Červenec 2010

Air - recenze

29. července 2010 v 17:39 | Katsumi-sama |  Anime recenze
air1
Kunisaki Yukito je na první pohled obyčejný budižkničemu... ééé, chtěla jsem říct, obyčejný hrdina anime. Však víte, takový ten typ, jehož fotku najdete ve slovníku pod výrazem "absolutně mimo." Co jiného byste si taky pomysleli o chlápkovi, který cestuje od města k městu jenom s loutkou, která představuje jeho jediný zdroj obživy? A ještě ke všemu s loutkou nezachází zrovna obratně? (Popravdě řečeno, když jsem viděla reakce jeho obecenstva, dost jsem se divilka, že už dávno neumřel hlady.) Avšak Yukito se nepoflakuje jen tak ze srandy králíkům: má totiž cíl. Jeho matka mu totiž kdysi dávno vyprávěla příběh o dívce, která se vznáší v oblacích. O dívce, která samotná nese tíhu toho největšího smutku, jaký si dokážete představit. Hledala ji, ale její čas vypršel a zemřela. Teď je na Yukitovi, aby za ni pokračoval v hledání...
Yukito dorazí do malého městečka, kde se setkává s mladou a podivnou dívkou Misuzu, která ho de facto zachrání před smrtí hlady a zároveň mu nabídne, aby u ní nějakou dobu bydlel. Yukito je vtěrka, takže... ééé, chtěla jsem říct, není nevděčný, takže se k Misuzu skutečně nastěhuje. Plánuje v městě zůstat jen tak dlouho, aby si vydělal dostatek peněz, ale všechno se tak nějak zvrtne, když se sblíží s Misuzu a dalšími obyvateli městečka, kteří řeší své ne až tak obyčejné problémy. Zdá se, že tajemná dívka z nebes je tak trochu zapojena v osudech většiny lidí z městečka a hlavně těch, se kterými se spřátelí. Největším otazníkem je však samotná Misuzu, které se zdají zvláštní sny. Sny o létání, které ji vracejí do minulosti. Navíc se zdá, že ji posedla tajemná choroba a s každým dalším snem je to jen horší. A co se stane, až se jí bude zdát poslední sen? Dokáže s tím Yukito něco udělat? Co se vlastně skrývá za legendou o okřídlené dívce?
Fajn, odmyslete si ironické komentáře na začátku, protože Air je skutečně něco, co byste neměli zmeškat. A předem vás varuju, připravte si kapesníky. Většina začíná brečet někde kolem šesté epizody, ti nejodolnější to vydrží až do poslední a tam se stejně rozbrečí. Nevím, jak bych mohla přesně popsat příběh Air. Začíná nevinně, nese se jenom v náznacích, objevují se nové postavy a skutečnosti. Zpočátku se zdá, že je to celé "jenom" o obyčejně neobyčejném životě lehce excentrické Misuzu... A i kdyby u toho zůstalo, nevadilo by mi to. Celé se to neslo v jakémsi lehce zasněném, poetickém tónu a atmosféra přímo dýchala létem. K tomu přispívala i celková kresba, kterou bych označila za typickou "oldschoolovku", což znamená velké oči, malinká pusa a nosík, dlouhé zářivé vlasy u dívek. Někomu to možná přijde přeplácané a já bych to tak nazvala taky, jenže Air je prostě třída v tom, co dělá a kvalita animace se mu rozhodně nedá upřít (však na ní taky dělal Key). Rozhodně se na to dívá dobře, je to plné světlých barev...
Zkrátka máte pocit, že se díváte jen na nějakou letní komedii s lehce tajmeným nádechem. Jenže pak děj začne gradovat a vy zjistíte, že všechno, co se děje, má dalekosáhlé následky a původně veselé anime se změní v jednu z nejsmutnějších věcí, co jsem kdy viděla. Už někde v polovině je vám jasné, jak to dopadne, ale stejně se díváte a doufáte společně s hrdiny, že všechno se v dobré obrátí.
Misuzu si prostě zamilujete: je sice nesamostatná, nešikovná a až moc hodná (typický druh postavy, kterým bych nejraději vyškrábala oči), ale přese všechno není otravná. Je sladká, snaží se nikomu nebýt na obtíž a zároveň je neuvěřitelně osamělá, hlavně kvůli své dětinskosti.
Yukita jsem na začátku trochu pomlouvala, ale dlužím mu omluvu, protože není typický anime hrdina. No, když se o teď chystám popsat, zní tak: hodný kluk, který má skutečně rád své přátele. Nalijme si čistého vína, takový koncept má 90% hlavních hrdinů, ale všechno je pouze o provedení, které bylo... odlišné. A příjemné. Vedlejší postavy jsou kupodivu rozvinuté, každá má své tajemství a nenašla jsem ani jednu postavu, která by mi lezla na nervy. Možná ze začátku Michiru, ale když se odhalil její příběh, můj pohled na ni se drasticky změnil.
Ráda bych komentovala hudbu v Air, ale kromě openingu si ji vlastně vůbec nepamatuju. Z toho můžu usoudit, že nejspíš nerušila, což je víceméně to, co od hudby v anime očekávám. Co se openingu týče, Tori no Uta je moc hezký song. Dokresluje pohádkovou a lehce mystickou atmosféru anime a pár dnů se udržela na mém osobním žebříčku TOP 10, i když si myslím, že se tam dostala hlavně kvůli své spojitosti s Air. Posuďte sami:
Každopádně mě anime Air nechalo plnou dojmů. Nikdy jsem neviděla nic tak smutného a optimistického zároveň. Krásně zobrazuje sílu vzpamatovat se i z těch nejtěžších ran osudu a znova žít. Je to skutečně romantické - a myslím doopravdy romantické, ne pseudoromantické jako některé mangy a jistá nejmenovaná kniha, kterou jsem už na svém blogu a kdekoliv jinde zpomlouvala dost - a přestože podobné věci obvykle nemusím, tentokrát jsem si to skutečně užila. Air je skutečně jedinečné dílko a zdánlivě ne příliš výjimečný nápad nám předkládá tak, že se výjimečným stává. Tak si to nenechte ujít a pokud máte náladu popřemýšlet si, jen do toho.

Zdroj obrázku: anime Air, režisér Ishihara Tatsuya, režisér animace Aratani Tomoe, zde
Zdroj videa: opening Air, zde

P.S.: Víte, že Air je založen na stejnojmenné japonské hře? A pak že ve hrách nebývají dobré příběhy. Znám spoustu zajímavých anime, které bývají založené na hrách - např. dnes už legendární série Higurashi no Naku Koro ni, která je známá taky pod anglickým názvem When They Cry nebo When Cicadas Cry.

Homosexualita aneb Tabu?

