Šokující svědectví, fakt drámo

24. dubna 2011 v 14:49 | Katsumi-sama |  Egocentrická rubrika aneb JÁ
Možná se vám to po takové době zdá šokující, ale ano, žádný fanoušek Stmívání mě ještě nedostal a já (zatím) žiju. Proč jsem teda tak dlouho nepsala? Znáte to, obvyklé důvody jako lenost, škola, anime a tak. Dneska jsem se vás rozhodla obšťastnit jiným způsobem než svou geniální recenzí čehokoli - pravděpodobně nejkratším článkem v dějinách mého blogu. Jásejte!
O co se tedy jedná? Nebudu chodit kolem horké kaše, jak bývá mým dobrým zvykem, protože bych se teď teoreticky měla učit do matiky (ha, ha). Určitě je jen málo z vás, koho nezasáhl jedovatý komentář blogu Yuripovidky. Jak někteří z vás už ví, jedná se o moji 10letou sestru, která si ze všech svým ...hmm... osobitým způsobem utahuje. Nemyslela jsem si, že by jí na to někdo skočil, protože jsem až donedávna žila v naivním přesvědčení, že lidé nejsou ZAS takoví pitomci, ale jak se později ukázalo, neměla jsem pravdu. Vždycky mě celkem bavily blogerky, které se chovaly, jako kdyby jim Yuri svým komentářem přinejmenším zničila život. Řeknu vám, že některé jejich výstupy byly ještě teatrálnější než to, co předvádí průměrný tvůrce shonen se svými hlavními hrdiny (viz. Tite Kubo a Bleach), ale tu už mluvím z cesty.
Nechtěla jsem se tady rozepisovat o tom, že ti, kdo to berou vážně, disponují jednou jedinou mozkovou buňkou, kterou mají ještě ke všemu společnou - ne, budu psát jen o jedné z nich, o jisté Soi Fong, jež mě pobavila ještě více než obvykle. Tahle Soi Fong, která o sobě mimochodem tvrdí, že má IQ 160 (po pár dnech to ubrala na 110, protože jí nejspíš došlo, že většina blogerů není tak blbá, aby jí to spolkla i s navijákem, ale já jí to budu věřit, až se zbaví té nuly na konci) se ve spravedlivém hněvu nad Yuriiným komentářem zjevně rozhodla započít svou vlastní křížovou výpravu proti zmiňované osobě. A tak popadla ty nejmocnější zbraně, jaké měla (sprosté komentáře) a tradá na žákyni páté třídy, jež měla tu drzost a zhanobila její dokonalý blog.
Fajn, umím si teď docela dobře představit, že řeknete něco ve stylu: "A co tvoje ségra čekala, když psala takové věci lidem na blog? Že ji za to pochválí?" To teda rozhodně ne, to už jsem spíš čekala, že si ji někdo odchytne a dá jí přes držku, ale přece jenom mi chování Soi Fong přijde poněkud zarážející. Screeny jejích kometářů jsou z důvodu velikosti obrázků zde, zde a zde. Při pohledu na ty komenty jsem byla znechucená - jo, já vím, že Yuri je hajzlík, ale pořád je to moje malá sestřička a předpokládám, že nikomu z vás by se nelíbilo, kdyby se takhle někdo navážel do vašich mladších sourozenců, že?
O Soi Fong jsem později zjistila i jiné zajímavé věci, vtipná historka třeba byla, když sama sobě pod jiným loginem nadávala a čekala, že se ji všichni budou zastávat, ale nikoho to ani v nejmenším nezajímalo (víš, Soi Fong, nejsme pitomé, vidíme IP adresu a dost jsme se nasmály). Až do tohoto dne jsem ji však ani jednou nekontaktovala, pokud tedy nepočítáme ten incident, kdy jsem jí slušně řekla, že její "anime" Tereza rozhodně není anime, protože anime se vyrábějí v Japonsku a ona si mě poté zablokovala, jako kdybych ji k smrti urazila, což se nejspíš i stalo, protože naštvat ji evidentně vůbec není nijak složité. Nehodlala jsem plýtvat čas s někým, jehož slovník se podobá žumpě a IQ se pohybuje v pokojových teplotách. Dneska jsem se ale celkem nudila, tak jsem najela na její blog a co nevidím? Založila mé sestřičce dokonce antiklub. Měla jsem blahosklonnou náladu, tak jsem se naivně rozhodla napsat jí kometář ohledně toho, co si o celé věci myslím. Musím dodat, že i když nešlo o nic lichotivého, všechno jsem napsala slušnou formou. Byla jsem celkem zvědavá, co mi na to napíše - napůl jsem očekávala, že na svém vlastním blogu najdu tak 100 kometářů od ní, které se budou týkat toho, jaká vymaštěná kráva jsem, když mám tu drzost napsat jí svůj názor, ale nic takového se nestalo. Místo toho bylo ticho po pěšině - smazala celý článek o antiklubu, neodpověděla mi... Fajn, řekla jsem si, asi to chce nechat vyšumět. A pak jsem náhodou narazila na jeden komentář od ní.


Upřímně mě zajímalo, o co jde, jelikož oba mé předchozí komentáře smazala, tak jsem (neočekávajíc nic zlého.. no dobře, tak ne) klikla na její blog. A co nevidím?



Jak by prohlásila jedna moje spolužačka: "No pardón?!" Pokud mi paměť slouží dobře, nic takového jsem o sobě samozřejmě nenapsala. A teď otázka za 1 000 000: Kdopak to asi mohl napsat, co myslíte? Soi Fong? Nééééé, ta je na něco takového jistě příliš rozumná a povznesená. (Ha, ha).
A teď jen pro pořádek: Ne, nejsem naštvaná, i když to tak může vyznívat, já se jí směju, protože nikoho hloupějšího jsem už dlouho neviděla. Jen jsem tady chtěla vyzdvihnout její genialitu a potěšit ji článkem o její osobě.
Tímto tě zdravím, Soi Fong, a doufám, že nepřestaneš, jsi mým každodenním zdrojem pobavení. Nechceš mi taky založit antiklub? Pěkně prosím.

P.S.: Kdo je podle vás horší, Yuri nebo Soi Fong? Jsem celkem zvědavá na váš názor.
P.P.S.: Komentář pod tím mým je dalším důkazem toho, jak pěkně se chová k ostatním.

Zdroje obrázků: vlastnoručně udělané screeny
 


Mé oblíbené ženské postavy

9. března 2011 v 11:29 | Katsumi-sama |  Egocentrická rubrika aneb JÁ
Protože jako obvykle nemám co dělat (což je lež, ono i je co dělat, ale já jsem na to moc líná, takže budeme předstírat, že nic na práci nemám), rozhodla jsem se sestavit žebříček svých nejoblíbenějších postav, který rozdělím do dvou článků, přičemž jeden bude obsahovat pouze ženské postavy a druhý pouze mužské. Začala jsem těmi ženskými, jelikož ty jsou vždycky těžší dát dohromady: pokud se v anime zrovna nevyskytují jako fanservis, jsou tam obvykle jenom proto, aby ječely, tvářily se udiveně, milovaly hlavního hrdinu a případně se jím nechaly zachraňovat.
Věřte mi, že kdybych měla napsat, které ženské postavy nenávidím ze všeho nejvíc, bylo by to snadnější, ale já miluju výzvy.
Následujících deset slečen tedy popírá výše zmíněné stereotypy a některé z nich u toho ještě zvládají vypadat cool. Pořadí je čistě náhodné podle toho, jak mě napadaly. U jména každé z nich je připojen odkaz na její portrét: dělám to z toho důvodu, že psát zdroje k deseti obrázkům by bylo poměrně zdlouhavé a přesto vás o ně nechci ochudit.

1.
Jméno: Revy
Známé přezdívky: Two Hands (Dvojručka), Rebecca (technicky vzato je její přezdívkou spíš Revy než Rebecca, ale Revy jí říkají častěji)
Vyskytuje se v: Black Lagoon, Black Lagoon: The Second Barrage, Black Lagoon Omake, Black Lagoon: Roberta´s Blood Trail
Proč ji mám ráda: Zrovna u ní mám důvodů hodně, popravdě řečeno jsem se na Black Lagoon začala dívat hlavně kvůli ní, protože jsem náhodou narazila na fakt, že hlavní hrdinka Black Lagoon je "badass." Moc jsem tomu nevěřila, protože lidi na internetu hodně kecají, ale tentokrát to kupodivu byla pravda. Revy je nejen mimořádně schopná, ale má svou vlastní hlavu a s nikým se nepáře, přičemž nespadá do kategorií otravných tsundere. Měla podle všeho hodně těžký život, ale nemá ohledně toho blbé kecy, když zabíjí, netrpí zbytečnými výčitkami svědomí a před akcí ani během ní nepronáší srdceryvné monology, ale střílí, za což jí patří můj dík. I přes tyto vlastnosti není jenom mašina na zabíjení, má svoje vlastní filozofie a zásady, i když trochu jiné, než mají běžní hrdinové anime. Taky se mi na ní líbí, že není celou dobu vážná, v jednom kuse se nezabývá vlastní důležitostí a dovede rozjet pořádnou párty, i když je mezinárodně hledaný zločinec.
Oblíbený pairing: Jednoznačně RevyxRock. Říkejte si, co chcete, ale ti dva prostě patří k sobě. Znám lidi, kteří namítají, že Revy je na Rocka "až moc cool," ale podle mojeho názoru k sobě Revy potřebuje někoho, kdo ji spíš trochu uklidní a zabrdí ve chvílích, kdy to fakt přehání, zatímco Rockovi musí někdo připomínat, že všechno se nedá vyřešit v klidu nad šálkem čaje.
Jak ostatně jednou řekl Rock: "My dva jsme jako pistole a kulka, jeden bez druhého jsme k ničemu."
Video, které ji vystihuje:


2.
Jméno: Balalaika
Známé přezdívky: Fry Face (Osmahlá tvář), El Capitan, Vladilena
Vyskytuje se v: Black Lagoon, Black Lagoon: The Second Barrage, Black Lagoon Omake, Black Lagoon: Roberta´s Blood Trail
Proč ji mám ráda: Zkuste si nemít rádi mimořádně nebezpečnou šéfku ruské mafie. Řeknu vám jedno: Oproti ní je Revy hadr. Balalaika je velice inteligentní, všehoschopná a navíc má po ruce armádu věrných noshledů, z nichž polovina ji fanaticky obdivuje a druhá polovina strašně bojí, což je ta nejlepší možná kombinace. A není divu, je přirozená vůdkyně: ke svým podřízeným se chová přísně, ale s malou dávkou laskavosti. Neúspěch netoleruje, ale většinu věcí vyřizuje v klidu a poměrně slušně, má určitý smysl pro čest a smysl pro humor, i když celkem osobitý. Zkuste ji naštvat a do hodiny vás najdou někde ve stoce jako zohavenou mrtvolu. Nebojí se zasáhnout ani proti jiným mafiánským organizacím a přestože to dělá celkem často, žije a vede se jí celkem dobře, což o něčem svědčí. A víte, proč se jí říká Balalaika? Podle toho hudebního nástroje to nebude, je to podle jedné sniperské pušky, Dragunov Sniper Rifle, které Rusové přezdívají Balalaika, protože naše mafiánka kdysi sloužila v armádě. Z její bývalé jednotky mimochodem pochází velká část jejích podřízených. Balalaika představuje takovou ženštější verzi lady Integry Wingates Hellsing z Hellsingu, dokonce si jsou vzhledově i trochu podobné, ale Balalaika na sebe vážně víc dbá: to, že občas vyhodí do povětří základnu nepřítele, ještě neznamená, že nemůže mít stylově nalakované nehty narůžovo (a taky nemá Alucarda, což je škoda, protože s Alucardem na své straně by byla ještě drsnější).
Oblíbený pairing: No nevím, k Balalaice si dost dobře nedokážu představit nikoho, protože ona je takový ten bezohledný typ, ale kdybych vážně někoho musela jmenovat, byl by to asi ten seržant, na jehož jméno si zaboha nemůžu vzpomenout, který jí pořád líže boty. Ona se k němu chová i celkem... no, blbě se to píše, ale mile... Stejně je to divná představa.
Video, které ji vystihuje: Heh.


