stojíte a nevíte, co máte dělat. "Tak to by stačilo," všimne si vás konečně Katsumi a tleskne. Najednou se propadáte do temné nicoty a....
Vzbouzíte se na ulici, bolí vás hlava a nemáte peněženku. Stalo se to, nebo to všechno byl jenom sen?

10 důvodů, proč je in sledovat anime

4. srpna 2010 v 19:24 | Katsumi-sama |  Pro zábavu
Po přečtení několika nenávistných článků jsem se rozhodla, že si spravím náladu. A jak si obvykle spravuju náladu? Psaním, i když pravidelně nervuju okolí svým prý příliš hlasitým bouchám do klávesnice a otec pokřikuje věci typu: "Přestaň ťukat jak ten datel!" Nebo mě to možná baví právě proto?
No dobře. Každopádně jsem dala dohromady menší seznam o tom, proč sledovat anime. Jelikož jsem opět ve své sarkastické náladě (to je novinka, co?), pokuste se nebrat ho moc vážně.

1) Rozšíříte si slovní zásobu. Každý správný fanda anime zná nespočet japonských nadávek a vždy je můžete použít ve chvíli, kdy chcete někomu vmést do očí nějakou urážku, ale zároveň nechcete, aby věděl, o co jde. Tohle je zvlášť užitečné v případě vašich učitelů a nadřízených, ale vězte, že i méně inteligentním osobám dojde, že to asi nebude nic pěkného, pokud to budete řvát jako šílenec a od pusy vám budou odletovat sliny.

2) Získáte novou věc, kterou můžete fanaticky obdivovat. Slintat nad Bieberem, Cyrus a Eedwardovi ze Stmívání už není in, teď frčí Sasuke a Naruto. Pamatujte, čím je váš idol kreslenější, tím je to lepší.

3) Když už jsme u rozšiřování slovní zásoby, koukáním na anime si osvojíte slovíčka jako "kawaii" a "desu" a "nani". Sice ještě pořádně nevíte, co to vlastně znamená, ale to je jedno. Je to japonské a když to budete používat tak často, jak to jen větná stavba dovolí, budete děsně cool.

4) Otevírají se vám nové možnosti v oblasti otravování života všem okolo. Zkoušeli jste někdy pobíhat kolem a pořvávat věci typu: "Kage Bunshin no Jutsu!" a divit se, když se neobjeví váš klon? Sváděli jste to na nedostatek chakry? A co takhle říkat za každou větou: "Protože to je má cesta shinobi..", případně "dattebayo"? Ne? Na co čekáte? Ale na vlastní nebezpečí, odmítám nést jakoukoli vinu na vašem případném uvěznění v ústavu pro chorobomyslné.

5) Můžete si připadat důležitě, protože nesledujete jen pokleslé americké seriály a Ordinaci v růžové zahradě. Nezapomeňte to dávat nahlas najevo všem vašim známým při každé příležitosti, aby se cítili patřičně trapně. Samozřejmě vás díky tomu začnou respektovat a obdivovat. Vůbec jim nebudete připadat namyšleně a neznechutíte jim anime jako takové, nebojte a směle do toho.

6) Díky vaší nové zálibě si můžete o anime založit blog. Pište zásadně pouze tří řádkové články, recenze kopírujte a 80% procent obsahu vašeho blogu by měly být okopírované obrázky, případně SBéčka. Dělají to skoro všichni, tak proč ne vy?

7) Zástupci stylu emo mají nový důvod k tomu, aby se cítili nepochopeni. NIKDO přece nechápe, že anime nejsou jenom POHÁDKY! Všichni jsou tak ZLÍ! Podejte mi někdo ten kapesník.

8) Díky anime začnete doopravdy žít. Předtím jste nevěděli, jaké to je doopravdy se smát, plakat, nebo překonávat problémy, protože váš život samozřejmě nestál za nic a ani z poloviny nebyl tak zajímavý. Bishíci a bishinky vás to všechno naučí. Taky vás naučí, jak přiměřeně reagovat situaci.