26. července 2010 v 16:19 | Katsumi-sama |  Úvahy
Musím říci, že články na zdejších blozích mě spíš než cokoli jiného překvapily. Sice jsem nečekala, že lidé tady smýšlejí jako ve středověku a budou veřejně dávat najevo, jak moc jim homosexualita připadá zvrácená, ale zároveň jsem taky nečekala, že většina článků bude hlásat to samé: a sice že homosexuálové jsou také lidé a že se k nim podle toho taky máme chovat.
Narozdíl od většiny překvapení, které jsem tady na blogu zažila, patří toto překvapení do kategorie příjemných zjištění.
Na druhou stranu si říkám, jestli to, co tvrdíte, je doopravdy skutečné, nebo se jenom alibisticky ukrýváte za slovíčka a smajlíky. Kdybych žila v jiné době a na dnešní dobu bych se dívala z pohledu historičky, nazvala bych 21. století nejspíš "obdobím druhého osvícenství." Proč? Všechno se dneska toleruje, každý má právo na vlastní názor. Alespoň zdánlivě. Co se týče homosexuality, existují tady dva veliké extrémy: na jedné straně jsou ti, kteří prohlašují, že by za ni upalovali a na té druhé zase ti, kteří tvrdí, že je to naprosto normální. První se nezřídka ohánějí Biblí a tím, že to "není přirozené", zástupci druhé skupiny zase argumentují tím, že znají spoustu homosexuálů a jsou to úplně normální lidi, že kluci gayové jsou fajn a jsou jako další kámoška a že za to nemohou.
Samozřejmě je dobře, že dnes už se odstupuje od přístupu číslo jedna, ale na druhou stranu mě někdy štve chování lidí ze skupiny číslo dvě, kteří si počínají tak radikálně, až si občas říkám, jestli si spíš nevyvinuli jakýsi druh "heterofobie." Stačí se před nimi jenom slůvkem zmínit něco ve stylu, že si nedovedete představit, že byste měli cítit něco víc než jen kamarádství ke stejnému pohlaví, a už je oheň na střeše. Otlučou vám o hlavu, že vaše názory jsou špatné a zastaralé, jak ještě takhle můžete smýšlet ve 21. století, jestli se za sebe nestydíte a než jim stačíte vysvětlit, že proti homosexuálům nic nemáte, stačí vás obvinit ze všeho, na co si jen vzpomenete: morovou epidemií ve středověku počínaje a hladomorem ve Třetím světě konče.
Ano, přílišní radikálové jsou špatní a je jedno, jakou myšlenku hlásají. Ale co si vlastně o homosexuálech myslím já? Příznám barvu a řeknu vám, co si myslím doopravdy: rozhodně mi to nepřijde přirozené, ale ani náhodou mi to nepřijde špatné. Je jenom normální, že heterosexuální osoba jako já nemůže pochopit, co homosexuálové cítí, takže mi to ani přirozené připadat nemůže. Zároveň ale na jejich jednání nespatřuji nic špatného, protože oni ani jinak nemůžou. Stejně jako já si nedokážu představit vztah s dívkou, oni si nedokážou představit vztah s příslušníkem opačného pohlaví. Příroda to u nich iž takhle zařídila. Většina lidí si myslí, že si svou orientaci vybírají, ale oni se s ní už rodí, je předem definovaná.
A přestože nevidím na homosexuálech nic špatného, jsem ráda, že jsem heterosexuální. Proč? kvůli okolí. A ne jen kvůli okolí, které gaye a lesby odmítá a zatracuje - myslím, že zrovna tomuhle bych se dokázala ubránit nejlíp. Nejsem typ, který příjimá urážky a jsem docela odolná vůči negativním projevům ostatních. Naopak, kdybych byla lesba, tak by mi nejvíc vadili lidé, kteří by se na mne dívali skrz prsty, šeptali by si o mně a navenek by prohlašovali, že jsem úplně normální. Taky by mi vadili lidé, kteří by za mne v jednom kuse bojovali... Protože bych se cítila hloupě.
Myslím, že takhle to cítí i většina homosexuálů. Se sexuální orientací se toho zkrátka nadělá. Na druhou stranu chápu rodiče, kteří jsou zklamaní z toho, že jejich děti jsou homosexuální - naděje na vnoučata je hodně mizivá. Možná že jednou v budoucnu bude společnost natolik tolerantní, že dovolí vychovávat děti homosexuálním párům, ale vždyť i registrované partnerství povolili teprve nedávno. Domnívám se, že zatím by děti na výchovu dostávat neměli. Ne kvůli toho, že by snad jejich výchovu nezvládali, vychovali by z nich špatné lidi (naopak, myslím si, že děti z homosexuálních párů by byly tolerantnější a zároveň by nebyly příliš radikální, protože by v tom vyrůstaly) nebo další homosexuály (čirý nesmysl), ale čistě jen kvůli společnosti. Umíte si představit, jak by se k takovým dětem chovaly jiné děti? Někdo říká, že děti jsou milé, protože jsou upřímné, ale to je zároveň jejich největší krutost. Je mi jasné, jakými přezdívkami by byly děti homosexuálních párů častovány a jak by po celou dobu trpěly. Proto si myslím, že čas ještě neuzrál... I když jednoho dne určitě přijde.
A přijde tehdy, až lidé přestanou na homosexualitu pohlížet jako na něco odporného, ale zároveň je přestanou fanaticky hájit. Až se na ně přestanou dívat jako na zvířátka v zoologické zahradě. Toť ode mě vše.

Srdce bouře - Prolog

20. července 2010 v 19:09 | Katsumi-sama |  Srdce bouře
Těsně předtím, než velmistryně Eruga vstoupila do chrámu, jako obvykle provedla krátký obřad Očištění. Byla to taková nezbytná maličkost, které se však nevyhnula ani velmistryně a je nutno dodat, že tato skutečnost Erugu poněkud popouzela.
"Nechť blesk osvětluje mou cestu a kéž se nikdy nenechám zaslepit temnotou," mumlala automaticky slova prastaré modlitby, které se vztahovala k jejímu řádu snad od začátku věků, a opatrně smočila své prsty v požehnané vodě. Přes veškeré její úsilí nedat na sobě vidět žádnou emoci se jí nepodařilo skrýt nepatrný úsměšek, když vstupovala do chrámu. Naštěstí ji nikdo neviděl: alespoň si to myslela. Tady si nikdo nemohl být ničím jistý a zdálo se, že stěny mají oči, ale Eruga se tomu už dávno přizpůsobila. Jediné místo, kde se ji nikdo neodvážil následovat, byl chrám: místo určené k meditaci, kam měla přístup pouze ona a pár vyvolených.
I když si to nerada přiznávala, pokaždé ji ohromila velkolepost chrámu, přestože zde byla již tolikrát. Byl to obrovský prostor, ve kterém i za výjimečně slunečných dní panovalo mírné šero a zima. Na tom by nebylo nic zvláštního, ostatně to bylo způsobeno tím, že chrám byl skutečně rozlehlý a byl celý zbudován z chladného kamene, který dobře nezadržoval teplo, ale tomuto logickému zdůvodnění věřil málokdo. Tento chrám byl asi nejzvláštnější ze všech chrámů vůbec - holé zdi nezdobily žádné obrazy ani relikvie, naprosto chyběla jakákoli sedátka a jedinou ozdobou a dominantou chrámu byl nevelký a prostý kamenný oltář zvláštního tvaru, který nijak nedával najevo, koho že to vlastně uctívá. Jinak byla celá místnost naprosto prázdná. Ale velikost tohoto chrámu nespoléhala v jeho vybavení: zdálo se, jako kdyby si chrám žil vlastním životem. Kdykoli do něj druha vstoupila, cítila změnu v atmosféře a docházelo jí, že z celého prostoru doslova sálá jakási prapůvodní základní myšlenka, starší než vesmír a starší než všechny filozofie světa. Cítila se maličká a nepatrná, když usedala na holou podlahu a rozjímala o světě, o řádu a o věcech budoucích. Tady ji napadaly její nejskvělejší nápady a občas, když měla skutečně veliké štěstí, se jí podařilo zlehka nadzvednout roušku všednosti a na tomto bezpochyby svatém místě zčásti nahlédnout do věcí budoucích. To si však nechávala pro sebe - nijak nepochybovala o tom, že ostatní sestry by to považovaly za rouhání.
Jako obvykle seděla na tvrdé zemi, ale dnes k ní žádné nové myšlenky nepřicházely. Nejspíš už je na to příliš stará, protože se už dlouho nedokázala dostat do stavu, který byl pro ni ještě před pár lety tak přirozený a samozřejmý. Velmistryně Eruga nevypadala staře a zcela nekriticky si musela přiznat, že po všech těch letech je stále ještě krásná a žádoucí žena. Nikdy nepřestala cvičit se svými schovankami, takže její tělo si zachovalo svou pevnost a ohebnost. Kolem očí už sice měla mírné vrásky, ale to jejímu obličeji srdcovitého tvaru ještě přidávalo na přitažlivosti zvlášť od doby, kdy si nechala narůst delší vlasy. Mohla si to dovolit, sama už vycházela do boje jen zřídka. Oblékala se stále jako mladá dívka, i když samozřejmě volila podstatně decentnější barvy. Na svůj věk prostě nevypadala a prozrazovaly ji jen zmíněné vrásky kolem očí a sem tam nějaká ta šedina v jejích jinak hnědých vlasech.
Eruga si povzdechla a snažila se dál soustředit, protože věděla, že u svých podřízených pomalu, ale jistě ztrácí respekt a nelíbilo se jí to. Zvlášť mladá Agnes docela drze pokukuje po jejím místě, ale Eruga by radši umřela, než aby přenechala svou pozici malé ctižádostivé zmiji jako je ona.
A to se může docela dobře stát, pomyslela si Eruga smutně. Dobře si byla vědoma intrik, které se kují za jejími zády, zároveň si však byla vědoma toho, že má stále ještě spoustu následovnic a Agnes si nic nedovolí. Zatím. Ale situace se může obrátit stejně rychle jako vítr.
Velmistryně potřásla hlavou, zahnala své neveselé myšlenky a sklonila hlavu. Pozorovateli by se mohlo zdát, že se snad modlí. V tu chvíli se ozvalo jemné, váhavé zaklepání. To Erugu překvapilo: celých dlouhých dvacet let se jí nestalo, aby ji někdo přerušil uprostřed rozjímání. Napůl podrážděně a napůl zvědavě vstala, aby dotyčného vpustila dovnitř. Při vstávání ucítila, jak ji louplo v zádech a bolestivě se ušklíbla - opravdu už není nejmladší. Se skřípotem otevřela dveře, aby za nimi spatřila jednu ze svých nejbližších důvěrnic a zároveň vrstevnic, sestru Neriu.
"Očistila ses?" optala se Eruga formálně a nedala nijak najevo své překvapení. Co by jí Neria chtěla říct tak důležitého, že nemohla počkat, až dokončí své rozjímání?
Neria zlehka sklonila hlavu. "Samozřejmě, paní. Mohu vstoupit?"
Eruga kývla a gestem ruky pozvala svou přítelkyni dovnitř. Měla pocit, že zpráva, kterou jí Neria přináší, nebude z nejpříjemnějších, protože drobná sestra měla ve své pihovaté tváři nevyzpytatelný výraz. Když se za nimi zavřely dveře chrámu a Eruga si byla jistá, že je nikdo nemůže slyšet, bez okolků spustila.
"O co jde, přítelkyně? Není moudré rušit mne v tuto hodinu." V jejím hlase zněla podivná směsice žertovnosti a vážnosti, pro velmistryni tak charakteristická. Neria to jako obvykle vzala naprosto vážně, čímž svou přítelkyni celkem popudila. Proč ji zná tak málo?
"Samozřejmě si to uvědomuji, paní. Věřte, že bych vás neobtěžovala, kdyby to nebylo výsostně důležité," ujišťovala ji. "Jde tady o jednu z našich schovanek. Vzpomínáte si na Felis?"
Eruga byla pyšná na to, že osobně znala každou sestru, dokonce i každou malou schovanku jejich řádu. Po chvilce přemýšlení si vzpomněla i na malou Felis: když ji viděla naposledy, mohlo jí být zhruba deset let. Bledý obličejík s vysokým čelem, ofina spadající do zářivě modrých očí, blond vlásky lemující oválnou tvář. K její vizáži také patřila vždy umouněné oblečení a odřená kolena. Pokud si pamatovala, nikdy nebyla moc šikovná a cvičila s dřevěným mečem ve chvíli, kdy její vrstevnice už dávno zručně máchaly mečem opravdovým. Přesto to děvče v sobě mělo cosi podivného, nad čím člověk musel přemýšlet. Snad to byl ten pozoruhodně dospělý pohled v tak mladé tváři…
"Copak je s malou Felis?" otázala se Eruga zdánlivě lhostejně.
"Bojím se o ni," řekla Neria prostě. "Chová se divně, divně dokonce i na ni, jestli chápete, co tím chci naznačit. Něco se s ní děje, je jako duchem nepřítomná, není třeba nemocná?" Neria breptala páté přes deváté a velmistryně ji sledovala s nemalým podezřením.
Eruga si v tu chvíli uvědomila, že Felis má zítra spolu s ostatními skládat zkoušku dospělosti, která rozhodne o jejím dalším osudu a vzápětí jí došlo, o co Nerii jde. Neria se skutečně bála. Vědoucně se usmála a položila jí ruku na rameno.
"Nech toho, Nerio. S tím nemůžeš nic udělat, sama Felis rozhodne o své budoucnosti."
"Ale když to nezvládne, tak…" Neria nedořekla, protože byla opět přerušena Erugou.
"To děvče má v rukou svůj osud a ty v ni musíš věřit." Její pohled byl náhle tvrdý a Neria věděla, že s ní nehne.
"Děkuji za váš čas," zamumlala a bez dalšího slova opustila chrám. Eruze bylo jasné, že se urazila - brala si osudy svých schovanek až moc osobně. Vzdychla si: ani ona nepřála malé Felis nic zlého, jako ostatně žádné jiné schovance, ale někdy prostě není zbytí.
Kdo ví, pomyslela si. Třeba nás ještě zítra překvapí.