3.
Známé přezdívky: Haruha Raharu, Haru, Vespa woman
Vyskytuje se v: FLCL
Proč ji mám ráda: Protože šílenější postavu jsem jednoduše nikdy neviděla. Pokud znáte mě a myslíte si, že jsem psycho, pak se podívejte na FLCL, seznamte se s Haruko a zkuste to zopakovat. Jen řekněte, v kolika anime najdete postavu, která bezvadně jezdí na motorce a perfektně hraje na kytaru.. Zdá se vám to normální? A co když vám řeknu, že ta kytara dokáže střílet, odpalovat rakety, létat a otevírat portály v hlavě hlavního hrdiny, když ho s ní praští? (Nesnažte se pochopit. Spousta lidí FLCL nepobírá ani poté, co ho cca 10x dokoukali v marné snaze porozumět, o co vlastně šlo.) Samotná Haruko je veselá, hlasitá a mimořádně otravná, ale takovým tím zvláštním mimozemšťanským způsobem, který mi nevadí a baví mě, takže jí to odpouštím. Je dost sobecká a nemá páteř, což je další plus. Často dělá věci, nad kterými zůstává rozum stát (jako třeba podávání podivných hlášení kočce hlavního hrdiny Miu Miu). Je prokázáno, že Haruko přežije i situace, které by nepřežil ani Neo z Matrixu a vůbec žádná jiná fiktivní postava, dokonce ani Kurosaki Ichigo z Bleache ne (i když...) Nevím o ní vlastně nic kromě toho, že má opravdu divné jméno a je psychopatka, ale to mi bohatě stačí k tomu, abych ji milovala.
Oblíbený pairing: HarukoxNaota, protože jsou spolu perfektní. Ty hlody, které společně pronášejí, obvykle spolehlivě stačí na to, abych se svezla pod židli a válela se po zemi smíchy.. A když čekám nějaký další šílený gag, pronese Haruko něco vážného, já si pomyslím něco ve stylu "wow, ona občas používá mozek!" ... a pak to zabije dalším blbým kecem. Prostě na FLCL někdy koukněte a uvidíte sami: má to jenom šest dílů a garantuju vám, že i když se tam používá hodně symboliky, nudné to ROZHODNĚ není.
Video, které ji vystihuje: Dokonalost, sedí k ní i ta písnička.


4.
Známé přezdívky: Sameji
Vyskytuje se v: FLCL
Proč ji mám ráda: Heh, první středoškolačka, která se probojovala do mého žebříčku.. Víte, středoškolačky obvykle nemám ráda, protože často řeší veledůležité otázky typu: "Má mě rád? Hodí se červený svetr k růžové sukni? A kolik kalorií má tenhle koblih?" Mamimi se s něčím takovým moc nezatěžuje: je bezdomovec, který bydlí pod mostem, záškolačka, celé dny se baví hraním Gameboye a kouřením cigaret (otázkou zůstává, kde na to bere, ale to je záhada, kterou nikdy nerozluštíme) a vůbec neřeší, jestli ji má objekt jejího zájmu, Naota, rád: jednoduše se na něj věší i proti jeho vůli. Určitě jste si všimli, že zatím jsem tady měla jenom samé akční holky, které neváhají vzít svůj život do vlastních rukou, ale Mamimi je přesný opak. Je jí celkem jedno, co s ní bude, přežívá ze dne na den, je až dětsky závislá na ostatních... Přesto mě ale neštve, protože všechno to činí stylově, ne takovým tím způsobem "litujte mě," ale způsobem "mi je to fakt všechno jedno." Občas má problémy rozlišovat realitu od svých her, uctívá boha z jedné videohry, který se jmenuje Cantido-sama a přináší mu zápalné oběti. Já se ještě nezmínila, že je pyromanka, co? Muhehe. I když se to nezdá, dokáže být hodně pomstychtivá, tak si na ni dávejte pozor.
Oblíbený pairing: MamimixTasuku, dala bych sem obrázek, ale nikdo neví, jak Tasuku vypadá. Vlastně by mi nevadilo, kdyby skončila s Naotou, kdyby nebylo Haruko, takže sorry, Mamimi.
Video, které ji vystihuje: Aww, chudák Mamimi.


5.
Jméno: Iwakura Lain
Známé přezdívky: Lain je natolik úžasná, že žádné přezdívky nepotřebuje.
Vyskytuje se v: Serial Experiments Lain
Proč ji mám ráda: Protože... Protože... LAIN! T_T OK, tohle si asi zasluhuje delší vysvětlení. Lain bych teoreticky neměla mít ráda vůbec, splňuje všechny předpoklady k vytvoření emo postavy, které se budu smát: je jí 14, nemá moc přátel, její spolužačky páchají z prapodivných důvodů sebevraždy... Eh, dobrá, to poslední není zrovna emo, tedy, jak se to vezme. Může to tak znít, ale není, protože důvod těch sebevražd je poněkud dalekosáhlejší než jen: "Ten pěkný kluk ze sousedství už má holku," nebo "Vyprodali všechny výtisky Bravíčka." Lain sama o sobě je tichá a přemýšlivá, což je spolu s pitomým dobračiskem skoro nejhorší archetyp postavy, na jakou můžete v anime narazit, ale SEL jde ve všem trochu víc do hloubky a Lain si postupem času vyvine víc osobností. Pokud čtete můj blog pravidelně (ha ha, někdo takový je?), tak asi víte, jak moc jsem unešená anime Serial Experiments Lain, je to jedno z mála kousků, který jsem viděla asi 7x a pořád se nemůžu rozhodnout, co je na něm nejlepší: jestli myšlenka, příběh nebo postavy. I když se v SEL celkově moc nemluví, je zvláštní, jak dokonale jsou vykresleny charaktery všech zúčastněných, dokonce i těch kteří se tam mihnou cca 3x, třeba Lainina sestra Mika. Je paradoxní, že o Lain toho nemůžu moc říct: nevím, jaké jsou její koníčky, její názor na globální oteplování a podobné blbosti, přesto vím, jak uvažuje. Je to zvláštní pocit. Bylo krásné a zároveň děsivé sledovat, jak se ve víru událostí mění z vystrašené holčičky v nebojácnou ženu. A ještě jedna věc: Lain je skutečně hrdinka v každém slova smyslu. Nezapomenu T_T (Jo, na konci jsem brečela. A to obvykle nedělám, zvlášť když vezmu v potaz, že je kladná hrdinka.)
Oblíbený pairing: Ne. Prostě ne. To by bylo zneuctění.
Video, které ji vystihuje: Tohle mě docela vyděsilo, ale rozhodně sedí. Hups, asi si jdu SEL pustit znova. Já vím, jsem beznadějná.


6.
Jméno: Kitsu Chiri
Přezdívky: Chiri přezdívky neuznává, protože nejsou PŘESNÉ
Vyskytuje se v: Sayonara Zetsubou Sensei, Zoku Sayonara Zetsubou Sensei, Zan Sayonara Zetsubou Sensei + všechny OVY, kdo se s tím má vypisovat.
Proč ji mám ráda: Protože je šikovná studentka, má dobré známky a snaží se všechno dělat ve svém životě správně.. Ha ha, to jo. Nepochopte to špatně, one je chytrá a dobrá studentka a ROZHODNĚ se všechno snaží dělat správně, ale do takové míry, že to hraničí s psychopatismem. (Hraničí? Jenom hraničí? Ona JE Psychopat!) Chiri chce vést dokonalý, příkladný život, který si nalajnovala, a nedovolí si ani ty nejmenší ústupky. Když se tedy snaží napravit "nesprávné" chování svých spolužáků, často bývá krutá a násilnická (už tušíte, proč ji mám ráda, že?) Malou zajímavostí je, že má extrémní znalosti mimořádně krvavých historických událostí a v podprsence schované sečné zbraně, které v neváhá použít. Byla za své chování párkrát zatčena a v Zan Sayonara Zetsubou Sensei se účastnila nedobrovolného senseiova útěku z vězení, při kterém mimochodem sekyrkou pobila většinu bachařů. Asi jí ještě nikdo nevysvětlil, že něco takového rozhodně není normální, jinak si to nedovedu vysvětlit. Její jméno, Kitsu Chiri, je odvozeno z japonského "kicchiri," to znamená "přesně," přičemž první kanji jejího jména se dá samostatně přeložit jako "pohřbívat" a druhé jako "jasnovidnost." Kumeta, autor Sayonara Zetsubou Sensei, dává všem postavám jména, která je vystihují, takže jste si asi udělali obrázek. Chiri je jednoduše k popukání, ale v dobré tradici černých komedií. Muhehe.
Oblíbený pairing: ChirixNozomu No co, ten obrázek vystihuje jejich vztah. Každopádně, tenhle pairing je jediný možný, protože ti dva si spolu omylem dali dvacet a od té doby ho Chiri nutí, aby si ji vzal, protože tak je to SPRÁVNÉ. Ne?
Video, které ji vystihuje: Neodolala jsem, tohle sedí PŘESNĚ.


7.
Jméno: Miki Sayaka
Známé přezdívky: Ne
Vyskytuje se v: Mahou Shoujo Madoka Magica
Proč ji mám ráda: Mahou Shoujo Madoka Magica je jediné nové anime, které sleduju každý víkend a nemůžu se dočkat pokračování, přestože mi konstantně láme srdce. Nebo možná právě proto? Jestli si myslíte, že všechna mahou shoujo jsou pro děti, jako jsem si to myslela já, dokud jsem nenarazila na Madoku, doporučuji vám pustit si ji bez předsudků... Protože to anime je strašidelnější než jakýkoli jiný psychologický horor, který jsem kdy viděla. Beze srandy bych ho přirovnala třeba k Neon Genesis Evangelion. Ale k Sayace: Sayaka je nejlepší kamarádka hlavní hrdinky Madoky a má takovou tu povahu typu: "Všechny zachráním, stanu se hrdinkou, nenechám trpět nevinné," je kurážná, veselá, za své kamarády by dala ruku do ohně a celkově disponuje vlastnostmi hlavního hrdiny shounen. Jenže tohle není shounen a není to ani obyčejné mahou shoujo. Pokusím se moc nespoilerovat, ale řekněme, že bylo velice bolestivé sledovat, jak se ta kdysi tak nebojácná holka mění v uzlíček nervů a v okamžiku, kdy pochopila podstatu své volby, se prostě zlomila. Bylo mi jí tak upřímně líto, jako už nikoho dlouho ne. Vzdala se všeho jenom proto, aby nezískala nic.
Oblíbený pairing: SayakaxKyoko No co, já sice nejsem fanynkou yuri, ale... Nemohla jsem si nevšimnout těch náznaků skrz celou sérii. Navíc si ji ten debil Kamijou ani trochu nezaslouží.
Video, které ji vystihuje: POZOR, SPOILER. Pokud nechcete vědět jisté životně důležité informace předem, vypněte video před třetí minutou. Já vás varovala.