9) Najdete si spoustu nových a zaručeně pravých přátel. Budete mít tolik společných zájmů, až mě z toho mrazí. Jako třeba anime, anime a anime. Jo, málem bych zapomněla na anime.

10) Pokud jste normální, tak nebute sledovat anime z výše uvedených důvodů, ale prostě proto, že vás to baví. A fanoušci Naruta, odpusťte, že jsem se do tohohle anime zase navážela, ale když ono je to tak lákavý terč :D

P.S.: Berte na vědomí, že článek je myšlen jako recese, ale zčásti také kritika dnešní otaku společnosti. Prohlašuju, že anime a mangu miluju, tak se do mě nenavážejte.

Higashi no Eden - recenze

3. srpna 2010 v 20:19 | Katsumi-sama |  Anime recenze
hne1
Proč?!? Proč? Co mi to děláte? Proč má tohle jenom 11 dílů a anime jako Naruto, Bleach a spol. přes 200?!?
Ehm... Tak jo, uklidnila jsem se a jsem schopná napsat normální recenzi. Tedy myslím. Byly moje recenze někdy normální?
Morimi Saki se právě rozhoduje, co má dělat se svým životem. Vystudovala univerzitu, ale pořád ještě neví, co by dál chtěla dělat. Udělat si pauzu a odjet na výlet do Washingtonu jí tedy připadá jako celkem dobrý nápad. To by se ale nesměla chovat jako totální mimoň. No řekněte, koho z vás by napadlo hodit jen tak z legrace minci na Bílý dům? Před Bílým domem si normální smrtelník ani neupšoukne bez toho, aniž by byl policisty shledán nebezpečným teroristou.
Zdá se, že Saki je v pěkném maléru, když tu se objeví její rytíř v zářivém brnění, aby ji zachránil... No dobře, není to rytíř a nemá na sobě zářivé brnění. Vlastně na sobě nemá nic. A uznejte, že nahý týpek, který má u sebe jenom mobilní telefon a zbraň, způsobí víc humbuku než potrefená holka. Úspěšně (i když zřejmě naprosto neúmyslně) odvede pozornost bodyguardů, zatímco naše hrdinka neváhá a dává se na strategický ústup.
O pár ulic později se znova setkává s exhibicionistou, který jí zřejmě ušetřil mnoho oplétaček, a z vděčnosti mu věnuje svůj kabát. Zjistí, že dotyčný je Japonec jako ona (páni, jak nečekané), rozloučí se s ním a protože by si na ni policisté mohli vzpomenout, rozhodne se jít rovnou na letiště. Až po pár minutách jí dojde, že v tom kabátě měla svůj pas...
Stop. Zní vám to jako začátek nějaké šílené romantické komedie? Mně se to tak jevilo taky, ale rozhodně to tak není. Higashi no Eden je totiž něčím mnohem ambicióznějším a to se začne odhalovat ve chvíli, kdy se dovídáme víc o tajemném Japonci. Ukazuje se, že ten si nic nepamatuje, dokonce ani své jméno. Náhodou se mu povede zjistit, že ve Washingtonu měl pronajatý byt, ve kterém posléze nachází podezřelé množství falšovaných pasů, každý na jiné jméno. Jedno z nich si tedy vybere (Takizawa Akira) a rozhodne se odletět do Japonska spolu se Saki. Aby toho nebylo málo, zdá se, že na Japonsko byl v poslední době spáchán atentát, při kterém neznámí teroristé vybombardovali 11 oblastí. Mohl by mít něco společného s touto událostí, která vešla do dějin jako Neopatrné pondělí? Ještě ke všemu se ukazuje, že Akirův mobil není tak úplně normální. No řekněte, jaký mobil má nabito 8 bilionů yenů a dosponuje číslem na záhadnou osobu, která s pomocí tohoto kapitálu splní jakékoli vaše přání? Řekla bych, že takový v prodejnách T-Mobilu neseženete.