Co říkáte na prolog? Byla bych ráda, kdybyste uvedli nějaké své myšlenky a taky to, na čem mám zapracovat. Děkuju předem.

Povídky - rozcestník

20. července 2010 v 19:06 | Katsumi-sama |  Povídky
Jediná lilie (coming soon)
Dotek stínu (coming soon)
Jednorázovky (coming soon)

Jo, zase je toho málo, ale povídek bude doopravdy dost, takže si to chci od začátku třídit :)

Franken Fran - recenze

20. července 2010 v 13:30 | Katsumi-sama |  Manga
ff1
Přináším vám další manga recenzi, protože jsem si všimla, že mangu nějak zanedbávám a zatím tady mám recenze v poměru 4:1 pro anime, takže to musím změnit. Seznamte se tedy s mangou... *v pozadí si představte oslavné fanfáry*

Franken Fran
Délka: zatím přeložených asi 41 kapitol
Status: Nedokončená
Autor: Kigitsu Katsuhisa
Žánry: Komedie, Horor, Nadpřirozeno, Psychologické, Seinen (někdy se uvádí i Ecchi, ale tak nějak nechápu proč).

"Začněme s operací." - Madaraki Fran

Madaraki Fran není jen tak obyčejná dívka a to ne proto, že by byla mimořádně krásná, její rodiče se odstěhovali do Ameriky a ona díky tomu má celý byt pro sebe a jako na potvoru ji obletuje parta největších bishíků, i když předtím o žádného kluka nikdy nezakopla. Tak pro začátek je jejím "otcem" šílený vědec Madaraki-san, pokud ovšem budete nazývat osobu, která vás sesbírala rovnou z krchova po kouscích, zase vás složila dohromady, oživila a přidala pár věciček navíc, svým otcem. Kromě toho žije na obrovském opuštěném panství, kde jí posluhují nejrůznější kreatury, jako například mladý sympatický Okita, kterého bych možná nazvala bishíkem, kdyby shodou okolností neměl hlavu člověka a tělo psa. Jako by toho nebylo málo, Fran se rozhodla jít ve šlépějích svého "tatínka" a většinu ze svých sloužících si postivě sama sešila z... no, jak ji tak znám, asi nebudete chtít vědět, z čeho je vlastně sešila. A protože starý Madaraki-san si odjel kamsi sbírat výzkumné materiály, Fran má pro sebe celý dům... A musí udržovat rodinný byznys, který spočívá ve vyhledávání klientů, jejichž potřeby jsou... poněkud neobvyklé.
Manga Franken Fran zatím nemá nějaký souvislejší příběh, každá kapitola má své vlastní téma, ale všechny se točí kolem podivných zákazníků, Fran a hlavně jejích nechvalně proslulých experimentů. Fran dokáže splnit jakékoli přání: nemá problémy s oživením mrtvých, dokáže zachránit život tam, kde běžné medicínské postupy selhávají, umí dokonce převrátit proces stárnutí naopak a kosmetické operace by zvládla s dvěma rukama uvázanýma za záda (a to doslova, jelikož při operaci si dokáže násobit množství rukou), ale přestože zákazníci vždycky dostanou, po čem touží, málokdy jsou spokojeni, jelikož výsledky Franiných akcí jsou skutečně... neobyčejné. A slovo "neobyčejné" je v tomhle případě hodně silný eufemismus. Kdybyste umírali, nechali byste Fran, aby vás operovala? Riskovali byste, že se probudíte třeba s tělem obří housenky? U většiny mang mi vadí, když nemají žádný návazný děj, ale Franken Fran je výjimka: každá kapitola sama o sobě je malým uměleckým dílem, které obsahuje přiměřenou dávku humoru (živě si pamatuju situaci, kdy si Fran stěžuje Okitovi: "A pak mi řekl, že jsem zrůda! No chápeš to? Jako bych snad byla nějaký šílený vědec!" a zrovna u toho vytváří nějakou nestvůru, načež ji Okita sjede pohledem a řekne: "Tak to od něj bylo ošklivé."), nějaký ten lidský příběh, který je většinou zamotanější, než se zdá na první pohled, SPOUSTU ale doopravdy SPOUSTU krve (a detailních pohledů na vnitřnosti a znetvořené bytosti, muhaha)... a překvapivá zápletka na konci. Jak už jsem jednou zmínila, důsledky Franiných akcí jsou neobyčejné a hlavně nepředvídatelné.
Sama Fran je hodně zajímavý charakter - do jisté míry se může zdát nešikovná, naivní a dětinská. Ona taky taková je, ale zároveň je to jedna z nejkrutějších postav, jaké jsem kdy poznala, dokonce i přes její jediné krédo - nezabít žádnou lidskou bytost a zachraňovat lidské životy za každou cenu... Nebo možná hlavně díky tomu krédu, Fran totiž věří, že všechny formy života jsou si rovny... Většina jejích experimentů by si podle mě raději vybralo smrt. Nejvíc zábavné na tom všem je fakt, že Fran vůbec není zlá a neuvědomuje si, co těm lidem vlastně připravuje za muka a často si myslí, že by jí měli být vděční. Zdá se, že nemá moc velké svědomí, protože když jí dobře zaplatí, je schopná spolupracovat s kýmkoli a ať se jedná o cokoli. Další postavy jsou vesměs epizodní a jejich charaktery jsou víceméně jenom nastíněny, snad s výjimkou Franiny "malé sestřičky" Veronicy, která narozdíl od Fran není svým založením vědec, ale zabiják. Jak ovšem sami zjistíte, zabiják není ani zdaleka tak krutý jako vědec... Fran se na všechno dívá očima vědce a vše bere jako experiment. i přesto všechno je zároveň sympatická a uvěřitelná. Neznám nikoho, kdo vydržel u Franken Fran déle než deset kapitol a neměl Fran rád, což o něčem svědčí.

Tahle manga ani zdaleka není pro všechny a troufám si říct, že ji budete buď milovat nebo nenávidět - nic mezi tím není. Věřte mi, že to nemá v popisu "horor" jen tak pro nic za nic. Mangaka se s ničím nepáře, kresba je skutečně hezká, na druhé straně šíleně detalistická a to hlavně v okamžicích, kdy si prohlížíte Franiny výtvory... A věřte mi, že to nikdy není hezký pohled. Umím si představit, jak se zachová většina lidí po přečtení prvních pár kapitol: zhnuseně zavře prohlížeč s tím, že je to odporné, nemorální a hlavně nelidské. Ale ti, kteří vydrží, vydrží většinou až do samého konce.
Už spousta lidí mi řekla, že mám zvrácený vkus (z toho většina mí přátele :D) a rozhodně budu pokračovat ve čtení. Zajímá mě, co všechno má ještě Fran v rukávu... V jednom z mnoha rukávů.