8.
Jméno: Sakura Haruno (Lol, tak to byl hodně dobrý vtip) Sakura Kyoko
Známé přezdívky: Ne
Vyskytuje se v: Mahou Shoujo Madoka Magica
Proč ji mám ráda: Z podobných důvodů jako Sayaku, i když Kyoko je ta, která je z téhle dvojice psychicky silnější, přestože to tak na první pohled nevypadá. Jak tedy působí na první pohled? Jako psychopat, což je plus. Zvláštní bylo, že když se odhalilo, že tomu tak docela není a že má pro své chování racionální důvod, kupodivu jsem ji nepřestala mít ráda, vlastně naopak. Obvykle mám tendence vysmívat se postavám, co mají špatnou minulost a pak kolem toho dělají cavyky, ale Kyoko za a) ty cavyky nedělá a za b) je vážně chudák. Navíc vypadá cool, je cool, má cool schopnosti a dělá cool věci. Je sice drsňačka, ale zároveň je pod tou svou tvrdou fasádou jenom holka, co vlastně věří v to, že dobro a láska vždycky zvítězí. Chudinka naivní... Já nevím, jestli měknu nebo je to jenom Madokou, ale Kyoko mi bylo stejně líto jako Sayaky.. Ony ty jejich osudy spolu taky souvisely, že.. Proboha, jenom to anime nepouštějte dětem, JÁ jsem z něj traumatizovaná po zbytek života víc než dost. Slyšela jsem, že nějaká korejská televize na to koupila práva, pořádně si neověřila, o čem to vlastně je, a šoupla to do bloku pohádek. Vsadím se, že všechny místní děti jsou po epizodě tři HODNĚ traumatizované.
Oblíbený pairing: viz. výše
Video, které ji vystihuje: OK, na ubohou Kyoko jsem na YT nic kloudného nenašla, takže vám sem dám její první boj se Sayakou. Ve španělštině, takže to ani není takový spoiler. Nenávidím youtube.


9.
Známé přezdívky: Second Child (Druhé Dítě), Asuka Langley Shikinami
Vyskytuje se v: Neon Genesis Evangelion, End of Evangelion a milionu dalších filmech s tematikou Evangelion
Proč ji mám ráda: Zpočátku jsem si myslela, že v porovnání se zamlklou Rei a deprimovaným Shinjim je sebevědomá a kurážná Asuka celkem příjemná změna, ale po několika epizodách mi došlo, že to nebude tak úplně pravda. Blbí fanoušci Evangelionu, kteří se rozplývají jenom nad tím, jak "je Rei roztomilá, fufufu," a "Asuka je taková tsundere, kawaiiiiiii!" si tak nějak nevšimli, o čem vlastně jejich milované anime celou dobu bylo: o problémových a ztrápených dětech, které byly jen tak vrženy do světa, jejichž pravidlům nerozumí a neumí se s tím vyrovnat. Pokud chcete mít deprese ještě týden poté, co dokoukáte anime, pak je to ta správná volba a Asuka to má zdaleka nejhorší. V podstatě se schovává za silná slova a předvádění se, zoufale lpí na tom, že je pilotkou Evangelionu, protože si myslí, že bez toho by nebyla nic, že to je to jediné, co v životě dokázala. Zoufale touží po uznání, ale snaží se to nedávat najevo. Jako každá postava Evangelionu, i ona má traumatické dětství: byla svědkem matčiny sebevraždy. Asuka má smůlu v tom, že nejenže má blbou minulost, celý její život se v podstatě skládá ze samých blbých událostí, jen si vezměte, co se jí stalo v End of Evangelion. Možná jste si všimli, že mám holt ráda zakomplexované postavy, ale jenom tehdy, když k tomu mají pořádný důvod. Jinak jsou jenom emo. Asuka důvod má. A navíc je celkem schopná, umí být i vtipná a narozdíl od takové Rei projevuje emoce.
Oblíbený pairing: AsukaxShinji Tak takhle šťastně ti dva nikdy vypadat nebudou, fňuk.
Video, které ji vystihuje:



10.
Jméno: Manažerka je tak úžasná, že nepotřebuje jméno
Vyskytuje se v: Detroit Metal City, Detroit Metal City: Birth of Metal Devil
Proč ji mám ráda: FUCK YEAH!! Ať nekončíme v nějaké depresivní náladě, rozhodla jsem se svůj výběr zakončit právě Manažerkou, velkou osobností z geniálního komediálního anime Detroit Metal City. Pokud si myslíte, že všechny anime komedie o hudbě jsou stejné a K-ON! vás těžce nudí, dejte šanci Detroit Metal City, komedii o metalistech pro metalisty. Jak jednou někdo hodně výstižně řekl: DMC je milostné psaníčko pro každého metal milujícího nerda, který se kdy narodil. Ach ano, pláču dojetím a podepisuju se. Mám v plánu napsat recenzi, ale zpět k Manažerce. Manažerka je manažerka (huh, to jste nečekali, co?) skupiny DMC a je vskutku... nezapomenutelné. Pamatujete na Balalaiku, který je o něco výše? Nejsem si tak docela jistá, kdo z těch dvou je horší. Jo, Balalaika je mafiánka a všechno, ale Manažerka ji v surovosti vůči svým podřízeným o dost předčí, Negishi by mohl vyprávět. Je to právě Manažerka, která tráví většinu času nakopáváním jeho zadnice a ničením jeho ideálů (a věcí, když už jsme u toho...). Manažerka je death metalistka srdcem i duší, mluví hodně, hodně sprostě (nikoho sprostějšího jsem v životě neslyšela, ani v Black Lagoon ne a to je co říct) a při tom nepůsobí primitivně, ale vtipně, protože její urážky jsou vysoce vynalézavé. Jinak taky kouří, pije a neváhá použít násilí. Kdyby chtěla, byla dokázala by sama vyvolat 3. světovou válku a vyhrát ji. Příjemná dáma. Chci být jako ona, až vyrostu.
Pairing: HAHAHA, ne.
Video, které ji vystihuje: Debilní youtube, proč nikdo nedělá videa s Manažerkou? Fajn, tady máte aspoň plnou verzi openingu. Ta písnička k ní sedí.


Tak... Pokud je nějaká šance, že to někdo dočetl, gratuluju. Co říkáte na mé oblíbené postavy? A co ty vaše? Vyjadřete se v anketě a komentářích, pokud ani jednu z uvedených dam neznáte, tak to SAKRA BĚŽTE NAPRAVIT A KOUKNĚTE NA JEJICH ANIME... Ehm... Chtěla jsem říct... Rozhodujte podle mého popisu a tak.
Jo... A kdo z vás jede na Animefest a chtěl by se setkat s Katsumi? (Nehlaste se všichni, mizerové :D)

FLCL - recenze

23. února 2011 v 18:36 | Katsumi-sama |  Anime recenze
Ve městě, kde se nikdy nic zajímavého neděje a všechno zůstává zoufale stejné, žije čtrnáctiletý Naota.
Nemá to v životě zrovna jednoduché, protože jeho starší bratr Tasuku odjel do Ameriky, protože dostal nabídku hrát se známým baseballovým týmem, a tak nějak se vykašlal na svou holku Mamimi, která se svou opuštěnost rozhodla řešit neustálým dolézáním za Naotou. Náš puberťák sice není tak zoufale pitomý, jako je většina hlavních hrdinů, ale přece jen nemá to srdce jí nějak šetrně sdělit, že nijak netouží sloužit jako náhrada za jeho bratra. (A navíc jde o Mamimi, takže není tak úplně jisté, jestli by nějaké vyjádření nesouhlasu vůbec brala v potaz.) Tak líně plynou dny, ty se slévají v týdny a měsíce... A pořád se nic nemění... Samozřejmě až do chvíle, kdy Naotu srazí šílená motorkářka Haruhara Haruko a pak jej ještě dorazí, když ho bezdůvodně praští svou kytarou po hlavě, čímž mu naprosto převrátí život naruby (a ne, ne kvůli tomu, že ho by ho zmrzačila a on strávil zbytek života jako slintající blbeček na kolečkovém křesle), protože od té doby mu z hlavy začal vyrůstat roh. Zdá se vám to divné? A to ještě nevíte, že později mu z ní začnou vyskakovat roboti. Ne, nedělám si srandu.
"Paní doktorko, co mi je? Ten roh mě vážně znepokojuje." - Naota
"Máš nemoc Fooly Cooly." - doktorka
"A to má být co?" - Naota
"To se dětem stává, když na sebe nakládají příliš velkou zodpovědnost, když se až moc snaží ve škole a tak." - doktorka
"To jste si teď vymyslela." - Naota
"Jo. A?" - doktorka
Pokud jste si podle anotace a citátu pomysleli, že FLCL (nebo taky Fooly Cooly, případně Furi Kuri) nemůže být normální anime, pak máte 100% pravdu. O FLCL se vskutku dá prohlásit hodně věci, ale není nikdo, kdo by řekl, že je "tradiční," "všední" nebo dokonce "nudné," nedej Bože "normální," protože tohle anime je od normálnosti tak vzdálené, jak jen to jde. To s sebou samozřejmě přináší poněkud smíšené reakce fanoušků - někteří FLCL považují za kapitální kravinu, která absolutně nedává smysl, jiní zase prohlašují, že jde o jeden z nejzajímavějších počinů poslední doby.
Jak to tedy je?
Příběh FLCL patří mezi ty, které se nechápou zrovna snadno, ale v tomhle případě to není způsobeno složitou zápletkou - tohle anime je jednoduše útok na všechny smysly. Moc dobře si vzpomínám, jak jsem seděla nad první epizodou, oči navrch hlavy a nad hlavou se mi vznášelo pomyslné WTF. To, co jsem prožívala, by se dalo nazvat jako naprosté zahlcení dojmy: postavy mluvily rychlostí 200 slov za minutu (fakt, že jsem neměla české titulky, tomu moc nepomáhal, angličtina mi sice nedělá problémy, ale tady to přece jen byo trochu obtížnější), přičemž konverzovaly o tématech, které na první pohled vůbec nedávaly souvislost s danou situací, do toho hrála hodně nahlas rocková hudba, a než jsem se v tom všem stihla zorientovat, nastal nějaký opravdu šílený dějový zvrat, pak si tvůrci zjevně řekli, že to všechno ještě není dost ulítlé a přepnuli animaci do poněkud zvláštního módu, při kterém se na obrazovce na chvíli objevovaly pouze nehybné panely z mangy, seiyuu k tomu četli své komentáře, a já byla uvržena do ještě hlubšího zmatku. A víte co? Královsky jsem se bavila. Přestože jsem při prvním podívání ještě tak úplně nechápala, o co jde, ani na okamžik jsem si nepomyslela, že by to snad bylo nudné nebo se to táhlo. Naopak, dialogy mezi postavami byly chytře napsané a zábavné, do jisté míry mi svými slovními hříčkami a artovou animací připomínaly jiné anime: Bakemonogatari. Přesto se celkový pocit mezi těmito dvěma kousky velice lišil. Zatímco u Bakemonogatari jsem se vždycky cítila celkem nejistě a vnucoval se mi takový plíživý pocit, že za chvilku se určitě stane něco špatného (a často taky stalo), U FLCL jednoduše musím udělat výjimku, jelikož něco tak krásného jsem ještě nikdy neviděla. Ne, nejde o to, že by se v sérii vyskytovalo deset bishíků na metr čtvereční, vlastně je to spíš naopak: celé anime se nese v poměrně lehkých, pastelových barvách, postavy mají své specifické obličejové rysy, takže je nebudete muset rozeznávat podle barvy vlasů, většinu normálních věcí zobrazuje poměrně realisticky, zatímco u těch nenormálních někdo hodně popustil uzdu fantazii. FLCL není svou podstatou akční anime, přesto se může pochlubit snad nejkreativnějšími bojovými scénami, jaké jsem kdy viděla (a já sleduju hodně akčních sérií). No řekněte, viděli jste někde jinde používat jako zbraň kytaru? Kytaru, která umí létat? Měnit se v jiné věci? Otevírat portály do jiných dimenzí? A ještě u toho zvládá nevypadat dementně? Je stará známá věc, že film spíše než se slovy musí pracovat s obrazy, a tenhle seriál se tohoto nepsaného pravidla drží zuby nehty. Jistě, celkem dost se tam mluví, jak už jsem ostatně napsala výše, ale používá hodně vizuálního symbolismu. I když se totiž na první pohled zdá, že FLCL vážně nemá moc silný příběh (respektive žádný), opak je pravdou: je to příběh o dospívání, jenom hodně zahrabaný pod vší tou symbolikou. Vzpomínám si na jednu moc hezkou scénu, ve které se jedna z postav delší dobu zamyšleně dívá na nebe skrz plastovou dětskou pistolku. Přijde mi to jako vhodný příklad za všechny: je to sice jenom hračka, ale podobá se zbrani dospěláků. Takových výjevů je tam spousta, stačí se jenom pozorně dívat. Postupem času Naota a jeho přátelé zjišťují, že svět kolem sebe jednoduše nezmění a je jedno, co pro to udělají. Můžou utíkat od svých povinností, můžou proti tomu bojovat, můžou se vztekat, ale jsou jenom pověstnou kapkou v moři a život vždycky půjde dál, bez ohledu na jejich touhy. A naučí se to bez zbytečných keců přijmout, stejně jako fakt, že jediné, co můžou skutečně ovlivnit, jsou jenom a pouze oni sami. A taky to, že někdy naše životní volby samy o sobě nejsou zas tak důležité, protože ve skutečnosti záleží jenom na tom, protože jenom my sami si určujeme, jak se budeme dívat na výsledek našich akcí.
Schválně, jestli uhodnete, co mi na tom všem připadá neuvěřitelné? Že takové a podobné myšlenky jsou nám servírovány v podobě, která nám nezpůsobí deprese, ale naopak rozesměje, možná trochu zarazí a po důkladném promyšlení zanechá s hořkosladkým úsměvem na rtech. Možná to byla pro naše hrdiny trochu tvrdá lekce, ale rozhodně nezbytná.
Co se týče postav, tak zajímavější sestavu už jsem dlouho neviděla. Naota narozdíl od většiny hlavních hrdinů používal mozek, dal se poměrně snadno pochopit a celkově působil jako sympaťák. Haruhara Haruko je pravděpodobně nejpsychopatičtější postava, jakou jsem měla čest poznat - šílená mimozemšťanka, která jezdí na motorce a je vybavená onou pověstnou smrtící kytarou, jenž má nejspíš na Zemi nějakou tajnou misi, ale většinu času se věnuje hlavně blbnutí, svádění Naoty i jeho otce a celkově znepříjemňováním života všem kolem sebe. A pak je tu Samejima Mamimi, bezdomovkyně, která je ztracená ve svém imaginárním světě a skoro až pateticky závislá na svém okolí, přesto to není jedna z těch postav, které bych nejradši pořádně propleskla a řekla jim, ať se vzpamatují, ona je zpracovaná tak, že ji nejen že chápu, ale dokonce celou dobu fandím... A to je co říct, protože povahy jejího typu obvykle nenávidím. Ostatně jsem si nakonec zamilovala všechny postavy, protože byly ve vší své šílenosti tak zvláštně přirozené.
Interakce mezi postavami jsou někdy hodně bolestné, i když je všechno skryto pod maskou lhostejnosti, kterou si tak často nasazujeme i my.
Co tedy říct na závěr?
Z mého pohledu má FLCL všechno - (ne)přiměřené množství bláznivosti, skvělé postavy, myšlenku, akci, vtip. Nemusí to být váš šálek čaje, ale rozhodně doporučuju tohle anime všem fanouškům. Přestože se vám líbit nemusí, je to rozhodně neopakovatelná zkušenost a těch šest dílů to vydržíte. Ano, celé anime má jenom šest dílů. Nevadí mi to, protože se na to nedívám ani tak jako na seriál, ale spíš na delší film. A vždycky platilo, že někdy je méně více a že v nejlepším se má přestat.
Víte, FLCL je perfektním příkladem toho, proč se Gainax, který ho má na svědomí, řadí mezi moje tři nejoblíbenější anime studia. Pokud chcete dobré akční seinen, najděte si něco od studia Madhouse. Jestli toužíte po závanu černé komedie a netradičním přístupu, pak vás pravděpodobně uspokojí studio SHAFT. Ale jestli chcete něco skutečně odvážného a tak nějak jiného, vsaďte na Gainax.