Zní to jako pohádka nebo splněný sen, ale všechno má háček. Akira se dozvídá, že paměť si vymazal on sám, ale nechápe proč. Taky je tu záhada s telefonem: odkud ho má a proč vlastně? Postupem času se ukazuje, že podobný mobil má 12 dalších lidí, kterým se říká Selecao. Tito lidé mají s pomocí peněz zachránit dnešní zkažené Japonsko, stát se Mesiášem. Vyhrát může jen jeden a ti, kteří zklamali, pozbývají právo na život. Takizawa Akira se snaží zjistit, proč si tehdy vymazal paměť, jaké má spojení s Neopatrným pondělím a samozřejmě chce vyhrát. Ale je to vůbec možné?
Kdybych měla popsat tohle anime jedním slovem, zvolila bych asi "jedinečné." Jak už jsem se na začátku zmínila, má pouze 11 epizod, ale příběh je zamotaný, plný konspiračních teorií a skryté symboliky. Věci vám neřeknou přímo, někdy si je prostě musíte domyslet, ale pokud nejste zabednění, dojde vám to. I když se to možná moc nezdá, Higashi no Eden se svým vlastním, jedinečným způsobem zamýšlí nad současným stavem Japonska, morálním úpadkem, lidské nestálosti, zaslepenosti starých a neschopnosti mladých. Zároveň je tady jakési světlo na konci tunelu, nová naděje, která však nepřichází zadarmo. Každý Mesiáš ví, že musí přinášet oběti. Za život jednoho budou vykoupeny životy tisíců. Ale je to tak správné?A dokáží to vůbec lidé ocenit, nebo svému Spasiteli ukážou záda?
Kromě podobných námětů k zamyšlení dostanete i akci, myšlenkové souboje, pár vtipných hlášek a rozvíjející se vztah mezi hlavními hrdiny. Co víc si můžete přát?
Grafika Higashi no Eden je jedinečná. Není typicky "anime", takže nečekejte velké oči a malé nosánky, je víc realistická, ale je stylová. Postavy se zde dají rozeznat i podle jiných znaků než jenom barva vlasů: mají své obličejové rysy, což je něco, s čím se v anime bohužel moc nesetkávám. Rozpohybované je to luxusně, žádné trhané pohyby nečekejte. Do hudby jsem se zamilovala, přiznávám. Opening překvapivě nahrála skupina Oasis, takže text je v angličtině. Když už mluvíme o textu, je nádherný a vystihuje celé anime. Posuďte sami:
Nikdy jsem si nemyslela, že uvidím anime opening, který si budu pouštět pořád dokola a hledat nové detaily. Zároveň jsme si nikdy nemyslela, že v nějakém openingu budou citovat Shakespeara. A z věty: "If you wont save me please dont waste my time," mne vyloženě zamrazilo. Je to tak úžasně atmosférické... A vidíte skvělou kvalitu animace, na které rozhodně nešetřili. Není okázalá jako třeba v Angel Beats!, ale je mi sympatičtější.
Postavy jsou další silnou stránkou Higashi no Eden. Takizawa Akira sice ztratil paměť, přesto se nechová jako hlupák, jak má většina podobně postižených v anime zvykem. Věci mu rychle docházejí, je inteligentní, nebere sám sebe moc vážně a oplývá velkou dávkou charismatu. Oproti němu je Morimi Saki obyčejná dívka, která v příběhu zdánlivě nehraje velkou roli, ale kdo ví, jak daleko by bez ní Akira došel. Navíc není hloupá, i když je trochu naivní.
Ostatní postavy mají své osobnosti, charateristické rysy a evidentně byly dobře promyšleny. Na Higashi no Eden mi vadí jenom fakt, že je to TAK ŠÍLENĚ KRÁTKÉ! PROČ?!? Uff, dobře, druhá fáze záchvatu pominula. Jenom považuju za dost ironické, že tak skvělý příběh, který se z toho vyklubal, narvali tvůrci do 11 dílů. Ale i to kupodivu zvládli se ctí, proto si nenechte Higashi no Eden ujít. Pokud máte rádi opravdu dobré příběhy, které se netočí jenom kolem bezduchého boje, právě jste našli skrytý klenot mezi anime.