Zdroj obrázku: jeden z obalů mangy Franken Fran, nakreslil Kigitsu Katsuhisa, zde

P.S.: Tak strašně moc bych chtěla anime Franken Fran. Už jenom kvůli tomu, abych viděla ty operace rozpohybované... Ách *zasněný pohled v očích*

Prázdniny aneb Blogové humoresky

19. července 2010 v 14:29 | Katsumi-sama |  Úvahy
Při pohledu na nové téma týdne jsem se ušklíbla - sice mě už začínaly mírně nudit všechny ty články o Facebooku, ve kterých člověk zpravidla vnímal toto médium buď černě (je to ta největší kravina, jakou jsem kdy viděla, ničí to životy a způsobuje globální oteplování!) nebo bíle (je to ten nejúžasnější vynález od objevení ohně, kompletně to změnilo můj život k lepšímu a budu u něj sedět celý den do skonání věků, amen), ale vybrat si jako téma týdne prázdniny? Je mi jasné, že to si moc nepočtu. Protože kdo napíše o prázdninách něco vtipného, ironického a prvokujícího? Nikdo. Dovolte mi uvést menší příklad "typického" prázdninového článku: čekám, že se jich tu obeví desítky a obsahem budou stejné.

Ahojkii, téma týdne jsou prázdniny. No, co bych tak o prázdninách napsala. Je to čas, kdy si odpočineme od učení a otravných učitelů. Je to doba, kdy nemusíme nic dělat a prázdniny mají samozřejmě všichni mnohem radši než školu. Já taky, přece nejsem divná :D :D Copak děláte o prázdninách? Já se koupu. Miluju plavání. Tak to bude asi vše, papa :-*

Suma sumárum čtyři řádky, pár emotikonů, žádná myšlenka a zbožné přání, aby dotyčným stoupla návštěvnost. Řekla jsem si, že to celé pojmu trochu jinak, protože nemám nejmenší náladu zařadit se do onoho prázdniny vychvalujícího davu. Přemýšlela jsem nějakou chvíli a pak mi došlo, že když už jsem napsala typickou ukázku článku na téma Prázdniny, jak by ho napsaly některé blogerky, proč bych nenapsala pár takových ukázek článků tak, jak by je napsaly jiné osoby? S myšlenkou, že by to mohla být celkem psina, jsem se do toho pustila a tady máte výsledek...

Jak by to napsal učitel?
Ha, konečně jsou prázdniny a já si můžu oddechnout od té havěti, co si říká žáci. Nevěřili byste, jak tupí jsou v okamžicích, kdy se je snažíte něco naučit a jak jsou naopak vynalézaví v těch situacích, kdy vám připravují různé naschvály. Sice neví, jaký je vzorec na výpočet obvodu trojúhelníku a Pythagorova věta jim nic neříká, zato přesně ví, kde bydlím, jakou trasou se vracím domů, pamatují si, že nesnáším pavouky a dokáží všechny tyhle poznatky přesně využít v praxi. Jak říkám, ještě že už jsou prázdniny. Lehnu si, budu koukat do prázdna a celé dva měsíce si budu užívat... *po dvou dnech* Nerad to přiznávám, ale bez těch malých otravů se šíleně nudím. Kdy už skončí prázdniny?

Jak by to napsal ředitel školy?
Ještě že už jsou ty prázdniny, ti učitelé jsou snad ještě otravnější než žáci. Tohle platí ještě víc pro vychovatelky, které mě věčně zasypávají stížnostmi na témata jako "stoly v družině jsou příliš hranaté a děti si o ně mohou vyrazit oko." Viděli jste někdy tak prostoduché díte, které by si vyrazilo oko o hranu příliš hranatého stolu? Dotyčné vychovatelce jsem doporučil dlouhou dovolenou, práce s dětmi je přece jenom dost vyčerpávající.

Jak by to napsala matka?
Jsem ráda, že konečně nastaly prázdniny, takhle alespoň můj Petřík nezamešká moc školy. Víte, měl takovou ošklivou příhodu: v družině nedával pozor a nešťastnou náhodou si vyrazil oko o příliš ostrou hranu stolu, takže je v nemocnici. Samozřejmě jsem si stěžovala vychovatelce, která hned předala stížnost řediteli, tomu nafoukanému paňácovi bez špetky odpovědnosti. Péťovi se daří líp a se svým postižením bojuje opravdu statečně. Už se těším, až spolu zajdeme k vodě, to mu jistě prospěje. A až začne moc zlobit, odlifruju ho k babičce. Ach, život je fajn a prázdniny taky.

Jak by to napsal Péťa?
Díky Bohu za prázdniny, z té školy už jsem měl takové deprese, že jsem si radši vyrazil oko a příliš ostrý roh stolu, abych si prázdniny trochu prodloužil a ještě tím zavařil škole. Plán skvěle vychází, mám spoustu volna, všichni mě litují, mamka mě obskakuje jako nemluvně a ze školy mi chodí omluvné dopisy. Jediný podstatnější zádrhel je ten, že nevidím na jedno oko, ale mám ještě to druhé a navíc je strašně cool chodit s pirátskou páskou přes oko, takže no problem! Zítra jedu k babičce. Miluju prázdniny.

Jak by to napsala babička?
Zajímalo by mě, který sadista vymyslel prázdniny. Celý rok si žiju poměrně v klidu, jsem v důchodu, takže pracovat nemusím, starám se o domácí zvířata a pečuju o zahrádku. Ale pak přijde léto a moje dcera ke mě odlifruje toho svého malého spratka, který zničí všechno, o co se celý rok snažím, ve zlomku sekundy. Uh, samozřejmě jsem myslela "má dcera ke mě pošle mého vnoučka, světlo mého života, jehož radost je i mou radostí." Jak ráda bych ho vzala lopatou po hlavě... Ale slyšela jsem, že si někde vyrazil oko, takže bych to mohla narafičit jako nehodu... Špatná koordinace dělá divy. Hmm... Že by spadl do žumpy? Možná bych ji měla jít odkrýt, to víte.

Jak by to napsal policista?
To snad není pravda, jsou prázdniny a já tady řeším případ vraždy, kdy babička hodila svého vnuka do žumpy. V jakém to žiju zkaženém světě? A vůbec, proč si vůbec píšu blog? Jako bych i tak neměl dost práce, navíc mého kolegu vyhodili právě kvůli blogování, když zveřejnil na internetu mou nelegální sbírku zbraní a prohlásil, že je jeho... Ups, nic jste neslyšeli, jasné?

Vidíte? Chtěla jsem napsat relativně neškodný článek o létě a prázdninách a nakonec mi vylezlo tohle: věřte, že jsem to rozhodně neplánovala, ale tohle se stane, když popustím uzdu svému zvrácenému já. Jako kompenzaci vám tu umístím jednu 100% prázdninovou fotku (je moje, fotili jsme v delfináriu Marineland nacházejícím se ve Španělsku, konkrétně poblíž městečka Alcúdia)
delfíni
Hezká, ne? A ještě něco... nikdy nenaštvěte vaši babičku :D