(Ending FLCL)
Zdroj obrázku: anime FLCL, režiséři Tsurumaki Kazuya a Saeki Shouji, studio Gainax, režisér animace Imaishi Hiroyuki, vzala jsem to odtud. Asi jsem pako, ale můžete mi někdo říct, jak to v tom novém systému udělám, aby mi šly vkládat odkazy? Na to tlačítko mi nejde kliknout :D EDIT: Jsem pako. Díky, Rue :)

Report z olympiády a jiné kecy

9. února 2011 v 18:19 | Katsumi-sama |  Egocentrická rubrika aneb JÁ
Osud konečně vyslyšel mé prosby a já onemocněla. Není to sice tak hrozné, abych ležela v posteli a umírala na své obvyklé horečky nad 39 stupňů (můj osobní rekord je 41 a půl), zato mám pořádnou angínu a beru nějaká antibiotika, takže de facto nemůžu mluvit (!), jíst normální jídlo (!!!) a bolí mě i zívání. Bezva. Pozitivní na tom všem je, že počítač je volný.
Ale předpokládám, že nikomu z vás se nebudou chtít číst moje hypochondrické výlevy, takže přejdu k tomu zajímavějšímu. Ano, jako obvykle se před vámi budu s něčím vytahovat. Kvůli nedostatku času (čtěte: lenosti) jsem se jaksi nedostala k tomu, abych sem napsala, že jsem postoupila ze školního kola olympiády v angličtině a tím pravděpodobně dost naštvala třeťáky-gymnazisty, protože porážka druhačkou-chemičkou v JAZYKOVÉ olympiádě musí být poměrně potupná... Ha ha, in your face, noobs! A pak ať mi nikdo netvrdí, že hraní her a sledování anime v angličtině je ztráta času, protože mě to naučilo daleko víc než všichni učitelé. (Rozhodně víc než moje učitelka ze základky, která mi kdysi tvrdila, že "lock" je klíč a "key" je zámek. No comment, na to jsem jí neskočila ani v té páté třídě nebo kdy to bylo.)
Ale zpět k tématu, v pondělí se konalo okresní kolo, kde jsem dopadla... Ne, to neprozradím hned, protože jak vás tak znám, nečetli byste to dál.
Než jsem dorazila na místo konání, stihla jsem se několikrát ztratit, i když jsem už tam asi 2x byla. Nevadí, s něčím takovým jsem počítala, na to znám sama sebe až moc dobře, takže jsem si to prozíravě zařídila tak, abych měla zhruba tři čtvrtě hodiny na zmatené pobíhání celou Ostravou a obtěžování spoluobčanů kvůli dotazům ohledně cesty. Už když jsem vystupovala z tramvaje, neměla jsem ani páru, kde to vlastně jsem, ale pak jsem spatřila kluka, který vypadal, jako kdyby měl taky namířeno na onu olympiádu. Neptejte se, jak můj chorý mozek došel k tomuhle názoru, taky bych to ráda věděla. Hádám, že to spíš bylo toužebné přání, abych se pro jednou vyhnula oněm trapným dotazům. Na nějaké pochybosti (a na hlas logiky) nebyl čas, tak jsem se prostě z oněch neznámých pohnutek pustila za ním. Zdálo se mi, že cesta, kudy se vydal, je mi trochu povědomá, což jsem považovala za dobré znamení a stalkovala ho ještě asi deset minut... Až k paneláku, kde pravděpodobně bydlí. Pomyslela jsem si něco ve stylu: ".... A čekala jsi snad něco jiného?"
Naštěstí jsem měla pravdu ohledně toho, že prostředí mi připadá známé, protože když jsem se odvážně pustila jednou z úzkých uliček, skutečně jsem dorazila do Ostrčilovy ulice, kde se nachází Středisko volného času, v němž se celá ta sláva měla konat. A nikoho jsem se nemusela zeptat! Měla jsem víc štěstí než rozumu. Díky, neznámý kluku, máš to u mě. Jestli tě ještě někdy potkám, poděkuju ti osobně.
Byla jsem tam očividně mezi prvními, tak jsem si pustila iPod a ignorovala podezřívavé pohledy lidí kolem mě, když jsem začala zasvěceně kývat hlavou do rytmu (nebo spíš mimo rytmus, ale to oni naštěstí nemohli vědět). Ani nevěděli, jaké měli štěstí, obvykle si totiž své oblíbené písničky i přes zoufalý nedostatek talentu vesele prozpěvuju, ale dokonce ani já nejsem tak drzá, abych podobná zvěrstva provozovala na takových místech. Místnost se čím dál tím víc zaplňovala a já si čím dál tím víc připadala jako Buran z Buranova, poněvadž všichni na sobě měli už od pohledu značkové oblečení, zatímco já jsem na sebe jako obvykle hodila to první, co mi ve skříni přišlo pod ruku a mám takové nepříjemné tušení, že to bylo z vietnamské tržnice. Další nepříjemné překvapení nastalo, když jsem viděla seznam lidí z mojí kategorie. Všichni byli ze soukromých gymnázií a jazykových škol, což mi sice nepřidalo, ale zároveň to ve mě vyvolalo jakýsi záchvěv hrdosti a já si řekla, že jim ukážu, jak se studuje angličtina na chemické. Byl to asi první záchvat patriotismu, jaký jsem kdy ohledně naší školy měla, a řekla bych, že na hodně dlouhou dobu i poslední.
Samotná olympiáda se skládala ze tří částí, přičemž první byl poslech. Zodpovědně můžu říct, že tohle je část, která mi jde ze všeho nejmíň, protože jsem evidentně podědila po mamce trochu špatnou doslýchavost na jedno ucho, ale nebylo to tak hrozné, jak jsem čekala, většinu věcí jsem i slyšela a zbytek nějak doplnila podle kontextu. Je divné, že za celou dobu poslechu se mi povedlo na sebe nijak zvlášť neupozornit. Po skončení téhle části nás vyhodili a volali si nás jednoho po druhém k ústní části. Během té krátké doby jsem se stihla pustit do řeči s dvěma holkama, přičemž jedna z nich se oblékala ve stylu goth, poslouchala metal, sledovala anime, učila se japonsky a měla poněkud sadistické sklony, takže jsme si poměrně rozuměly. (Což mi připomíná, že až bych si konečně měla sehnat ten kredit, abych jim oboum mohla napsat, jak jsem slíbila.)
Ústní část by mohla dopadnout lépe, kdybych si nevytáhla téma "Attitude to the school I go to," o čemž se mi totálně nechtělo mluvit, upřímně řečeno bych k tomuhle tématu neřekla moc ani v češtině, takže jsem ke své milované škole řekla jenom pár vět a pak jsem to nějak zakecala, takže jsem se ve zbytku času se svými zkoušejícími bavila o knížkách a anime.
V třetí části mě dali dohromady s nějakým klukem, jeden z nás měl vylosovat téma a my měli zharát improvizovaný rozhovor. S tím jsem problém neměla, protože už na základce byly všechny moje rozhovory, co jsem měla za domácí úkol, zásadně improvizované. On samozřejmě vylosoval něco ve stylu: "Dva staří lidé diskutují o svém zdravotním stavu." Jelikož ohledně nemocí nemám zrovna skvělou slovní zásobu, znám možná tak chřipku, rýmu, bolest hlavy a podobné blbosti, opět jsem to zakecala něčím jiným, tentokrát jsem přímo na místě začala rozvíjet různé konspirační teorie o tom, jak nevěřím práškům a že nám do nich vláda určitě přidává něco, co ovlivňuje naše myšlení. Zahrála jsem to tak, že se všichni smáli a nikdo si nevšiml, že jsem vlastně vůbec nemluvila k tématu. Celkem mě zarazilo, že mi to prošlo, ale nečekala jsem žádný velký úspěch. Přece jen jsem věděla, že jsem to mohla říct líp a nebyla jsem se svým výkonem moc spokojená....
Proto mě celkem zarazilo, když mi při vyhlašování oznámili, že jsem třetí. Třetí z celé Ostravy, to není zase tak špatné, ne? A když si vezmeme, že já tam vážně byla jediná z technické školy a ještě ke všemu nejmladší z mé kategorie, tak to zní ještě líp... No nic, už zhruba vím, co mě na takových soutěžích čeká, takže příští rok budu první :D

A když už jsme u těch cizích jazyků, pustila jsem se do překladu Zessei Bijin, endingu Sayonara Zetsubou Sensei. Pokud je tu někdo znalý japonštiny, mohl by mi to aspoň zhruba zkontrolovat? Díky i v případě, že se nikdo neozve, což je více než pravděpodobné. Mimochodem, tu písničku miluju, je tak lehká a zároveň psychopatická, když si uvědomíte, o čem to vlastně zpívají... Co jiného čekat od SZS, že.