Zdroj obrázku: anime Higashi no Eden, režisér Kamiyama Kenji, režie animace Takeda Yusuke, zde
Zdroj videa: zde

Anime - můj názor

2. srpna 2010 v 11:35 | Katsumi-sama |  Anime
Pochybuju, že by v dnešní době někdo nevěděl, co to anime je, ale abych nenechala nikoho na pochybách - jednoduše je to japonský animovaný seriál/film.
Znám spoustu lidí, kteří po tomhle prohlášení zavrtí hlavou, vykulí oči a zeptají se mě na můj věk, protože si jednoduše představí pohádku. Nemám jim to za zlé, kultura Japonska a naše kultura jsou hodně odlišné.
Abyste rozuměli, existují anime pro děti. Kupříkladu Sailor Moon (typický příklad tzv. mahou shoujo, což je žánr, ve kterém vystupují dívky nadané magickými schopnostmi a děj bývá většinou dost naivní) a Chi's Sweet Home, nechutně roztomiloučké anime, které vypráví o kočičce, jenž se ztratila, ale ujala se ji nová rodina. To ovšem neznamená, že všechna anime jsou jako tahle dvě: to je jako kdybyste četli jenom jednu knížku na světě a prohlásili, že všechny ostatní jsou jako tamta, což je samozřejmě čirý nesmysl.
Hádám, že většina z vás si pod pojmem "anime" představí Pokémony, Digimony, Naruta, Bleach a někteří z vás InuYashu, tudíž hlavně "mainstreamové shounen" (shounen = pro chlapce), ve kterých jde v podstatě o boj, boj, boj, zabití vedlejšího záporáka, boj, boj, boj, získání nové síly, zabití záporáka číslo dvě, boj atd.
Pak vězte, že taková anime v lásce zrovna nemám, protož mě nebaví koukat se na to, jak parta bishíků (bishounen = krásný kluk) pobíhá kolem dokola, mlátí kolem sebe meči bez zjevného důvodu a ještě si myslí, že zachraňuje svět. Ze začátku je to sice celkem vtipné, vypadá to nově a sympaticky, ale jmenovitě u Naruta a Bleache mi strašně vadí, jak se to pořád natahuje... a natahuje... a natahuje, přičemž příběh se omezil na nové boje a power boosty. Kdyby byla všechna anime jako tahle, nikdy bych se do něj tak nezamilovala.
Jenže pak jsem objevila Death Note: další z notoricky známých anime. Koukla jsem na to víceméně z nudy, u prvního dílu jsem si myslela, že je to divné, u druhého jsem už byla přilepená k obrazovce a zkoukla 15 dílů za jeden den. Bylo to první anime, u kterého jsem brečela u smrti mé oblíbené postavy a zároveň první anime, které mělo všechno, co považuju za znaky skvělého příběhu. Originální a zajímavě podaný příběh, nečekané zvraty, inteligentní postavy (konečně taky anime, ve kterém hlavní hrdina není totálně tupý... A ano, mluvím o tobě, Naruto), jistou míru realističnosti, i když zápletka obsahuje nadpřirozenou složku a v neposlední řadě podnět k zamyšlení. U sledování jsem si říkala: "No páni, to je přesně ono, proč není víc takových anime?" A pak mě to trklo: víc takových anime určitě je, ale já nikdy pořádně nehledala.
Tak v podstatě začala má dráha otaku. Začala jsem chodit na otaku srazy, kde jsem se seznámila se spousty podobně "postiženými", začala se učit japonštinu a objevovala nové a nové anime. Přirozeně jsem z některých byla nadšená, z některých méně a u některých jsem měla chuť vyhledat autora a zabít ho, ale tak už to v životě bývá.
Stále mě to nepustilo a očekávám, že mě to ani nepustí. Je mi jedno, že xenofobové o mně prohlašují, že se dívám na "čínské pohádky".
Doporučuju nesoudit anime podle Jetixu, Animaxu a spol: ani jeden ze zmiňovaných kanálů nesleduji, protože kvalitativně tam mají jenom ta nejhorší anime (s výjimkou Death Note, který občas dávají na Animaxu).
Jaká anime bych doporučila já osobně?