Jigoku Shoujo - recenze

18. července 2010 v 16:29 | Katsumi-sama |  Anime recenze
js1
Rádi surfujete na internetu? Pravděpodobně se tam věnujete povětšinou nevinným věcem (tajné sledování nepřístojných stránek, které ukrýváte před vašimi rodiči, se nepočítá), ale představte si, že existuje jistá stránka, na kterou máte přístup pouze o půlnoci. Abyste tu stránku našli, musíte doopravdy chtít. Říká se, že když na stránku Jigoku Tsushin (Pekelná pošta) napíšete jméno někoho, komu se chcete pomstít, Jigoku Shoujo (Pekelná dívka) ho odnese do samotných hlubin pekelných. Zní to dobře, co? Kolika lidí byste se takhle chtěli zbavit? Co takhle váš fyzikář, ta holka, která vám přebrala kluka, případně soused, který vám neustále tropí naschvály? Ale dejte i pozor - Peklo není holubník a rozhodně nedává nic zadarmo. I tady funguje starý dobrý princip něco za něco, takže po odeslání jména vám přijde krvavě rudá sms a krátce poté se vám zjeví sama Pekelná dívka, Enma Ai. T vám ještě dá poslední možnost z toho všeho elegantně vycouvat - věnuje vám slaměnou panenku s červenou šňůrkou kolem krku a informuje vás, že pokud šňůrku rozvážete, zpečetili jste dohodu. Pokud tak uděláte, skutečně odnese vámi označeného do Pekla - problém je v tom, že vy sami budete označeni černým symbolem a po smrti se můžete rozloučit s nějakýma myšlenkama na nebe. Přemýšlejte, stojí vám to za to? Jigoku Shoujo neboli Hell Girll je čistě epizodické anime, ve kterém se řeší pořád dokola to samé dilema - člověk je nešťastnými okolnostmi dohnán k návštěvě stránky, po objevení Enmy Ai řeší, jestli to má nebo nemá udělat, nakonec se rozhodne, že to udělá, Enma Ai vyráží ze svého útulného domečku spolu s třemi svými kumpány (bishík Ichimoku Ren, který je mezi postavami bezkonkurenčně nejoblíbenější a díky schopnosti vyslat své oko kamkoli je ideální špeh, stařík Wanyuudo, jenž slouží hlavně kočár a Honne Onna, podle všeho bývalá prostitutka, která dokáže měnit podobu) a provede pomstu. Provedení pomsty bývá obvykle nejzábavnější část celého anime, protože se ukazuje sadistická stránka, kterou miluju. není to tak, že by Enma Ai a spol. prostě přišli, sebrali hříšníkovu duši a udělali dětem pá pá - to by bylo moc jednoduché. Oni si napřed s nešťastníkem trošku pohrají - a pohrají si s ním tak, že na to do konce vého krátkého života nezapomene, to vám garantuju. Jiatě, je to sice zajímavé, ale po pár dílech, ve kterém se opakuje ta samá dějová linka, vás to přese všechno začne mírně nudit. Nastaly i pokusy o nějakou větší dějovou linii, kdy byl do děje naroubován novnář a hlavně jeho malá dcerka Tsugumi, která mívá podivné stavy, ve kterých vidí Pekelnou dívku. Novinář si samozřejmě přeje, aby byla Tsugumi v pořádku a zároveň si přeje, aby Jigoku Shoujo přestala působit v lidském světě, takže s pomocí Tsugumi vyhledává lidi, kteří chtějí využít služeb Enmy Ai a snaží se jim to rozmluvit. Bohužel bezvýsledně a ještě ke všemu vším tím svým šťouráním Pekelnou dívku a spol. docela nakrknul. Naneštěstí se mi zdá, že tahle dějová linie je na celé anime naroubována hodně násilně, nikdy se jí nevěnuje tolik prostoru, aby byla skutečně zapamatovatelná, protože se anime víc soustřeďuje na epizodické postavy a události, zatímco Tsugumi a její otec jsou skoro vždy ukázáni jen v situacích, kdy buď přicházejí pozdě, nebo nezvládnou nikoho přemluvit, že věci se dají vyřešit i jinak. Celkově by se dalo říct, že na hříšníky nemají žádný vliv. To se ovšem nedá říci o Enmě Ai - posledních pár dílů, ve kterých zjišťujeme, jak se vlastně dostala ke své práci a její minulost, je skutečně skvělých a kdyby se celé anime neslo v podobném duchu, uvítala bych to. Tím nechci říct, že předchozí díly byly špatné - to ne, jenom se mi styl posledních dílů zamlouval nejvíc.
Jigoku Shoujo je hodně psychologické anime - sice si říkáte, že byste něco podobného nikdy neudělali, ale je to pravda? Nikdy nevíte, jak se zachováte ve vypjatých situacích, dokud skutečne nepřijdou... A kdybyste měli možnost jen tak odstranit příčinu vašich problémů, neudělali byste to? Přemýšlejte. Navíc si určitě říkáte, že ublížit druhému člověku takovým způsobem je špatné, ale na druhou stranu do jisté míry chápete, proč se lidé rozhodli, jak se rozhodli a s překvapením zjistíte, že je tolerujete. Na celém anime je děsivá jedna věc: lhostejnost Enmy Ai. Je jí jedno, co se bude dít s člověkem, kterého odnáší do pekla a je jí jedno, jestli je tam právem či neprávem. Ano, vyskytnou se tam i díly, kdy se do pekla dostanou relativně nevinní lidé, z čehož mrazí. Enma Ai sama nemá skoro žádnou moc něco změnit - ona pouze plní kontrakt, ke ktreému se uvázala.
Kresba je oproti manze moc hezká, není typicky anime, ale o to více realistická. Každopádně alespoň mně připadala sympatická, dobře se na to dívalo a nijak to nerušilo dojem, což znamená, že nemáte čekat žádné super mega kawaii chibísky.
Co se hudby týče, tak ta byla vybrána výborně: je lehká a dokresluje celkovou mystickou atmosféru anime. Jako tradičně vám tu dám openig:
Musím přiznat, že jednu dobu jsem tuhle píseň (Sakasama no chou) poslouchala téměř každý den. A konečný verdikt? Moc hezké anime, u kterého si můžete zapřemýšlet a možná i trochu zasmutnit, když máte tu správnou náladu. Jenom bych vytkla opakující se schémata dílů a to, že stále nevíme moc o postavách jako Ichimoku Ren, Wanyuudo a Honne Onna, o nichž dostáváme informace pouze v podobě krátkých nicneříkajících flashbacků. I když, jsou tady další dvě série, Jigoku Shoujo Futakomori a Jigoku Shoujo Mitsuganae, takže možná dostanou více prostoru tam.

Zdroj obrázku: anime Jigoku Shoujo, režisér Takahiro Omori, animace Oka Mariko, zde
Zdroj videa: zde


School Days - recenze

16. července 2010 v 21:09 | Katsumi-sama |  Anime recenze
sd1
Pokud vám název tohoto anime evokuje nějaké příjemné vzpomínky na školní zážitky, výlety s kamarády, první lásky a každodenní starosti, které jsou ze zpětného pohledu vlastně docela milé, nenechte si kazit iluze a na School Days nekoukejte. Pokud to ve vás nevyvolává nic, stejně na to nekoukejte. Věřte mi, je to pouze pro vaše dobro. Čeká vás 12 (slovy dvanáct) úmorných epizod, které přežijí pouze sadomasochisticky založení jedinci - tohle je má slabina. Když narazím na něco, co mě těžce nebaví, na 100% to dokoukám, abych pak mohla napsat sžíravou recenzi (tohle je přesně ten důvod, z kterého jsem dočetla první díl Stmívání). Ale k ději... Pokud budete dostatečně shovívaví k tomu, že to budete nazývat "děj."
Představte si neskutečně odporného kluka, jenž bude mít všechny vlastnosti, za které by normálně uvažující dívka vraždila. Tak, máte? Teď to vynásobte stem a dostanete hlavního "hrdinu" School Days. Ta kreatura, jež nese jméno Itou Makoto, je středoškolák a každý den dojíždí vlakem (není nad originalitu, co?) Ve vlaku potká neuvěřitelně tupou... chci říct, krásnou... dívku s neobvyklý jménem Kotonoha Katsura. Protože je úchyl... ehm.. myslela jsem "zamilovaný", vyfotí si dotyčnou a nastaví si ji jako tapetu na telefon. Kdyby mě si takhle fotil cizí chlápek, patrně bych si ho podala ("Co hodláš s tou fotkou dělat, ty červe?"), ale naše Katsura-san je evidentně příliš zaměstnaná zíráním do prázdna, než aby si něčeho všimla. Makoto ve škole zírá na její fotku a představuje si kdo ví co (radši to nechci vědět), když v tu chvíli se mu do cesty připlete otravná, nicméně slušně vypadající Saionji Sekai. Sekai z něj během minutky vytáhne, kdo je holka na fotce a nabídne mu, že mu pomůže dát se s ní dohromady. Jak řekne, tak taky udělá a za chvíli je z Makota a Katsury šťastný pár. Tady by to mohlo skončit a ani já, odpůrkyně školních anime, bych si nemohla stěžovat. Příběh by byl docela realistický a HLAVNĚ by byl hodně krátký. Takově štěstí mít samozřejmě nebudeme: Sekai začne žárlit na Katsuru, kompletně změní své chování a snaží se Makota dostat. Dobře, beru. Sice v duchu řvu: "Proč? Proč chcete obě toho malého bezpáteřního šmějda?" Ale pochopím. Nepochopím, když po něm jde každá spolužačka. No, kdyby každá spolužačka: Každá žena, která se v anime objeví, strašně touží po Makotovi. A Matoko, který nemá páteř, si s nějakou věrností nezatěžuje hlavu a užívá si s každým, kdo není proti. Reakce dívek je zajímavá - trápí se, že jejich "miláček Makoto" si užívá s jinými, ale jsou naštvané jen na své sokyně a svého přátele oddaně milují. Někdy ve středu anime jysem došla k názoru, že všechny holky ze SD musí být mentálně retardované, protože jinak si to vysvětlit nedovedu. Celé anime je o neuvěřitelně odporném klukovi, po kterém touží každá holka v dosahu deseti kilometrů. O charakterech se nedá mluvit, protože žádné v podstatě nejsou, ale musím dodat, že Makota si budu pamatovat nejspíš až do konce života jako největší machistický symbol - a symbol nenávisti, samozřejmě. Ještě nikdy jsem takhle nenáviděla osobu, která neexistuje: dokonce i moje nenávist k Haruno Sakuře z Naruta, případně Inoue Orihime z Bleache, by se ve srovnání s nenávistí k němu změnila jen v lehkou averzi. Vždyť ty holky vlastně nejsou zas tak špatné, ne? ... Ale ne, zas tak jsem z toho ještě nezcvokatěla. Všechny holky jsou naprosto povahově ploché... Jejich jediným typickým znakem je neuvěřitelná tupost a proradnost. Víte, já mám mrchy ráda, ale tohle je trošku moc.
Teď ke kresbě: někomu se sice může zdát hezká na obrázku, ale jednoho by překvapilo, jak moc špatně je to animované. Postavy vypadají jedna jako druhá a po chvíli to začne otravovat. Výkony seiyuu nejsou špatné, jde o průměr, který rozhodně nevytáhne z bahna tohle "veledílo." Hudbu jsem ani nevnímala, protože jsem měla ustavičně spadlou bradu a s výrazem typu WTF jsem se sama sebe pořád dokola ptala, proč na tenhle nesmysl ještě koukám.
Pustila jsem si opening a došla jsem k závěru "nic moc." Z toho slaďoučkého j-popu mi bylo špatně a s láskou jsem vzpomínala na opening Elfen Lied (Lilium), Sayonara Zetsubou Sensei (Hitotoshite Jiku ga Bureteiru), Higurashi no Naku Koro ni (Higurashi no Naku Koro ni) a Death Note (the WORLD, Whats up, people?!). Dám vám to tady, ať se taky potrápíte:
Ale na tomhle anime je překrásná jedna věc: konec. Za a) jste štěstím bez sebe, že to mučení končí a za b) dostanete malé překvapení, nad kterým mé pomstychtivé srdce zaplesalo. Už jen pro ten konec stálo za to na School Days koukat. Hezká loďka. Pokud máte ty nervy, tak se na to podívejte už kvůli tomu konci, který je skutečně... netradiční, ale neříkejte, že jsem vás nevarovala.