Zessei Bijin - Dokonalá krása

Dnes opět slyším jejich nádherný jekot
S tebou můžu jít klidně až na konec světa
A cestovat skrz moře iluzí
Je mi souzeno milovat,
i když se znova zrodím
Dokonce i legendy mohou tvořit romanci
Když se podíváš za sebe,
Je to jedinečná krása
Nešťastné krásky, královny noci
Ve stínech jsou ženy krásnější
Tiše přijmi provaz
Smrt se plíží za tvými zády
Hříšníci se topí v přemíře lásky
Dnes opět slyším jejich nádherný jekot
V noci za svitu srpku měsíce
Vzpomínání je nádherná věc
I peníze, které lidé ztratili, padají
Jestli existuje Bůh, co odhazuje, existuje papír, co shromažďuje
To je koloběh společenství
Kdepak jsou ty jedinečné krásky?
Nešťastné krásky, třídenní krásky
Zrcadlo, pane Zrcadlo, chci být krásná
Co by se stalo, kdybych umřela?
Pojďme nanést růž
Pokud se zamiluješ, jsou tu dvě pasti
Pokud chceš sníst jed, můžeš po sobě pomýt talíř
Bolestným očekáváním zdivočelo mé srdce
Za úplňkové noci
Tvůj jazyk chutná zoufalstvím
Říkam ne, ne, ale stejně tě miluju
Jsem milována až moc, brzy se mi zastaví dech
Dnes opět slyším jejich nádherný jekot
V noci za svitu sprku měsíce

Jak já miluju všechny písničky ze Sayonara Zetsubou Sensei, jsou tak okouzlující a psychopatické zároveň, skoro jako samotné anime. Mimochodem, tohle je teprve druhá romantická píseň, co mám ráda. Ta první se jmenuje Kuusou Rumba, taky pochází od SZS a nikdo jiný kromě mě ji neshledává romantickou.

Pro dnešek to bude asi všechno, sice jsem původně chtěla napsat ještě recenzi na FLCL, ale musím si trochu urovnat myšlenky, protože takhle zmatená jsem byla naposledy.. no, asi nikdy, takže nejspíš až zítra. Mějte se.

H2O ~Footprints in the Sand~ - recenze

3. února 2011 v 10:31 | Katsumi-sama |  Anime recenze
h2o
Hirose Takuma je slepý jako patrona, jeho laskavost až nápadně hraničí s blbostí a je studentem střední školy, příčemž nežije s rodiči, z čehož podle zákonu o Otaku, oddílu č. 52 o Pravděpodobnosti jasně vyplývá, že jde buď o typického hrdinu shounen, nebo o typického hrdinu harémovek. Pokud stále ještě máte nějaké pochybnosti, koukněte na úvodní obrázek a pokud nejste beznadějně zabednění, mělo by vám to celkem rychle dojít.
Tak tedy, Takuma se přestěhuje kdesi do vidlákova, kde si má nechat léčit svůj zrak či co, protože doktor ho v podstatě prohlásil za simulanta, když mu tvrdil, že fyziologicky mu vlastně nic není a všechno nasvědčuje tomu, že by vidět měl. Usoudil, že je to všechno kvůli psychologickému traumatu (WTF? Už jsem slyšela o případech, kdy lidé kvůli šoku třeba ochrnuli, ale tohle mi přijde poněkud pofidérní, oko je přece něco jiného než třeba noha, že,) a naordinoval mu pobyt v již zmíněném Zapadákově s jeho potenciálně úchylným strýcem (Pedobear by zaplesal). Už při první návštěvě školy přitáhne pozornost většiny děvčat, protože je přirozeně jeden z mála zástupců mužského pohlaví ve třídě a shodou okolností jediný, který není nakreslený naprosto ohyzdně. (A taky pořád tvrdily něco o tom, že mu musí pomáhat, protože je slepý, ale já bych jim to moc nevěřila). I když se na něj jako na mucholapku v podstatě nalepily všechny, zvláštní zmínku si zaslouží bloncka Hinata (na obrázku první zleva), která je i na standardy harému přehnaně přítulná a oslovuje Takumu "Hirose-sama," loli bloncka Otoha (úplně vpravo), která o sobě prohlašuje, že je duch a nevidí ji nikdo kromě Takumy, takže je to buď pravda, nebo chodí náš hrdina věčně zfetovaný (obojí je celkem možné vzhledem k tomu, že v tom vidlákově není moc způsobů, jak se zabavit) a černovlasou tsundere Hayami (hádejte, která to je), jenž pro změnu zvolila opačnou taktiku a na rozdíl od ostatních dívek ho od sebe odhání a div ho nečastuje pohlavky. To samozřejmě brzy splní svůj účel, tedy přitáhne pozornost hlavního hrdiny, který v dobré víře, že "ona přece nemůže být tak špatná, protože... éééé... protože nikdo vlastně není tak špatný, žer?" chce zjistit, co naší dívence přelétlo přes nos. Brzy si všimne faktu, že se k ní všichni chovají hnusně, o přestávkách ji běžně šikanují, lijí po ní vodu ze záchoda a tak, přičemž učitelku a nikoho jiného to zjevně nezajímá, takže se rozhodne odhalit pravdu o příčinách jejího utrpení a samozřejmě tomu zabránit.
První záběry z H2O mi okamžitě připomněly jiné anime: Air. Nevím, čím to bylo, jestli atmosférou, záběry na modrou oblohu nebo hudbou, každopádně se tak stalo. Podvědomě jsem se začala docela těšit, protože ačkoli obvykle nejsem velká fanynka romantických příběhů, Air patří k jedněm z mála, které mě dokázaly chytit za srdce, navíc mi tady vážně připadalo zajímavé, že hlavní hrdina je slepý. No řekněte, kolik jste viděli anime, ve kterých je slepý hlavní hrdina a ne nějaká vedlejší postava? Bod za originalitu, říkala jsem si v duchu. Problém s touhle "originalitou" nastal už v první epizodě, kde nějakého génia napadlo využít jeho slepotu jako prostředek k dosažení fanservisáckých scén, takové to: "Ups, já vážně neviděl, kam ti to sahám!" a podobně. V takových chvílích jsem si říkala, zda Takuma opravdu jenom nesimuluje a celé to nepředstírá, aby mohl beztrestně osahávat své spolužačky. Řeknu to asi takhle: já ecchi nemám ráda (jako holka taky nejsem cílová skupina, co si budeme povídat), ale dokážu ho přežít, pokud ho není přehnaně moc a hlavně pokud se do celé série hodí. U H2O mi to připadalo nesmírně mimo mísu, protože ono působí poněkud divně, když se snaží o víceméně vážný příběh, který má diváky dojímat a pak tam jen tak z hecu nahází nějaké ty ecchi scény, protože, hahaha, diváky to určitě pobaví. Nepobavilo.
Druhý problém s "originalitou" jeho slepoty byl ten, že Takuma po většinu času ani slepý nebyl. Proč? To vám neřeknu, protože důvod je velkou součástí zápletky, ale to nic nemění na tom, že jsem byla zklamaná, protože jsem se vážně těšila na hlavního hrdinu, který bude slepý, pokud možno celou dobu. Kdyby se něco takového provedlo správně, jsem si jistá, že by šlo o výjimečné anime.
Když už jsme u samotného příběhu, tak ten je ve své podstatě jednoduchý, přesto rád mate diváky tím, že tam přihazuje věci, které nejsou zas tak důležité a hlavní příběh celkem dlouhou dobu tak trochu ignoruje. Nevím, jestli je to moudrý postup pro anime, které má pouze 12 epizod, ale na druhou stranu se mi opravdu líbilo, že skoro každá postava měla svůj vlastní příběh, který byl nějakým způsobem navázaný na ten hlavní. Můžu říct, že třeba příběh Hinaty mi přišel zábavný, smutný a dojemný - byl přesně to, co jsem očekávala od celého tohohle anime a užila jsem si jej asi nejvíc, i když Hinatu jako postavu vážně nemám ráda. Jen škoda, že se v podobném duchu neneslo víc epizod, protože zbytek většinou osciloval mezi lehkou nudou a přehnanou melodramatičností. Zářným příkladem je to, jak se skoro všichni chovali k Hayami, i když k tomu v podstatě neměli žádný důvod, minimálně ne logický. Celé to na mě působilo strojeně a poněkud účelově, protože jsem z toho cítila, jak nás autoři tímto způsobem nutí, abychom ji litovali. Minimálně v mém případě to nefungovalo, navíc se jim povedlo docílit opačného efektu, protože některé scény byly natolik přitažené za vlasy, že jsem se neudržela a chytala jsem záchvaty smíchu. Pokud ve vás podobné pocity vyvolává něco, co má být drama, tak se ptáte, kde je chyba. To vám řeknu hned: v provedení. Celý příběh není špatný, to ani náhodou, ale scénáristé se na to těžce vykašlali, takže výsledek je poněkud polovičatý. Jsou tam světlé momenty, ale bohužel i ty horší, mezi které rozhodně patří konec. Nepřeháním, když prohlásím, že je to jeden z nejhorších konců, jaké jsem kdy viděla, už jenom proto, jak slibně to vypadalo a jak snadno zničili celou mou iluzi během cca tří minut, kdy jsem se hodně držela, abych zoufalstvím nemlátila hlavou do stolu.
Charaktery postav jsou... No, generické, co chcete. Abyste věděli, tak H2O je další anime, které vzniklo podle hry, konkrétně dating simu, takže dívky jsou zase víceméně stereotypy, které se dají popsat několika slovy a hlavní hrdina tak trochu bez osobnosti. Dobré na H2O je, že každé dívce se dostane jistého charakterového vývoje v epizodě, která je jí věnována. Méně dobré je, že většina dívčích postav mě neuvěřitelně štvala, ani ne tak svou osobností, jako spíš tím, jak se chovaly a proč, kupříkladu Hinatino věčné: "Hirose-sama," a to, jak se po něm pořád věšela, mi úspěšně ničilo nervy celých 12 epizod. Podobně (možná dokonce víc) mě dopalovala Hayamina pasivita. Na druhou stranu se mi zdálo, že vztahy mezi postavami jsou přece jen vykresleny o něco lépe než v průměrné harémovce, což se počítá.
Kresba není špatná, ale na to, že anime vzniklo v roce 2008, bych vážně čekala něco lepšího. Vemte si třeba takové Haibane Renmei, které vzniklo roku 2002 a stejně vypadá lépe. Přesto s ní nemám nějaký výrazný problém, sice to není přesně dle mého gusta, ale rozumím tomu, že k seriálu tohoto typu se poměrně hodí, celé se to nese ve výrazných pastelových barvách. Postavy jsou naprosto typické, což znamená přehnaně velké oči, skoro žádný nos a pusa nejde vidět, pokud zrovna postava nemluví. Jak už jsem řekla, není to můj šálek čaje, ale chápu, že jsou lidé, kterým to vyhovuje.
Hudba je další světlá stránka anime, opening je velice dobrý a většina ostatních melodií neruší, což je v podstatě to jediné, co od hudby v anime požaduji.


Jak tedy zní můj konečný verdikt? H2O ~Footprints in the Sand~ není špatné anime, ale mohlo být daleko lepší, kdyby to scénáristé neflákali a trochu používali hlavu. Původní nápad je dobrý a i přes nedostatky jsem se u sledování celkem bavila, to přiznám bez mučení, ale nic revolučního nečekejte. Je to prostě jedna z oddychovek, jenž doporučuju všem, kteří hledají nenáročnou romantiku a nevadí jim výše zmíněné kiksy.