1) Death Note. Na ten jsem už pěla chválu dost, takže jenom krátký výtah z děje: Geniální student Yagami Light se nudí. Jednoho dne najde na zemi ležet černý zápisník, ke kterému je přiložen i návod. V něm se říká, že když do zápisníku napíšete jméno člověka a znáte jeho tvář, člověk do 40 sekund zemře na infarkt. Light tomu moc nevěří, ale neodolá a vyzkouší to. Později se rozhodne vyhladit pomocí zápisníku kriminálníky a vytvořit tak svou Utopii, ve které budou žít jen dobří lidé. Jenže je to správné? Kdo mu dal právo soudit lidi? Nestává se tím i on špatným člověkem? Navíc proti němu stojí tajemný geniální detektiv L, který se snaží zjistit, proč najednou masově umírají zločinci. On je jediný, který se dokáže Lightovi vyrovnat v inteligenci a rozehraje nebezpečnou hru...
Síla Death Notu spočívá hlavně v excelentních myšlenkových soubojích mezi L a Lightem.

2) Higurashi no Naku Koro ni (nebo taky When They Cry). Pokud se chcete doopravdy bát, jen směle do toho. Higurashi vám ukáže, že i kreslený seriál dokáže být skutečně strašidelný. Budete zmatení, zpočátku nebude chápat, o co tam vlastně jde. Vězte, že krví se tady nešetří, ale to není to děsivé. Děsivý je pohled na lidské šílenství, paranoiu, zdánlivě klidnou a veselou atmosféru, která nemá dlouhého trvání. A pocit, že proti osudu jste naprosto bezmocní.

3)Higashi no Eden. Okouzlující kousek, který se v mnohém podobá Death Note, ale má realističtější zápletku bez nadpřirozených sil a připadá mi ještě zajímavější. Podrobněji v recenzi, kterou chystám.

... a spoustu dalších (Serial Experiments Lain, Trinity Blood, Samurai Champloo, Sayonara Zetsubou Sensei, Basilisk: Kouga Ninpou Chou, Gintama, Air, Fullmetal Alchemist...), ale kdybych je měla všechny vypisovat, strávím tu několik dní. Uzavřu to takhle: anime je rozhodně zajímavá zkušenost a mnohdy je to lepší než většina patetických amerických seriálů (a českých mimochodem taky, dokonce i Mars of Destruction je lepší než Ordinace v růžové zahradě a kdo viděl Mars of Destruction, tak ten ví, jaký je to kalibr. Rozhodně je to MNOHEM kratší.)

Jediná věc, která mě mrzí, je česká anime komunita. Většina otaku blogů tady je pouze plná zkopírovaných textů a obrázků (já sice taky používám k recenzím obrázky, ale myslím, že je to něco trochu jiného) a skoro všechny jsou jenom o Narutovi a Bleach, čehož už mám plné zuby. Pozérští otaku blogeři, kteří píší za každou větou "desu" a vykřikují "kawaii" při každé jen trochu vhodné příležitosti jsou na odstřel (vlastně bych jim ani neříkala "otaku", ale oni si tak rádi říkají). Málokdo si vzpomene na klasiku a jméno "Hayao Miyazaki" většinou nikomu nic neříká, což je smutné, protože si myslím, že jeho filmy jsou legendární a většinou nesou zajímavé poselství. Kaze no Tani no Naushika (Nausicaa of the Valley of the Wind, Naušika z Větrného Údolí) je mistrovské dílo s velkým M.
S yaoi fanynkama je sice legrace, ale taky mi to pořád nemusí cpát (ano, jsem asi jediná otaku ženského pohlaví, kterou nebaví yaoi).
Z těchto a mnoha dalších důvodů jsem většinu svých otaku aktivit přesunula na mezinárodní stránky, vlastně všechny kromě tohoto blogu. Toť z mé strany asi vše.
Na veškeré texty mám copyright a tečka. Jakmile někde najdu něco svého, budete litovat, že jste se narodili.