Zdroj obrázku: anime School Days, režisér Motonaga Keitaro, animace Tanaka Hiroki, zde
Zdroj videa: opening School Days, zde

Sayonara Zetsubou Sensei - recenze

15. července 2010 v 15:28 | Katsumi-sama |  Anime recenze
szs1
Dovolte, abych vám představila neobyčejného učitele třídy 2-H: Itoshiki Nozomu. Nozomu je pravděpodobně nejdeprimovanější člověk na světě, vidí všechno v negativním světle a každou situaci si vyloží tím nejhorším možným způsobem. Pro všechny případy s sebou nosí lano, pomocí kterého jednoho dne hodlá ukončit svůj mizerný život... A to by se taky stalo už v první epizodě, kdy se Nozomu snaží oběsit se na jedné ze sakur a nejspíš by se mu to i povedlo, kdyby ho svým vlastním svérázným způsobem nezachránila jedna z jeho budoucích studentek, Kafuka Fuura-san (no, sice ho spíš ještě dodělala jak po psychické tak fyzické stránce, ale to tady nebudeme řešit, že? :D) Kolotoč podivných, bizarních a hlavně neuvěřitelně vtipných situací a gagů může začít.
Ehm... Zdál se vám úvod k ději krátký? Jo, to bude asi tím, že tohle anime žádný pořádný děj ani nemá. Nepotkáte tu žádné mimozemšťany, kteří se snaží ovládnout svět, nejsou tu žádní pofidérní ninjové pokřikující nesmyslné fráze, dokonce se tu neobjeví ani jeden bůh smrti. Nebude se zachraňovat svět, nikoho ani nenapadne zastavovat nějakou šíleně nebezpečnou teroristickou organizaci. A nikdo najednou nepřijde k žádným zvláštním schopnostem, pokud ovšem nepočítáme neuvěřitelnou schopnost Nozomu-senseie vytěžit z každé situace to nejhorší. Nuda? Ani náhodou. Víte, někdy přijde anime, kdy jste už od první epizody přilepení k obrazovce, poťouchle se pochechtáváte, je vám jasné, že tohle bude přesně váš šálek kávy a litujete, proč to jen nemá víc dílů. Přesně tohle je pro mne Sayonara Zetsubou Sensei - jedna z nejvtipnějších komedií, jaké jsem kdy viděla. Ano, SZS je komedie a je to jedna z nejchytřejších komedií, jaké jsem kdy viděla. Nepovažuje se tam za vrchol humoru, když někdo uklouzne po banánové šlupce. Nečekejte žádnou rádoby vtipnou tsundere, která mlátí hlavního hrdinu. Je to černá komedie, chvílemi dokonce sadistická, ale hlavně hodně sebeparodická. Anime brilantně paroduje jak různé japonské zvyky, tak jiná anime (mnozí z vás jistě poznají narážky na Lucky Star, Captain Tsubasa a dokonce i hororové dílko Higurashi no Naku Koro ni).
Celé Sayonara Zetsubou Sensei je založené na vtipných a do extrému vyvedených charakterech: o učiteli, který neustále touží ukončit svůj život, jsem se už zmiňovala a je to bezpochyby nejlepší charakter celého anime. Je strašně sympatický (a já mimochodem došla k závěru, že zároveň strašný bishík :D) a ehm... no, realistický říct nemůžu, ale to nic nemění na tom, že je skvělý. Na rozdíl od většiny hlavních hrdinů není tupý, naopak je velice inteligentní, zároveň však není nechutný přechytřelý rýpal. Neodpustím si jeden citát: "A tak lidé spolu s inteligencí získali zoufalství." Řekla bych, že citát hodně sedí a dokazuj, že SZS není jen tak obyčejná komedie, ale chytrá komedie s hloubkou. Zpět k postavám: Kafuka Fuura je naprostý opak senseie, je to nejoptimističtější člověk na světě, kerý ve všem negativním jevům přistupuje s tak hloupým a naivním zdůvodněním, že se prostě musíte smát. Komori Kiri je hikikomori, Matoi Tsunetsuki stalkerka, Otonashi Meru závislačka na telefonech a nedokáže se nijak jinak vyjadřovat, Kitsu Chiri nesnesitelná perfektcionistka, Kobushi Abiru miluje zvířátka víc, než by bylo zdrávo, Kimura Kaere trpí rozdvojením osobnosti (a je tam jen kvůli fanservisu, haha :D), Sekiutsu Tarou alias Maria je nelegálnní imigrantka odněkud z Jižní Ameriky a Hitou Nami je... normální?
Asi je vám jasné, že s takovou partou zažijete neskutečná dobrodružství. Anime samo sebe nikdy nebere vážně a občas jste dokonce svědky toho, jak se baví o tom, proč jejich seriálu klesá sledovanost a hádají se o to, kdo za to vlastně může.
Já jsem proslulá tím, že všude hledám příběhy a zápletky, ale tady jsem prostě držela hubu a krok, koukala na anime a užívala si tu šílenost plnými doušky. Nevím, o co tam jde, proč to vůbec vymysleli a co tím sledovali: všechno je mi to fuk, tohle je prostě geniální.
Co se týče grafiky, zpočátku mi připadala hodně divná, generická a zastaralá, ale už v polovině prvního dílu jsem došla k názoru, že je to jenom další sebeparodie, že to vlastně vypapá hodně dobře a sensei je neuvěřitelný bishík... Ale to už jsem tu jednou psala, co? :D U SZS můžeme sledovat obvyklý fenomén: zdá se, že všechny dívky k učiteli něco cítí, přesto to rozhodně není obvyklá harémovka. Dívky nejsou obyčejné, proto svou náklonnost projevují... ehm, netradičně. Nudit se rozhodně nebudete, ne pokud vám nevadí nedostatek příběhu, znáte otaku poměry a chápete chytré gagy. A taky pokud vám nevadí pořád zastavovat obraz, abyste si mohli přečíst vtipy napsané v pozadí.
Co se týče hudby, jsem totálně ztracená. Já za to nemůžu, zahrálo mi to přesně do noty. Opening není žádný sladký j-pop, ale šílený j-rock s psychopatickým a zároveň inteligentním textem - zkrátka k Sayonara Zetsubou Sensei perfektně ladí. Posuďte sami:

Nemám sílu kritizovat vady, které v tomhle seriálu určitě jsou (moc velká nelogičnost, neexistující děj, postavy jsou až moc extrémní), protože z nějakého zvláštního důvodu to v Sayonara Zetsubou Sensei vůbec nejsou vady, jsou to naopak přednosti. Nevím, jak to udělali, ale nebudu to řešit a jdu zkouknout další dvě řady :D

Zdroj obrázků: anime Sayonara Zetsubou Sensei, režisér Shinbou Akiyuki, grafický režisér Kato Hiroshi, původní tvůrce Koji Kumeta, zde
Zdroj videa: opening Sayonara Zetsubou Sensei, zde