Zdroj obrázku: anime H2O ~Footprints in the Sand~, režisér Tachibana Hideki, studio Zexcs, původní tvůrce Makura, vzala jsem to odsud

P.S.: Tak co, Skullko, že bych začala dělat víc recenzí na přání? :D

Ghost in the Shell (1995) - recenze

28. ledna 2011 v 20:31 | Katsumi-sama |  Anime recenze
gitsKdyž se tak dívám na stav dnešního anime průmyslu, občas mám tendence srovnávat ho se "starými časy," vrtět hlavou a tvrdit, jak všechno bylo mnohem lepší, když ještě otaku neznali slovíčko "moe" a producenti netušili, jak moc dobře se to bude prodávat mezi zarostlými třicetiletými losery, kteří místo toho, aby konečně sebrali odvahu a pozvali holku ven, fantazírují nad 2D slečnama. Sice si u toho připadám trochu jako důchodkyně a v některých případech poměrně nepatřičně, protože jisté kousky jsou dokonce starší než já, ale uznejte, že k tomu mám celkem dobrý důvod, vždyť v 19. a 20. století vycházely legendární anime filmy, filmy jako Akira, Perfect Blue, Nausicaa of the Valley of the Wind, Ninja Scroll... A samozřejmě Ghost in the Shell, který se dnes považuje téměř za zakladatele moderního sci-fi a předchůdce slavné trilogie Matrix.


Nacházíme se ve futuristickém světě roku 2029, kdy technologie prolomila bariéry mezi zeměmi. V této době je velice těžké najít někoho, kdo se nestal alespoň částečně kyborgem, to znamená, že má ve svém organickém těle zabudouvanou i umělou část. Je to sice všechno moc hezké, protože to lidem celkem usnadňuje život, ale přirozeně s tím souvisí jistá nebezpečí, jako například fakt, že schopný hacker se vám dokáže nabourat do mozku a tam si v podstatě dělat, co chce: pozměnit vám vzpomínky, upravit vaše myšlenky, donutit vás k něčemu, co byste jinak nikdy neudělali... Možností je spousta. Major Kusanagi Motoko je jedna z kyborgů, jejichž těla byla nahrazena docela a její jedinou zbývající lidskou částí je mozek v titanové lebce a tím pádem samozřejmě "duch," jak se tady slangově přezdívá vědomí. Je schopnou velitelkou Sekce 9, speciální policejní jednotky, která se skládá téměř výhradně z kyborgů a která řeší... poněkud zvláštní případy. Sekce 9 momentálně řeší problém s jistým hackerem, kterému se pro jeho schopnosti přezdívá "Loutkař." Loutkař se vždy věnoval kriminální činnosti, ale nedávno se začal nabourávat i do mozků vysoce postavených úředníků, aby ovlivnil politické záležitosti země. Je jasné, že něco takového Motoko a její lidi nemohou dovolit...
Teď se možná ti cyničtější z vás ušklíbnou a pronesou něco ve stylu: "Hm, jasně, nezní to tak špatně, ale co je na tom tak skvělého? Další sci-fi thriller, no Bóže." Kdo z vás tak učinil, přiznejte se, ať vám můžu vlepit virtuální facku. Musíte si totiž uvědomit hned několik faktů: v roce, kdy byl Ghost in the Shell vydán, to nebylo jenom "další sci-fi," ale něco nového, něco revolučního, většina sci-fi se prakticky zrodila z Ghost in the Shell a Akiry. V tomhle prohlášení ani v nejmenším nepřeháním, mnoho známých režisérů se nechalo slyšet, že na ně tyto filmy měly velký vliv, jako příklad uvedu třeba takové hvězdy jako je Stephen Spielberg, James Cameron a Roland Emmerich.
Přesto je tu stále něco, čím se Ghost in the Shell liší od filmů, které inspiroval: neopakovatelná atmosféra a způsob, jakým je příběh vystavěn. Neříkám, že je to nejúžasnější příběh pod sluncem, ve své duši jde vlastně o staré dobré "policajti chytají zločince," ale úžasný mix dystopického světa, který je na první pohled propracovaný, fungující a žije si vlastním životem, složitých politických záležitostí, které se promítají celým filmem, dechberoucích akčních scén a hlavně velkých myšlenek je to, co činí celý film nadčasovým.
I když se to možná na první pohled nezdá, Ghost in the Shell si hodně zakládá na své myšlence, dokonce bych si troufla říct, že je na ní postaven. Už jméno filmu - Duch v mušli - je jedna z mnoha metafor, kterými je film protkaný. Tohle anime se totiž nebojí vznést kontroverzní otázku: Co vlastně dělá člověka člověkem? Jsou to snad maso a kosti, nebo vědomí? A co se stane, když vám mohou paměť vymazat stejně snadno jako obsah vadného CDéčka, které může být kdykoli přehráno něčím jiným? A pokud máte mechanické tělo, můžete se stále nazývat člověkem? Nad touhle otázkou Motoko rozjímá v průběhu celého filmu. Co když ani nikdy člověkem nebyla? Je docela možné, že její staré "já" je už dávno mrtvé, že je jenom stroj, kterému byly nahrány vzpomínky té Motoko, která zemřela. Pokud tomu tak je a ona vážně není ničím jiným než poměrně vyspělou hromadou šrotu, jak si může být jistá, že její myšlenky jsou opravdu její myšlenky a že to, co cítí, cítí doopravdy? A když už jsme u toho, dokáže vůbec cítit? Myslí si to, ale kdo ví, kde je pravda. A vůbec, i kdyby kdysi byla člověkem, kdo... nebo co je vlastně teď?
Na Ghost in the Shell je skvělé, že nejen že má odvahu si tyto otázky položit, ale ono i poskytuje odpovědi. Samozřejmě že ne na všechno a je to jenom názor, s kterým můžete a nemusíte souhlasit, ale to je na tom přirozeně to zajímavé. Další věc, která je na Ghost in the Shell super, je fakt, že přestože je inteligentní, nezabývá se celou dobu pouze myšlenkami, které by obecenstvo mohly až příliš zahltit. Filozofické pasáže jsou citlivě proloženy akcí (žádný Matrix, který později sklouzává pouze k bezhlavé akci). Tempo filmu není zrovna rychlé, ale není ani pomalé a už vůbec ne nudné, příběh nás postupně, jakoby hypnoticky vtáhne do víru událostí a ke konci už většina z nás jako u vytržení sedí na židli a skoro zapomíná dýchat.
Co se týče postav, tak je tohle anime zaměřeno skoro primárně na Motoko, její pochybnosti a neschopnost zapadnout do běžné společnosti. Samozřejmě jsou tu i ostatní zajímavé postavy jako Batou, její kolega, ale vzhledem k tomu, že se jedná o film dlouhý hodinu a půl, je jasné, že nějakého většího vývoje se dostalo jenom jí, ale ujišťuji vás, že to stojí za to. Navíc je Motoko sympatická hlavní hrdinka, ne jako velká část anime hrdinek, které bych nejraději vzala po hlavě pánvičkou: přestože je zmítána svými vnitřními démony, nezapomíná na své povinnosti a snaží se, aby tím její práce nebyla příliš ovlivněna, přestože se jí to ne vždycky daří, ale něco takového je lidské. Ironie, ne?
Grafika Ghost in the Shell je pochopitelně starší, ale já si nemůžu pomoct, podle mého názoru prostě vypadá pořád líp než většina současných anime. Nevím, jestli je to faktem, že se jedná o temnější prostředí a že slovo "moe" tehdy vážně neexistovalo (naštěstí, kdyby tohle vypadalo jako K-ON!, asi to nepřežiju), takže se tam nikdo nesnaží vypadat roztomile, nebo prostě množstvím práce, která byla vložena do malých detailů. Sama Motoko vypadá velice dobře a je vidět, že nad jejím designem někdo přemýšlle, protože na rozdíl od její pozdější verzi v seriálu Ghost in the Shell: Stand Alone Complex tady naše hlavní hrdinka ze všeho nejvíc připomíná jakousi panenku, hlavně svýma nemrkajícíma očima. Zvláště dobře vypadají akční scény, když je někdo rozstřílen na cucky, vidíme i jeho orgány, ne jenom neidentifikovatelný proud krve, jak mají některé anime zvykem (ano, myslím tím tebe, Elfen Lied). Zvláštní efekty si taky zaslouží zmínku, například to, jak se Motoko skrývala pomocí termického maskování s okolím, bylo zpracováno naprosto skvěle. Tady by se nejspíš hodil zmínit i fakt, že aby to mohla udělat, musela se vždycky svléknout skoro do naha, protože oblečení by jejímu tělu kyborga v maskování překáželo. A víte, co je zajímavé? Nevadilo mi to, protože její nahota nepůsobila vulgárně, ale naprosto přirozeně: bylo to něco nutného, nedělaly se kolem toho zbytečné cavyky a rozhodně to nevyvolávalo to, čemu já říkám "ecchi syndrom" (opět se dívám na tebe, Elfen Lied).
Hudba, kterou zkomponoval Kawai Kenji, je něco neuvěřitelného, dokonale podtrhuje celou atmosféru filmu a dodává mu jisté zvláštní kouzlo. Soundtrack Making of Cyborg byl, je a vždy bude jeden z mých nejoblíbenějších soundtracků vůbec.

A závěr? Pokud se chcete podívat na inteligentní film, pak směle do toho. Pokud do toho jdete jen kvůli akci, pak vás Ghost in the Shell taky nezklame, protože, jak už jsem napsala, přes svou podstatu udržuje akci a nikde nevázne. Nestárnoucí klasika, které se hned tak něco nevyrovná a definitivně jeden z mých nejoblíbenějších filmů.

Zdroj obrázku: anime Ghost in the Shell, režisér Oshii Mamoru, původní tvůrce Shoriw Masamune, režisér animace Okijura Hiroyuki, vzala jsem to zde

Yosuga no Sora - recenze

27. ledna 2011 v 18:59 | Katsumi-sama |  Anime recenze
yosuga
Tok Katsumiiných myšlenek, když narazila na Yosuga no Sora:
1. Jé, to je pěkná kresba.
2. Ale oni píšou, že je to ecchi. Ty přece nesnášíš ecchi a nebudeš na to koukat jenom proto, že se ti líbí kresba.
3. *přečte si, o čem že to má být* Je-jenže oni tam slibují příběh! Ecchi s příběhem, to musím vidět! (A navíc je ta kresba vážně pěkná.)
4. Ne, nedělej to! Budeš litovat!

Bohužel jsem ignorovala racionální část své mysli, která marně křičela, abych místo toho šla radši dokoukat třeba Noir, a vážně si to pustila. To jsem ještě nevěděla, do čeho jsem se to dobrovolně pustila.