Fejsbůk

13. července 2010 v 16:09 | Katsumi-sama |  Úvahy
Ano, i já jsem se rozhodla napsat článek na Téma týdne a oblažit vás svým skromným názorem na toto téma. I když jsem na blogu nová, bylo mi hned jasné, že na tohle téma se pravděpodobně spustí lavina reakcí: Facebook je momentálně téma, které se, jak se mi zdá, poslední dobou řeší ze všech stran. Otázkou zůstává: Proč? Z mého pohledu je to jenom další ze stránek, u kterých je jistá část národa (*vrhne významný pohled směrem k náctiletým slečinkám*) schopná strávit polovinu dne. Za jakým účelem, to mi zůstává dodnes záhadou.
Víte, celá záležitost s fenoménem FB se mi docela dlouho vyhýbala. Kontakt se spolužáky jsem udržovat nepotřebovala a s těmi několika, s kterými jsem si rozuměla, jsem se celkem pravidelně scházela. Mimo to jsem nechápala, co člověk těží z toho, že se zaregistruje na stránku, kde se uvádí tolik osobních údajů a v podstatě za to nic nezískává: snad kromě pocitu, že můžete jen tak nahlížet do cizího soukromí a ani to nikomu nebude připadat divné, natož voayerské. Nechápejte mne špatně, i já jsem schopná strávit poměrně dlouhou dobu na počítači, nikdy jsem však nechápala, co lidi na tom Facebooku mají. Ale přišel den, dy jsem i já upsala duši ďáblu a zaregistrovala se - no dobře, vlastně to tak úplně nebylo. Profil mi zřídila kamarádka, aby mě přihlásila na jednu akci, kde se má předem nahlásit počet členů a přihlašovalo se právě přes tuhle sociální síť. Dál se už o můj účet nestarala, jenom mi oznámila, že ho tam mám. A když jsem se jednou nudila, vlezla jsem tam...
Žádný dramatičtější zvrat nenastal. Stránku stále považuju za zbytečnou, protože jsem tam nenašla nic, co by mě zaujalo: infantilní flash hry nemusím hrát pod záštitou těchto stránek, s kamarády se raději stýkám osobně než abych jim psala (to neplatí pouze pro FB, ale i pro ICQ a ostatní vymoženosti), jestli dostanu záchvat v podobě touhy po kvízech, znám lepší (a specializované) stránky a hlavně nepropadám šílené touze zveřejňovat na internetu své fotky a detaily ze soukromí. Ano, až po pár zkušenostech s FB mi došlo, že samotná stránka většinu informací nevyjžaduje: já sama tam ani nevystupuju pod pravým jménem, ale pod přezdívkou. To jen většina lidí má exhibionistické sklony a připadá jim jako děsná sranda, když můžou sami o sobě zveřejnit spoustu pikantností, sledovat, jak na to budou reagovat jejich přátelé. Jsou si vědomi toho, že to jejich přátelé budou roznášet dál a že do týdne o tom s největší pravděpodobností bude vědět celé okolí.
"Jak ses to dozvěděl?" "Bylo to na Facebooku."
Jak často už jste tyhle dvě věty slyšeli? Jo, nejspíš je to v lidské povaze. Lidi jsou šťastní, když na sebe můžou napráskat plno věcí, načež se chovají, jako kdyby nevěděli, že FB je veřejná věc a cokoli, co na ni napíší, vidí i všichni ostatní.
Jsem ráda, že mezi skupinku exhibicionistů nepatřím. Občas si tam sice zajdu, když se doopravdy nudím a zvrhle se pochechtávám emo kecům pár vybraných jedinců (no ano, i mě to jakýmsi úchylným způsobem baví - jak už jsem napsala, je to v lidské povaze a přirozenosti). Neříkám, že Facebook je špatná věc: jenom věc zbytečná, která v mých očích působí jen jako požírač času, ale pokud se to lidem líbí, proč ne. Nic mi není do toho, jak oni tráví svůj volný čas. Jenom mě do toho pořád nezatahujte.

X-Day - recenze

9. července 2010 v 22:49 | Katsumi-sama |  Manga
xday
Rozhodla jsem se dát sem recenzi na něco, co mám hodně ráda abyste neřekli, že pořád jenom něco kritizuju :D

X-Day
Délka: 2 volume
Autorka: Mizushiro Setona
Status: Dokončená
Žánry: Drama, Shoujo, Psychologické, Školní

Většinou jakmile vidím pohromadě žánry "drama" a "shoujo", tak utíkám, jak nejrychleji můžu, ale v tomto případě jsem se rozhodla udělat výjimku. Proč? Protože znám autorku a poslední mangu, co jsem od ní četla, jsem zhltla během dvou dnů a to i přesto, že šlo o After School Nightmare, které má 10 volume. Řekla jsem si, že něco, co vyplodila Setona, nemůže být špatné. A i kdyby ano, má to jenom 2 volume.
Mizushiro Setona nezklamala.
Příběh vypráví o středoškolačce Rice, jejíž život se dost zvrtnul: kdysi byla populární atletka, ale po nehodě musela se skákáním přestat. Teď je ve druháku, má víc domácích úkolů, než může zvládnout, trenérka ji stále nutí, aby zase začala skákat, rozešel se s ní přítel... Jako by toho nebylo málo, dá se dohromady s mladší dívkou Kako, která začne Riku porážet ve všem, v čem ona kdysi exceovala. Uznejte, že to by naštvalo každého. Rika hledá zapomění v anonymních hlubinách internetu, kde vystupuje pod přezdívkou "11". Shodou okolností narazí na partu třech lidí, kteří jsou také nespokojeni se svým životem: Jangalian, Polaris a Mr.Money. Dá se s nimi do řeči a po chvíli se všichni shodnou na tom, že zdrojem jejich problémů je škola: netrvá jim dlouho a rozhodnou se, že ji vyhodí do vzduchu.
Zní to šíleně, že? Ale není. Když se postavy poznají ve skutečném životě, začínají zjišťovat, že škola není jediným zdrojem jejich problémů a že takové dětinské řešení, jako je vyhození školy do vzduchu, by stejně ničemu nepomohlo. Jsou si čím dál tím bližší a zjišťují, že síla přátelství toho dokáže překonat spoustu.
Na téhle manze miluju hlavně charaktery - to je oblast, ve které Setona obvykle vyniká. Jsou lidské, mají své chyby, selhávají více než sklízejí úspěchy. Jsou podrazáčtí, slabí, ale zároveň se nikdy úplně nevzdají a dokáží se zvednout z toho bahna. Jsou sympatičtí. V téhle manze mi nevadil nikdo, dokonce ani hlavní hrdinka ne, což je doopravdy co říct. Nikdy by se nestalo, že postavy se litují nebo brečí bezdůvodně - když brečí, tak mají dobrý důvod. X-Day je vážná manga, není to nějaká šílená akční střílečka, je to o čtyřech lidech, kteří už prostě neví, jak dál žít, ale stále se nevzdávají a hledají naději jeden v druhém.
Jejich problémy nejsou něco, nad čím bych mávla rukou nebo se jim smála - Jangalian má na krku stalkerku, Mr.Money týrá vlastní matka, Polaris neumí být sama sebou.
Kresba téhle mangy je moc hezká, pro Setonu typická. Je přehledná, člověk se v ní neztratí, nenajdeme tu žádné superdeformed ksichtíky ani chibíky. Je trochu temná, ale to patří k celkové náladě mangy, která se neřadí mezi ty nejveselejší. Vysoce ji doporučuju: je to jedna z mých srdcovek.

Zdroj obrázku: obal mangy X-Day (zde), kreslila Mizushiro Setona

Stmívání - recenze (no, spíš rant :D)

9. července 2010 v 20:13 | Katsumi-sama |  Knihy
Dneska mám psavou, proto jsem se rozhodla poštvat si proti sobě pár fanatických fanynek Stmívání... Ééé, chci říct, napsat menší recenzi :D No dobře, tak jdeme na to. Připravte se, bude to totiž jízda...

Kdo z vás nezná v dnešní době bestseller Stmívání, ten buď žil celý tenhle rok ukrytý někde pod kamenem, v alternativním vesmíru, kde tento "skvost" neexistuje, případně je naprostý literární ignorant. Přesto nastíním... ehm... vy tomu chcete říkat "děj?" Dobrá, každému co jeho jest.
Ve všem absolutně a dokonale průměrná dívka Isabella Swan se z rodinných důvodů přestěhuje do městečka Forks. Nedělá to ráda a dobrovolně, i když chce, aby si to všichni ostatní mysleli. Už po pár stránkách je vám jasné, že Bella si bude minimálně pět kapitol stěžovat na to, jak je Forks odporná díra - někdy v té chvíli jsem si ještě myslela, že až ji to přejde, začne se něco dít, ale to jsem byla dost naivní.
Bella je outsider, s nikým v podstatě nekomunikuje, přesto si přeje mít přátele. Zajímavé je, že když se k ní někdo chová přátelsky, ona se chová odtažitě - WTF? Tomu se říká myšlenkové pochody prasopsa. Ale o jejích myšlenkových pochodech později: bude to na dlouho. Bella se v nové škole chová ke všem stejně hnusně jako vždycky, přesto si najde pár přátel (WTF?) Když sedí u oběda, všimne si nááááádherného kluka, který sedí se svými neméně náááádhernými sourozenci u jiného stolu. Dovídá se, že jeho jméno je Edward Cullen a po sledu velice nepravděpodobných (a poněkud patetických) dějových zvratů zjistí, že je upír. Zamiluje se do něj a on do ní. A chcete vědět, o čem je to dál? O ničem. Na téměř 500 stránkách knihy se neděje zhola nic. Dobře, překousla bych, kdyby to bylo romantické - sice romantiku jako takovou moc nemusím, ale ocením dobrou knihu. Absolutně nechápu, co někomu může přijít romantické např. na tom, že kluk pozoruje svou holku ve spánku. Já tomu říkám stalking a udělat to můj přítel, vážně si s ním pohovořím na téma "příčetnost". U téhle knihy jsem řekla víc WTF než za celý svůj život (a to počítám i anime Bokusatsu Tenshi Dokuro-chan, i když u BTDCH to byla WTF v pozitivním smyslu), ale zase jsem se skvěle pobavila. Některým momentům se nešlo nesmát, ale nebyly to ty momenty, které měly být vtipné. Stephanie Meyerová prostě psát neumí - a věřte mi, že jsem toho přečetla dost na to, abych mohla srovnávat. Pratchett psát umí. Sapkowski taky psát umí. King je legenda. Ale slovní zásoba Meyerové se rovná slovní zásobě žáka druhého stupně základní školy a její smysl pro realistické postavy/situace je téměř stejně mizerný. A to ne kvůli tomu, že má ve své knize nadpřirozené postavy, já mám ráda sci-fi a fantasy, ale kupříklad Terry Pratchett (mistr slova) dokáže psát fantasy tak, že tomu věříte. Ti lidé by mohli existovat, situace by se s mírnými obměnami klidně mohly stát, navíc jeho postavy prostě milujete. Kdo zná přímočarého kapitána Samuela Elánia, zbabělého Nobyho, jednoduchého Karotku a spol. tak ví, o čem mluvím. Jeho postavy mají své chyby, a proto jsou skutečné, dýchající a sympatické. Naproti tomu Bellu a Edwarda mám chuť zabít, ale předtím je pěkně pomalu a bolestivě mučit (teď bych chtěla mít ten trhač nehtů z Higurashi no Naku Koro ni :D) Obzvlášť nechutné byly popisy Edwardovy dokonalosti na každém druhém řádku.
Další věcí je, že upíry a lá Meyerová nenávidím z hloubi duše, Stocker by se obracel v hrobě (pokud v něm přímo nerotuje). Možná jsem staromódní, ale upír by rozhodně neměl svítit na slunci. Upíří vegetariáni jsou taky docela vtip, ale kdyby to bylo napsáno dobře, neměla bych s tím problém. S psaním Meyerové problém mám.
Tahle kniha je jednoduše harlekýnka v supernatural obalu. Možná by mi ani tak nevadila, kdyby všichni neprohlašovali, jak je to úžasná kniha, i když zdaleka nedosahuje takových kvalit jako mnoho jiných knih, které znám a které nejsou příliš známé. Stmívání si místo na výsluní prostě nezaslouží. Snažím se na to dívat objektivně, ale ať se snažím jak chci, nedokážu to. Charaktery ve Stmívání se mi hnusí, jejich chování je směšné a tři čtrvtiny knihy se nic neděje.
Chápu, že se to může někomu líbit, ale u mě se celá kniha kompletně minula naprosto vším. Vlastně ne: zasmála jsem se celkem slušně a bavit se o tom s kámoškou bylo hodně vtipné xD

Angel Beats! - recenze

9. července 2010 v 16:55 | Katsumi-sama |  Anime recenze
ab2

Otonashi Yuzuru je typický japonský středoškolák - no dobře, byl by, kdyby shodou okolností nebyl po smrti. Ano, náš příběh v podstatě začíná smrtí hlavního hrdiny, jenž se po oné události nedostane do nebe, ani do pekla, ale do... školy (jak nečekané). Hned v úvodní scénce se setkává s podezřelou dívkou Yuri, která disponuje neméně podezřelou zbraní a vede ještě podezřelejší řeči. Objasňuje našemu hlavnímu hrdinovi, o co v tomhle světě kráčí, protože Otonashi je v duchu nejlepší tradice hlavních hrdinů naprosto mimo a vůbec neví, která bije. Kromě toho ještě stačil ztratit paměť (opět, jak nečekané). Yuzuru se tímto způsobem dozvídá, že je po smrti a nachází se ve světě, který je v podstatě takovou přestupní stanicí mezi jeho předčasně ukončeným životem a příštím životem. No dobře, řeknete si, jaký je v tom teda problém? Problém je v tom, že nevíte, v CO se reinkarnujete. Umíte si představit, že budete žít životem... kraba nebo něčeho podobného? Yuri a spousta dalších lidí ne, takže vytvořili skupinu odboje SSS (Shinda Sekai Sensen), jejíž náplní je rebelovat proti samotnému Bohu. Hlavním důvodem této rebelie je fakt, že postavy se odmítají smířit se svou smrtí - proč zemřeli tak mladí a tak hloupě? Proč oni, když neprovedli nic špatného? Čím si zasloužili takový osud? V cestě jim však stojí jistá Tenshi, předsedkyně studentské rady, která se stará o to, aby ve škole všechno fungovalo tak, jak má. Je jasné, že Tenshi nemůže dopustit, aby se banda fracků potloukala po škole a sabotovala svůj odchod do dalšího života. Vítejte na bojovém poli, přátelé. SSS a Tenshi se neštítí použít jakýchkoliv metod, takže vzduchem létají kulky a lidé kolem sebe máchají nejrůznějšími zbraněmi, to vše v prostředí školy. I když to je dáno hlavně tím, že postavy nemohou zemřít - jednou už zemřely, takže se ze všech svých zranění způsobených v tomhle světě hezky rychle oklepou, ale stejně. Otonashi je vtažen do tohoto světa a snaží se vzpomenout si na to, co se mu stalo. Mezitím začíná navazovat vztahy s ostatními členy SSS, jako je zmatkářský Hinata, potrhlý Noda, energická Yui... A dovídá se víc o samotné Tenshi.

Víte, tohle mohlo být skutečně epické anime. Má to všechny předpoklady: vizuálně je to asi nejpovedenější dílko téhle sezony (alespoň podle toho, co jsem viděla), ale to se ostatně od společnosti Key (viz. Air, Clannad, Kanon) dalo čekat. Hudba je na běžné anime poměry dost vysokým standardem. Vlastně je tak dobrá, že ani já (metalistka :D) si v podstatě nemůžu stěžovat, i když to není můj šálek kávy. Viz. opening:
Hudba je moc dobrá i mimo openig, většinou dobře vystihuje momenty a celkově neruší, což je pozitivní. A teď k těm negativním věcem: Angel Beats! ztroskotalo na provedení příběhu a charakterech. Příběh sám o sobě by nebyl špatný, kdyby ho provedli správně, jenže autoři se z toho pokusili udělat drama a komedii zároveň, což zrovna šťastný tah, protože bez nevtipných vtipů v naprosto nevhodných situacích se docela dobře obejdu. Buď to měla být naprostá komedie, která si dělala legraci ze všeho a ze všech, nebo existenční drama. Musím přiznat, že bych preferovala druhou možnost, protože v příbězích některých charakterů (třeba Yuri) bylo hodně potenciálu, ze kterého se toho dalo vykřesat daleko víc. Další věc, která mi vadila, byl fakt, že celé anime mělo jenom 13 epizod. Někde jsem četla, že mělo mít původně epizod 26, ale museli to zkrouhnout kvůli financím, což se dost odrazilo na hodně uspěchaném konci, který mě osobně dost zklamal, čekala jsem větší finále. Ono by se to možná i dalo stihnout za těch 13 epizod, kdyby vynechali většinu blbých vtipů a zbytečných situací. Taky jsem si všimla dos nelogických věcí, které se nikdo nenamáhal vysvětlit. Uvedu jeden příklad, který zavání spoilerem jen lehce, protože to pro samotný děj není moc důležité.

SPOILER!
SSS měla svou vlastní továrnu na zbraně, jenže pak se Yuri zmínila, že zbraně vyrábí z hlíny: dají jim takový tvar, jaký si pamatují ze svého minulého života. To je sice moc hez
tk
ké, ale proč kvůli tomu musejí stavět továrnu? A proč mají DVĚ továrny, když nepotřebují ani jednu, to jsem nepobrala už vůbec.
SPOILER ZDE KONČÍ

A takových věcí tam bylo spoustu, zvlášť ke konci se jenom množily a já seděla s pomyslným WTF? nad hlavou. Další věcí jsou charaktery. Nebyly špatné, sice trochu ohrané, ale provedené byly docela roztomile. Otonashi je prostě typický hlavní hrdina, který moc inteligence nepobral, co si budeme nalhávat. Yuri zase mnoha lidem připomíná Haruhi ze známého anime Haruhi Suzumiya no Yuutsu, Tenshi je typická "záhadná tichá školačka". V tom by problém nebyl, ale hodně blbý je fakt, že je tam asi 20 dalších postav, jejichž charaktery jsou jenom nastíněny, nestačí se nijak rozvinout, nejsou důležité pro příběh a nevíme o nich skoro nic. Nejhorší je, že jsem si oblíbila jednu z vedlejších postav - anglicky mluvícího a nesmyslné hlášky trousícího T.K. (viz. obrázek) - a tvůrci ho naprosto vynechali skoro ze všeho... Což se ostatně stalo i otatním vedlejším postavám, které mi ale byly přese všechno sympatičtější než trojice Otonashi, Yuri a Tenshi. Přesto mě AB! dokázalo chvílemi i dojmout, to v těch okamžicích, kdy si autoři přestali hrát na vtipálky a odhalovala se minulost těch postav, na které se dostalo (těch, ke kterým jsem chovala byť jen náznaky sympatií, se to samozřejmě netýkalo) a to byly ty světlé okamžiky. Víte, já nepatřím k typům, které se dají snadno dojmout. Jsem holka, která usnula u Titaniku, přelouskala jeden díl Twilight ságy jen z čirého masochismu a proto, že má ráda upíry (i když ty podivné sparklící věci se upíry můžou nazvat jen opravdu těžko) a hýká smíchy u většiny rádoby dramatických filmů. Přesto všechno opravdu byly chvíle, kdy jsem s postavami cítila a litovala je. Emocionální stránka AB! je vůbec hodně silná, ale...
Neříkám, že Angel Beats! bylo špatné anime - naopak, bylo to hezké anime, řadím ho mezi nadprůměr, ale mohlo by to být daleko lepší, kdyby si tvůrci odpustili srandičky a umazali pár zbytečných postav, aby ostatní dostali víc prostoru. Byla to příjemná zkušenost, ale o případné pokračování bych už neměla zájem.

Zdroj obrázků: anime Angel Beats! (zde a zde), režisér Kishi Seiji, původní tvůrce Maeda Jun
Zdroj videa: opening z anime Angel Beats! (youtube)
Na veškeré texty mám copyright a tečka. Jakmile někde najdu něco svého, budete litovat, že jste se narodili.