Jednovaječná dvojčata Kasugano Haruka a Kasugano Sora se stěhují nazpět do svého rodného města, protože jim umřeli rodiče, což je hodně logické, protože v tom městě TAKY budou žít sami v jednom domě, pochopila bych, kdyby tam jeli kvůli příbuzným, ale tohle? V databázi MALu píšou, že tak jednají "z blíže nespecifikovaného důvodu," ale mým osobním tipem je, že se vrátili, aby Haru mohl sbalit každou holku v okruhu 10 km, ale to je vedlejší. Potkávají staré přátele, všechno vyznívá mírumilovně, ale v pozadí je skryt pravý důvod jejich příjezdu, tajný slib, který si sourozenci dali, a jistá dávno ztracená věc. Aspoň to tvrdila anotace, kterou buď psal někdo hodně opilý, nebo někdo, kdo si prachsprostě střílel z nic netušících diváků. No dobře, uznávám, že jsem teoreticky mohla tušit něco nekalého vzhledem k tomu, že Yosuga no Sora byla natočena podle stejnojmenné erotické hry, ale tenhle fakt jsem přirozeně zjistila až v okamžiku, kdy mi to došlo tak nějak samo o sobě. Já vím, moje blbost. Příště si v zájmu svého už tak narušeného duševního zdraví zjistím všechny dostupné informace, ale popojedem.
Yosuga no Sora je v podstatě harémovka, přesto to není úplně obyčejný harém, ve kterém je neschopný a průměrný hrdina obklopen větším množstvím krásných dívek, které ho z nevysvětlitelných důvodů milují, zatímco on si vybere jednu, ale protože se tvůrce tohoto veledíla nemohl rozhodnout, s kým se nakonec Haru vyspí, zařídil to tak, aby se nakonec vyspal se všema. Po chvilce mu ale došlo, že některým lidem by z nějakých jistě pochybných důvodů hlavní hrdina připadat poněkud nesympatický, kdyby se vyspal se vším, co se hýbe, ale pak ho osvítil Duch Svatý a on dostal (čtěte: okopíroval z Amagami SS) svůj úžasný nápad: anime rozdělil na několik částí, z nichž se několik kapitol věnuje jedné dívce, po sexu a Harukou se všechno restartuje a nám je dopřána ona potěcha vidět, jak by to vypadalo, kdyby se místo tamté slečny věnoval slečně jiné. Zní to zábavně? Nenechte se zmást. Jasně, teoreticky by tenhle setting mohl být celkem výhodný: vezměte si třeba situaci, ve které sledujete harém a oblíbíte si jednu z hrdinek, té ale tvůrci nevěnují příliš prostoru a místo toho je polovina anime o sladké a naivní kravce, kterou z duše nesnášíte. Tato situace se odehrává s železnou pravidelností, protože většina tvůrců má zvláštní tendence oblíbit si tu nejméně snesitelnou postavu.
Problém Yosugy tkví hned v několika životně důležitých bodech najednou: První a nejdůležitější jsou postavy. Když vynecháme Haruku, který je mimochodem dle tradice hrdinů harémovek naprosto nezajímavý a bez osobnosti k tomu, dívčí hrdinky ani nestojí za řeč. Jsou tak nudné, až mě udivuje, že si vůbec pamatuju jejich jména - ony si totiž nějaká jména vůbec nezaslouží. Všechny jsou jenom zosobněný stereotyp a nikdy z něj nevystupují: máme tu Bohatou dokonalou slečinku, Kněžku miko, Brýlatou kamarádku z dětství a Loli sestřičku (slečen by i bylo víc, ale naštěstí má Yosuga no Sora jenom 12 dílů, takže na víc se nedostalo. Naštěstí.) Mezi hrdinkami "vyniká" Harukova sestřička Sora, která to mimochodem dotáhla až do mých TOP 10 postav... Do TOP 10 nejvíc nenáviděných postav, abych byla přesná. Ano, za předpokladu, že se vyžíváte v loliconu, budete tu malou kreaturu milovat, ale pokud patříte k té normální části světa, která nemyslí jenom kalhotama, bude vás její věčná ukňučenost, nesamostatnost a trucovitost štvát stejně jako mě. Já bych jí vrazila takovou facku, až by jí zeď vpálila druhou.
Všechny tyto dívky se do Haruky přirozeně zamilují jenom proto, že je hezký (podle nich, ale já si myslím, že vypadá jako šampón - na klucích, kteří používají víc make-upu než já, jsem vždycky viděla něco podezřelého), což je samozřejmě nejlepší způsob, jak si najít partnera. Jednotlivé arcy s vybranou hrdinkou jsou jako přes kopírák. Po nějaké mimořádně debilní události vyjde najevo, že holka a Haruka se mají rádi, přičemž mezi nimi zpravidla není ani špetka chemie, pak se v rámci pseudopříběhu dívce naroubuje nějaké trauma z dětství/problém/whatever, aby se nějakou dobu mělo co řešit, ale všechno se vždycky v dobré obrátí, následuje sex a restart.
Zajímavé je, že i když jej na začátku touží sbalit všechny do jedné, tak se najednou sokyně stáhnou, když se zaměří na vybraný kus, a ještě jejich vztah podporují v rámci udržení kamarádství. Jasně, to je hodně realistické.
Abych tomu anime nekřivdila zase tak MOC, tak si dovolím prohlásit, že arc s Kněžkou mikou alias Amatsume Akirou byl poměrně snesitelný. Pořád debilní, ale o trochu míň než zbytek celého anime, navíc byla Akira jedna z těch snesitelnějších postav, která netrpěla emo záchvaty 10x za den (a když ano, tak byla alespoň natolik soudná, že to před celým světem skrývala a ušetřila nás dalšího trápení, za což jí patří můj dík).
Zobrazení sexu v Yosuga no Sora je kapitola sama pro sebe, na rozdíl od většiny jiných harémovek zachází trochu dál a onen akt i ukazuje, ale nedělejte si naděje, kromě prsou hrdinek a nějakého toho sténání stejnak neuvidíte nic (ne že bych o to osobně stála, ale pokud se na Yosuga no Sora chcete dívat právě kvůli erotickým scénám, ani to nezkoušejte a přejděte rovnou na nějaké hentai.)
Co se týče kresby, kvůli které jsem se původně na to anime začala dívat, tak ta se mi nakonec zprotivila. Ze začátku to vypadalo celkem hezky, zvláště scenérie a záběry na modrou oblohu s nádhernými bílými mraky, ale postupem času mi začala vadit koncepce postav, obzvlášť ty někdy až moc přehnané oči a vlasy. Mnohem víc mi však vadilo to šílené množství fanservisu, kterým se tvůrci snažili zamaskovat mizerný scénář (nepovedlo se) a animaci, kterou časem taky začali poněkud flákat.
Hudba.. No, opening celkem ušel, vlastně mi ze začátku připadal celkem příjemný, ale stejně jako kresby jsem ho za chvíli měla plné zuby. Posuďte sami, nejlépe tak, že si ho pustíte několikrát za sebou. A abyste měli radost, vkládám rovnou plnou verzi toho úchvatného songu (ne, vůbec to není proto, že na youtube jsem tu zkrácenou verzi nemohla najít s vokály a že s videi z jiných stránek blog.cz evidentně příliš nespolupracuje). Zbytek hudby jsem tak úplně nepochopila, protože ať se děje cokoli, hraje nějaká smutná nebo dojemná melodie, která působí celkem směšně vzhledem k tomu, že k dané situaci vůbec nepasuje.


Co k tomu říct na závěr? Yosuga no Sora je fail na všech frontách. Neuspokojila ani milovníky hentai, na které není dost explicitní, ani milovníky dobrého dramatu, protože... Zkrátka to není dobré drama, dokonce ani velmi průměrné, je jen hodně špatné. Označila bych celé tohle anime za ztrátu času a zpětně se divím, že jsem to vydržela až do konce, asi jsem chtěla vidět, jakých zvěrstev se ještě autoři dopustí. Nestálo to za to. Sice jsem se párkrát zasmála, ale mnohem častěji jsem si hrůzou rvala vlasy.

P.S.: Pokud byste chtěli tip na anime této sezóny, tak rozhodně vyzkoušejte Mahou Shoujo Madoka Magica. Ne, nedělám si srandu. Poslechněte staré přísloví, které tvrdí, že nemáte soudit knihu podle obalu. A když řeknu, že na tomhle zajímavém dílku se podílí i studio SHAFT, které má na svědomí třeba černou komedii Sayonara Zetsubou Sensei nebo chytré duchařské anime Bakemonogatari, je vám nejspíš jasné, že půjde o poněkud nekonvenční podívanou. Já jsem zatím vrcholně spokojená.
Malá ukázka v podobě endingu:

Myslím, že teď je tím tuplem jasné, že nepůjde o typické mahou shoujo. Hell yes.

Zdroj obrázku: anime Yosuga no Sora, režisér je Takahashi Takeo, designéři postav Kamimoto Kanetoshi a Suzuhira Hiro, vzala jsem to odtud.

Klišé v yaoi + můj názor

27. prosince 2010 v 16:25 | Katsumi-sama |  Pro zábavu
Nějak jsem se s těmi klišé rozjela, co? Ale když klišé v yaoi jsou samy o sobě natolik specifické, že jsem jednoduše neodolala a musela využít témata týdne.

Pro ty z vás, kteří nevědí, co je yaoi - jedná se o mangu (japonský komix), která explicitně popisuje homosexuální vztah dvou (někdy i více) mužů. Jestli chcete vědět víc faktů, pořád tu máte blogy, které kopírují z tetičky Wikipedie.

Typický uke

Uke je lidově řečeno ten, co je dole, a podle toho se taky chová. Je zákonitě menší než seme a má velké oči, které podle všeho vyžraly většinu jeho mozkových buněk. Rysy jeho tváře jsou natolik dívčí, že je dívkovatější než většina dívek, i když něco takového popírá podstatu yaoi, totiž kluk s klukem. Je záhadou, jak vůbec mohl přežít do doby, než potkal semeho, protože si sám neumí ani zavázat tkaničky. Mívá ve zvyku oddaně sledovat semeho na každém kroku, obdivovat ho, lízat mu boty (a taky jiné věci) a další bohulibé činnosti. Smyslem života ukeho je naplnit všechy touhy semeho, nechat se od semeho zachraňovat a vypadat roztomile. Jeho IQ se sice pohybuje v pokojových teplotách, ale všichni mu to odpouští, protože je kawaii. Ukeho touží znásilnit každý chlap v okruhu 10 km a v jeho přítomnosti všechny osoby mužského pohlaví konvertují na homosexualitu.
Uke má občas podivné tendence zamilovávat se do osoby, která ho znásilnila, což je samozřejmě ta nejlogičtější věc pod sluncem. Ačkoli se uke jeví jako křehká bytost, je v podstatě schopen přežít všechno - seme ho může mlátit, týrat, pálit cigaretama, nutit ho jíst párky Kolíka Aťsepicnu (já vím, taková nevýslovná krutost!) a v malých dávkách dokonce snese číst Stmívání bez větší psychické újmy.
Uke se vyskytuje obvykle jako student, řadový zaměstnanec firmy, otrok, případně pacient s amnézií.

Typický seme

Seme je samozřemě ten, který je nahoře a je tak drsný, že šmirgl papír by vedle něho zbledl závistí. Protože má vedle ukeho kontrastovat, má místo normálních očí obvykle pouze úzké štěrbiny, tváří se neustále hustodrsně cool, přímo z něj kape testosteron a pláče zásadně jenom u vážných věcí, třeba při aktu s ukem a telenovele Esmeralda, když se jí vrátil zrak. Seme toho nemá moc na práci, pokud zrovna neznásilňuje ukeho, mívá ve zvyku stát ve větru a nechat si cuchat vlasy, tvářit se u toho dramaticky a vzpomínat na své traumatické dětství, občas taky zachraňuje ukeho před ostatními nadrženými chlapy (protože, jak známo, se v yaoi vyskytují heterosexuální chlapi asi tak často, jako se tam vyskytují ženy). Je poměrně zajímavé, že i když se seme většinou nacházejí ve vedoucích pozicích, nikdo je nikdy neviděl pořádně pracovat.   Každý seme má trauma z dětství/fobii/úchylku/whatever, aby tím mohl odůvodnit své někdy násilnické chování k ukemu. Možná vám teď seme připadá jako úchyl, jakých po naší krásné zemi běhají stovky, ale vězte, že náš hustoborec to s ukem myslí dobře! On jenom, chudinka jedna zakomplexovaná, skrývá pod drsným zevnějškem něžné a milující srdce, které však své pocity nedokáže vyjádřit jinak než násilím, protože čímkoli jiným by se zesměšnil a jeho mužné ego by něco takového neuneslo.
Samozřejmě platí, že čím víc ukeho mlátí a ponižuje, tím víc ho miluje (klasický případ přímé úměrnosti).
Seme se obvykle vyskytuje jako učitel, šéf firmy/yakuzy/zeměkoule, pán harému, nebo jako pervezní doktor.

A co na to já?

Velké části z vás určitě bude stačit zběžný pohled na můj blog, abyste pochopili, že jsem otaku a holka k tomu. V hlavách se vám začne odvíjet jednoduchá rovnice:
otaku x (holka + pubertální věk) + hlava plná nesmyslů = yaoi fangirl
Jó, lidi, možná že jsem úchylná, ale úplně jiným způsobem, yaoi mě nebere. Zkusila jsem to a neznechutilo, ale ani nepobavilo. Na druhou stranu mě ale baví o yaoi diskutovat s mýma yaoifilníma kámoškama, protože to je neuvěřitelná sranda, stejně jako jen tak ze srandy párovat naše známé (to ale většinou končí výkřiky typu: "Fuj, Katsumi, ale oni jsou oba tak HNUSNÍ!")
Abych to shrnula - nemusím yaoi, ale mám ráda yaoistky.

Největší anime klišé, část 2

26. prosince 2010 v 17:00 | Katsumi-sama |  Pro zábavu
Páni, já se vážně dokopala k druhé části! Vsadím se, že jste to nečekali. (Upřímně řečeno, já taky ne. Zvlášť poté, co jsem dostala na Vánoce Tenchu: Fatal Shadows a druhý díl Xenosagy, takže se většinu času nedokážu odlepit od PS2).
Tákže - kde jsme to skončili?

9. O čem to mluvíš? Ne, nebarvím si vlasy, ta zelená je 100% přírodní.

Protože je přece tolik krásných barev - růžová, zelená, modrá, fialová... Proč se omezovat na realistické barvy, že? A navíc je neuvěřitelně originální mít takovou postavu, protože to přece ještě nikdy nikoho nenapadlo. Další plus je, že pak mají kreslíři míň práce, protože i ten nejhloupější divák postavy pozná podle barvy vlasů.
Upřímně řečeno, kdo vypadá líp? Hnědovlasá Revy (dobře, v anime jí dali fialové vlasy, ale aspoň se nesnaží předstírat, že je to přírodní, prý si je barví a já to beru podle mangy), nebo růžovka Sakura?
revy
sakura
Řečnická otázka. A už vůbec se nebudu ptát na to, kdo je celkově lepší. Každý, kdo viděl Black Lagoon, jistě chápe.

10. Kočičí uši nejsou důsledkem nepříjemné genetické vady, ale naprosto normální součást těla. Ale jenom u dívek, u kluků by to nebyl fanserv-, ups, tedy... *vymýšlí výmluvu* uhh, to... to je kvůli genetice, víte? Chromozomy a tak..

Kočičí uši totiž nejsou divná erotická fantazie, ale důležitá část příběhu! *dum, dum, dum, dramatická hudba v pozadí* A to, že rohy Lucy z Elfen Lied vypadají jako kočičí uši, je jenom náhoda. To samé u Chii z Chobits. Ale vážně, nechápu mentalitu fanoušků, kteří nad tím řvou "kawaii." V poslední době je toho všude tolik, že to začíná být strašidelné. (Sorry těm, kterých se to dotklo, nemám stejné fetiše jako vy. Vždyť i jeptiška může vypadat líp, a to myslím doslova). Nevěříte?
eda
chii
Vpravo vidíme Edu, nejlepší kamarádku Revy a nejnebezpečnější jeptišku na světě (jó, Kostel Násilí! Muhehehe!!!) Vlevo je Chii, která mi vždycky už jen z obrázku připadala retardovaná (když se ukázalo, že tomu tak opravdu je, dost jsem se nasmála).

11. Hlavní hrdina: "Nééé, umírám!" Záporák: "Haha, přesně tak. Teď už nic nestojí v cestě mé nadvládě nad světem. A začnu tím, že zabiju tvou holku!" Hlavní hrdina: "Já jsem TAAAAK naštvaný, což mi dodá nelogickou sílu a dobiju tě, i když bych už měl být 3x po smrti! ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! *o 3 roky později* "ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!" *dobije záporáka*

Pokud jim jenom stačí naštvat se, proč si před bojem jednoduše nepustí fillery z Naruta? To by jeden vážně vraždil. A zůstává mi záhadou, proč používají svůj ultimátní move až na poslední chvíli. Být to na mě, používám ho paranoidně na každém kroku.

12. Průměrný hrdina anime má cca 20 litrů krve a všechny orgány tak 4x. To platí i pro mozek, ale nijak to neovlivňuje jejich inteligenci.

No comment, koukněte na jakýkoli díl libovolného shounen, doporučuju Bleach.

13. Žádné zranění není nezbytně smrtelné.

Usekli vám ruku? V klidu, určitě se najde šikovný doktor, který vám ji připojí a vy zase budete vesele moct šermovat. Probodli vás tak nešikovně, že šance vašeho přežití je jedna ku milionu? Klid, v anime takové šance vycházejí v 9 případech z 10, navíc se vsadím, že ještě v pohodě dobojujete souboj a zvítězíte, protože vaše zranění vás samozřejmě ještě posílí. Pokud ovšem nejste dívka, to pak padnete na zem a vyčkáte příchodu hlavního hrdiny, který vás zachrání.
(Pokud se nacházíte v anime Black Lagoon, máte smůlu, kulka do hlavy/krku/trupu obvykle smrtelná je. A pokud na vás míří Revy, rovnou si pište závěť.)

14. Jestli se v anime nachází dívka, je tam jenom kvůli fanservisu a proto, aby ji hrdinové mohli zachraňovat. Je to sice přiblblé tele, ale všichni jí to odpouští, protože má velké poprsí.

*Ehm, ehm, Orihime, ehm, ehm* Nikdy jsem nezažila, že by se nějaká holka chovala jako průměrná hrdinka anime, tudíž asi jako retardovaná žákyně druhé třídy. A všímáte si, jak jsou ty nejprsatější vždycky nejstydlivější? Jasně, to dává smysl. Výjimku tvoří opět Black Lagoon, kde naopak žádná ženská není nepoužitelná přítěž. Revy je jedna z nejlepších střelkyň vůbec, Balalaika šéfka ruské mafie, na Shenhuino šermířské umění nemá nikdo a dokonce i Jane, která bojovat neumí, je schopná padělatelka. Neříkám, že všechny ženké musí být nutně drsňačky, ale PROČ se skoro všude chovají jako nesvéprávné?

15. "Jsi příšerný! Šikanuješ mě, kradeš mi svačiny, zesměšňuješ mě, děláš mi věci, kvůli kterým by každá normální holka vraždila... Ale nemůžu si pomoct, miluju tě a udělám pro tebe všechno!"

Tak nějak funguje mysl průměrné shoujo hrdinky, která si vždycky vybere toho, co ji šikanuje, zatímco nejlepší kamarád, co ji miluje celé věky, většinou ostrouhá. Protože je přece běžné milovat někoho, kdo nám ubližuje jak fyzicky, tak tělesně. No tak, holky, přiznejme si to - všechny jsme přece v hloubi duše masochistky.

16. Dokud postava nezavře oči, NENÍ mrtvá a můžete čekat, že se vrátí jako Deus ex Machina.

Já být hrdinkou shounen (což by se nestalo, protože nejsem chlap, takže bych skončila jako fanservis, ale předpokládejme nemožné) a právě bych zabila záporáka, rozřezala bych ho na kousky, hlavu bych naložila do láku, končetiny bych prodala jako suvenýry ("Tohle byl záporák, co chtěl zničit svět! Perfektně by se vám vyjímal v obýváku jako dekorace na stěně! Jen 1000 Kč za ruku/chapadlo/whatever!"), tělo spálila a popel nechala rozfoukat do všech světových stran. Nejen že bych na tom vydělala, ale měla bych jistotu, že dotyčný vážně chcípnul.

To je zatím vše, možná bude ještě další díl, jestli se k tomu dokopu. Ale vzhledem k tomu, že mám rozepsaných pár jedovatých recenzí, bych si tím nebyla zas tak jistá.
Mimochodem, Black Lagoon se tam tak moc vyskytuje jenom proto, že jsem tím momentálně posedlá a miluju postavy, tak co.
Zatím můžete hlasovat v anketě. Nechci vás ovlivňovat, ale jestli vyhraje Sakura, NAJDU si vás a věře mi, že to nechcete. (Na Vánoce jsem dostala průkaz na střelnici a dělám si řidičák na motorku, takže se BOJTE). Ale jinak vás samozřejmě neovlivňuju, je to plně na vás. (Je na vás, jestli budete ŽÍT, muhehehehehehehehe!!!)

Zdroje: první obrázek nakreslil Hiroe Rei a je odtud, druhý Kishimoto a je odtud, třetí opět Hiroe Rei a můžete ho najít tady, poslední nakreslila parta CLAMP a zdroj je zde

Jak se Katsumi fláká

5. prosince 2010 v 10:49 | Katsumi-sama |  Egocentrická rubrika aneb JÁ
Ano, tak jsem se po pár týdnech konečně uráčila znovu dorazit na svůj blog. Za tu dobu, kdy jsem byla pryč, jsem si ujasnila pár faktů (následuje pár mírných spoilerů):

1. Víte, co je ještě lepší než Black Lagoon? Black Lagoon: The Second Barrage. Sequely k úspěšným sériím jsou většinou epic faily, ale tohle je výjimka, Revy je ještě drsnější než obvykle, Rock se sebou začíná něco dělat, Eda oba provokuje, že spolu určitě něco mají (určitě jo, jenom se podívejte, jak se k němu chová ze začátku, pak nastává ZLOM a chová se k němu líp než k zbytku týmu, ale silně pochybuju, že nám autoři někdy ukážou, jak to vlastně je, zůstane jenom u dohadů), Benny dostal HOLKU (ano, ten nerd, co věčně sedí za compem), Balalaika se podle všeho snaží ovládnout svět a docela se jí to daří (no dobře, svět ne, jenom Tokio) a celkově je to temnější než první série. Po zkouknutí tohohle jsem si oblíbila dokonce i kostely (na Kostel násilí v Roanapuru nic a nikdo nemá). Muhaha, to je jízda.

2. Vyplácí se učit na zkoušení. Organika, ze které teď propadá většina třídy, mi zrovna vychází na 2, protože jsem uhrála devítibodou známku na 2, tak ať mi nikdo netvrdí, že dobro vždy zvítězí, je to přesně naopak.

3. Roleplaying je zábava. Ano, Katsumi se dala na roleplaying, takže poslední dobou psala místo článků spíš příspěvky, kde se vyžívala v pocitech svých sadistických a krutých postav (to vůůbec nezní jako já, co?) Mimochodem, v jedné jeskyni hraju za Revy a hned v úvodu jsem se stihla poprat a znepřátelit si všechny ostatní postavy, což mi signalizuje, že hraju její charakter fakt dobře. Jsem na sebe pyšná.

4. Hellsing Ultimate je lepší než Hellsing. Tečka.

5. Jestli jsem si někdy myslela, že všechny komedie nad 13 epizod jsou nudné, tak to jsem ještě neviděla Welcome to the NHK!

6. Diskutovala jsem se spolužačkou, co bych dělala, kdyby Dicloniové z Elfen Lied byli skuteční. Jako první možnost jsem navrhla, že se k nim přidám a pomůžu jim zničit lidstvo, jako druhou to, že na nich otestuju účinky atomové bomby. Když se mě zeptala, kde ji hodlám sehnat, upgradovala jsem svůj plán na testování kyanidu, případně podstrčením koncentrované kyseliny dusičné místo coly. Někdy se vyplatí být na chemické škole.

Všimli jste si, co vyplývá z těchto bodů? Ano, že jsem místo psaní na blog hrála v jeskyních, koukala na anime a učila se (hehe, sice jenom jednou, ale i tak). Ale nebojte, nezbavíte se mě tak snadno, rozhodně jsem nepověsila psaní na hřebík. Mám rozepsaných pár recenzí a jak tak vidím to téma týdne, hmm. Má oblíbená kniha? S tím by se dalo něco dělat. Nevím, proč to píšu: možná nějaká patetická část mého já toužila ospravedlnit svou nepřítomnost, což mě mimochodem dost děsí. Já nechci mít svědomí. Nejspíš to bylo jenom kvůli toho, že jsem se chtěla vykecat, což je daleko přijatelnější způsob.
Tak fajn, jdu napsat nějakou recenzi, zatím se mějte, vaše vždy připravená Katsumi-kagakusha.


Kam dál

Na veškeré texty mám copyright a tečka. Jakmile někde najdu něco svého, budete litovat, že jste se narodili.